Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), Pavla Šafra (z 21.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), , Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Jiřího Zlatušky, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina
Pojďme svižně na situaci v Kyjevě. Mocný oligarcha Ihor Kolomojskij už není dněpropetrovským gubernátorem. Zdroje z Kyjeva říkají, že Porošenkovi se příliš nechtělo ho zbavit moci, neb Kolomojskij, muž s mocnými vazbami na USA i Izrael, nejenže kontroluje část poslanců prezidentovy strany, ale řídí a financuje nejvýkonnější ukrajinské bojové jednotky, milice Pravého sektoru. Porošenko se prý chtěl tímto rázným krokem zalíbit Mezinárodnímu měnovému fondu. Čili... Pustí se Kolomojskij do boje? Hrozí občanská válka? Pošle oligarcha vojska na Kyjev? Rozloží vládní koalici? Spojí se s Tymošenkovou? Co teď bude?
Opravdu netuším, co bude, ale karty se zdají být rozdány asi nějak takhle: Krátce poté, co do Kyjeva dorazilo prvních pět miliard dolarů z Mezinárodního měnového fondu, začali oligarcha a prezident Porošenko naplňovat jedno z hesel Majdanu o „boji s oligarchy“, tedy s jinými oligarchy. Narychlo přijatými zákony a výměnou šéfů polostátních energetických firem, které podléhaly Kolomojskému, vyhrotil situaci a Kolomojskij zareagoval tak, jak byl zvyklý – s pomocí svých žoldnéřů začal firmy obsazovat a vyhrožovat. Nejdřív nechal Porošenka obvinit, že se spojil s Putinem a brání provedení jakýchkoli reforem, jeho náměstek pak pohrozil, že „vyzradí“ skutečné počty obětí války z řad ukrajinské armády, jejichž počty Kyjev systematicky marginalizuje, objevil se i pokus o násilné převzetí části ukrajinských státních drah, na přetřes se dostal i možný „národní majdan“ v Dněpropetrovsku, vyhlášení „Dněpropetrovské lidové republiky“, hrozba dalšího separatistického povstání nebo otevřená Kolomojského pohrůžka, že vyšle na Kyjev „své batalióny“… To vše během dvou tří dnů. Mezitím ale americký velvyslanec v Kyjevě Geoffrey Pyatt otevřeně podpořil Porošenka a Kolomojskij to vzdal. Jeho četné firmy a konglomeráty nemohou fungovat v izolaci od zbytku území, jeho žoldnéři nejsou s to se postavit celé ukrajinské armádě, nemá reálné domácí politické spojence, Západ podporuje kyjevskou vládu a pro Rusko je Kolomojskij z mnoha důvodů nepřijatelný, žádnou velkou „lidovou podporu“ coby oligarcha také nemá, a tak zhodnotil své šance a podle všeho dal pro tuto chvíli „přednost byznysu před politikou“. Nicméně, je vcelku jisté, že z jeho pohledu je to jen prohraná bitva, nikoli válka. A jak se bude odvíjet, si v této chvíli opravdu netroufám odhadnout.
Kolomojského emotivní spor o firmu UkrTransNeft je jediný svého druhu na Ukrajině, nebo začala parcelace ekonomiky, která směřuje proti centrální autoritě? Koho bychom si ještě měli všímat? A pokud jde o tlak zezdola... Rostoucí životní náklady, řeči o separatismu v Zakarpatí, radikalismus některých částí obyvatel, např. demobilizovaných jednotek... Co z toho všeho je či není zásadní problém, ohrožující klid na Ukrajině? A mimochodem, co příměří na Donbasu?
To je hodně komplexní problém. Mám dojem, že Kolomojského „rezignace“ zcela jistě odradí ostatní regionální „vladaře“, aby se svými „kapesními armádami“, jak jim říká Porošenko, šli do otevřeného konfliktu s Kyjevem. Na druhou stranu je jasné, že do Kyjeva začaly proudit první miliardy z Mezinárodního měnového fondu, a lze předpokládat, že psi se o tuhle kost poperou. Koneckonců, od roku 1991 je to v pořadí už osmá „pomoc“ od MMF, což znamená, že ukrajinští oligarchové už jsou na tomto zdroji „drogově závislí“ a jako správní feťáci se o něj nenechají připravit jen tím, že u vlády (a kohoutku) je zrovna jedna skupina oligarchů a ne jiná. Mezitím ale samozřejmě roste sociální napětí, protože obyčejní Ukrajinci chudnou a vojáci vracející se z „východní fronty“ zjišťují, že nejenže nemají práci, ale ani bydlení – na střechu nad hlavou podle oficiálních kyjevských údajů čeká přes 40 tisíc mužů. Kdy bouchnou saze? Nevím. Ale třeba horníci měsíce bez výplat už útočí na budovy státní správy i v „prozápadním“ Lvově. Je to prostě sud prachu.
