Muž, který se nikdy neměl stát politikem. Bohuslav Sobotka. Jméno, které mne provází prakticky celý novinářský život. Kdysi, před mnoha a mnoha lety, když jsem začínala v domácím oddělení deníku Rovnost (který sice přežil v ilegalitě válku, avšak nikoliv již nástup kapitalismu), jsem na pravidelných tiskovkách ČSSD potkávala plachého usměvavého chlapce s brýlemi. A tehdy ještě i vlasy. Blonďatými. Mladého sociálního demokrata Bohuslava Sobotku. Později jsem potkávala ještě jednoho mladého sociálního demokrata. Ten byl bez brýlí. Jeroným Tejc. Potkávala jsem i Michala Haška. Ten se dodnes moc nezměnil. A pak jsem je všechny tři začala potkávat v Praze. V té „velké“ politice.

Bohuslav Sobotka byl zvolen do Parlamentu v roce 1996. V roce, kdy se Miloš Zeman stal předsedou Sněmovny a sociální demokracii i jemu nastávaly hvězdné hodiny. Za svůj úspěch vděčí bývalému krajskému školnímu inspektorovi a později předsedovi jihomoravské ČSSD Václavu Grulichovi, který si jej vybral jako korunního prince ještě dříve, než šel dělat v letech 1998–2000 ministra vnitra do vlády Miloše Zemana. Osudové rozhodnutí. Tam, kde bylo „Grulichovo“, bylo později velmi dlouho „Sobotkovo“.

Pak si jej vlastně docela dlouho nevybavuji. Byl předsedou rozpočtového výboru. A členem mandátového a imunitního výboru. To, že se stal předsedou poslaneckého klubu ČSSD, jej naplnilo přesvědčením, že už nemusí být skromný. Přepřáhl. Stal se politickým spojencem Vladimíra Špidly.

Pak nastala Sobotkova hvězdná hodina. Stal se ministrem financí ve Špidlově vládě. Ve vládě muže, který vstával v pět ráno, běhal před snídaní maratón a za jehož časů pomalu přestávala být sociální demokracie tím, čím bývala. Sobotka se učil tak nějak odpovídat Špidlovu politickému profilu. Stal se zdvořile usměvavý, už pouze s mírným smyslem pro humor (ano, někdy s ním opravdu bývala i legrace), bohužel však s verbálním sex appealem nádražního rozhlasu. Jeho kovový hlas se nedal a dosud nedá poslouchat příliš dlouho, aniž člověk riskuje náběh na migrénu. A gesta naučená na médiatréninku, která se zoufale a stále opakovala, působila jako automat. Ale přesto, přesto to ještě pořád byl člověk.

Mimochodem, byl to on, kdo dosadil Jaroslava Tvrdíka do čela ČSA. Bez výběrového řízení. Z této doby také pochází nejproblematičtější rozhodnutí jeho kariéry. Vyhození generálního ředitele ČEZ Jaroslava Míla za pokus o nákup akcií Severočeských dolů, jejichž uhlí ČEZ jako jediný odebíral. Přičemž vláda nakonec prodala Severočeské doly energetické společnosti ČEZ v roce 2005. Rvačka byla mezitím mezi společnostmi Penta, J&T a Appian Group. Právě Koláčkova Appian hrála se Sobotkou a se Špidlovou vládou skořápky a vyhrála, i když šlo o podvodnou hru. Získala Mosteckou uhelnou. Privatizace OKD hluboce pod cenou. I se 43 tisíci bývalých hornických bytů. To, že Bakala porušil smlouvu, podle které byty měl nabídnout přednostně nájemníkům, sociálního demokrata Sobotku netrápilo. To, že prodal pod cenou firmu a byty i s lidmi, také ne. Tedy kromě toho, že národ zjistil, že si za peníze mající sloužit jako náhrady cestovného za voliči na Moravu může levicový politik koupit byt za sedm milionů. Dnes si za to koupíme 2 + kk, ale tehdy, kolem roku 2006, to byl pořádný balík. Sobotkovi laciné peníze chutnaly. Byty OKD vláda Bakalovi ocenila na 40 tisíc za kus.

Tehdy se něco stalo. Kdysi poctivý kudrnatý blonďák Sobotka poznal v tu stejnou dobu, co je to mít peníze, moc a spojence, pro které neplatí žádná pravidla ani zákony. Změnilo ho to. Přestal mít zábrany.

V roce 2011 porazil v souboji o post předsedy ČSSD Michala Haška o devatenáct hlasů. Ten sjezd si samozřejmě pamatuji. Týmy obou uchazečů kmitaly po předsálí a lobovaly za jednotlivé kandidáty a člověk měl pocit, že opravdu o něco jde. Brzy názorová pluralita strany smysl mít přestala. Pod vedením Sobotky stranický život utichl. Navždy. „Staří socani“ byli upozaděni a Sobotka se začal obklopovat těmi, kteří nakonec způsobili jeho definitivní politický pád. Totiž představiteli té „nové a lepší“ levice. Jiřím Dienstbierem, Jakubem Patočkou, jehož Deník Referendum podporoval až do konce svých dní ze stranických i státních prostředků. A dalšími. Začal používat bývalého spolužáka Radka Pokorného k vyjednávání tam, kam nemohl či nechtěl sám. Začaly intriky a jakási podivná zákulisní nenávist. Skončila éra ČSSD sice někdy až příliš pestré a plné bizarních postaviček, ale zajímavé.

Začala éra ČSSD úřednické a plné podzemních intrik.

Nevím, co se Sobotkovi stalo, možná je to někde v hloubi duše pořád ten usměvavý kluk z Moravy, který se prostě jen neměl stát předsedou. Ničeho. Možná byl příliš slabý, a tak se svými našeptávači nechával tlačit do středu a cestou se zbavoval těch, kteří měli jiný názor, ale byli to ti „staří socani“. Jeho nenávist k Miloši Zemanovi byla přímo hmatatelná, i když byl díky několika přátelům dlouho jeho chráněncem a protežé. Myslím si totiž, že se Sobotka Zemana bojí. Jako malý kluk egocentrického dominantního otce. Zeman už dnes Sobotkou pouze pohrdá. Za slabost. Za nemužnost. Za neprozřetelné spojenectví s podivnými lidmi, neschopnost vést stranu, za intriky. Za lavírování s demisí. A za to vůbec nejhorší, co se v politice může stát. Že totiž Sobotka a jeho miláčkové sociální demokracii prakticky zničili.

S Bohuslavem Sobotkou odchází část sociálnědemokratické historie. Bohužel odchází i ta lepší část historie strany, kterou jako předseda zničil. Nevím, jestli si to Sobotka někdy doma, pod peřinou přizná. Možná jednou ano. Ale to už bude pozdě.

Nevím, jak si Sobotka představoval svůj politický odkaz. Obdivoval sociálnědemokratického politika Václava Majera, představitele pravicového křídla ve straně a ministra výživy Šrámkova kabinetu. „Nejreakčnější“, případně „nejradikálnější element“ v sociálnědemokratické straně, jak ho hodnotili komunisté třetí republiky.

Možná někdy Sobotka chtěl jako kdysi Majer říci: „Československá soc. demokracie bojuje dnes ze všech sil o to, aby na cestě k uskutečnění socialismu nebyly pohřbeny ideály demokracie a lidské svobody, a na druhé straně aby při zachování demokracie a lidských svobod nebyl pohřben socialismus.“ Tak pravil v tehdy stranickém listě Právo lidu 13. 5. 1947. Ale Sobotka nic takového neřekl. Nikdy.

Pro mne je Bohuslav Sobotka muž, který se nikdy neměl stát politikem.