Mám dojem, že rebelové z Donbasu na to všechno jen s cynickým úsměvem hledí a pomaličku se sunou třeba k Mariupoli… ale je to jen můj dojem. Proč by to za této situace neudělali? Tím spíš, že Porošenko nechal přijmout zákony, které fakticky likvidují Minsk II.
Zdá se, že idealismus, evropanství a dědictví Václava Havla se od dob Majdanu vtělilo v Česku do určitého, řekněme, proukrajinského hnutí, které pořádá například Pražský Majdan, demonstrovalo před divadlem, kde se hrálo ruské představení, pořádá sbírky a charitativní akce pro Ukrajinu a drží při sobě. Jistě to nejsou zlí lidé... Co si o nich myslíte? A jak budou dle Vás své aktivity hodnotit za rok? Proč se tak nadchli zrovna pro ,,ukrajinskou věc" a co říkáte na jejich častý argument – my uděláme z Ukrajiny západní Německo a svět uvidí, že je tam líp než v Rusku... A nakonec ta ukrajinská jiskra přeskočí na Rudé náměstí?
Umím pochopit, že někdo nenávidí Rusko nebo nějakou jinou zemi či národ, a cosi kvůli tomu činí. Nechápu ale, proč to má odskákat zrovna Ukrajina. Vždyť je to jen – fakticky stejně modelovaným a argumentačně „vyzbrojeným“ – pokračováním seriálu o „demokracii“, „svobodě“ atd. Atp., který začal v Iráku a pokračoval přes Libyi, Sýrii, Jemen… Všechny ty státy jsou rozvrácené nebo bojují o prosté přežití a zrovna včera agentura Moody´s Ukrajině slíbila stoprocentní bankrot. Jak se dá Ukrajině takto „pomáhat“ a přitom nevidět, že s touto pomocí Ukrajina coby funkční stát rychle končí? Tomuhle pouštění žilou fakt nerozumím.
A s tím přeskočením jiskry na Rudé náměstí v Moskvě? Já taky sním o tom, že si jednou pořídím domeček v Dahabu u Rudého moře… Sny by se lidem brát neměly. Klasik říká, že je to prý horší, než když dotyčného zabijete.
Pojďme na téma veřejné debaty o průjezdu amerického konvoje skrze ČR. Proruské síly připravují protestní, málem až diverzní akce, protiruské síly se sdružují např. kolem Pavla Šafra a chtějí dělat demonstrace proti demonstracím, aby bratři z USA viděli, že ti ,,extremisté" jsou jen menšina. Ministr obrany do toho hlásí, že proti je jen ukřičená menšina, a nabádá média, aby jí nedávala až takový prostor. No, co se to s touto zemí děje?
Osobně si nemyslím, že všichni lidé, kteří chtějí proti průjezdu demonstrovat, jsou „proruští“. Není jediný důvod je takto vnímat. Znám jich pár, a i když si myslím, že „průjezd“ zůstane jen „průjezdem“ a netřeba si kvůli tomu zvyšovat adrenalin, tak chápu, že mnozí z nich zažili „bratrskou“ pomoc v roce 1968, a vidí v nynější situaci jasnou paralelu. Mají jasně definované přesvědčení, že jsme svrchovaný stát, na jehož území žádná cizí vojska být nemají. Smysl to dává. Taky to tehdy, v tom osmašedesátém, byl náš „řidící“ stát, také neměl po ruce žádnou „civilizační hodnotu“, kterou by si nás získal v rámci „soft power, jak se dnes říká, a tak musel sáhnout po vojácích s tanky a transportéry.
Sleduji debatu kolem průjezdu trochu ledabyle, nikam protestovat nepůjdu, ale vyjádření ministra obrany nebo nadšení mediálního mainstreamu občas zahlédnu a bavím se. Jejich radost z toho, že se lidé budou moci s americkými vojáky setkat a třeba si na ně i sáhnout, ve mně vyvolává představu nadšení dítěte, které rodiče vezmou do zoo nebo do cirkusu. „Héle, slon! A ten chobot! Héle, zebra, ta je krásně pruhovaná! A podívej, támhle je tygřík! Ale tu housku mu nedávej! Ukousne ti ručičku! Jaký jméno bys mu dal, Pepíčku? Džimmy? Tos vymyslel hezky! A chtěl bys ho mít doma? Tak my se zeptáme, kolik stojí. Dyžtak si vezmeme hypotéku, neboj…“
A až tahle tragikomedie s americkou armádou skončí, tak by mě fakt zajímalo, proč jsme na tom tak prachbídně. Dodnes oficiálně vnímáme USA jako baštu svobody, demokracie, toho a onoho, ale jediné, čím nás chce ještě oslovovat, je demonstrace síly a zbraní,
z nichž většinou kromě smrti a zabíjení nic moc jiného nekouká. Války v zájmu amerických korporací nejsou válkami našimi. A vznešené americké ideje, které bychom měli následovat, naopak došly. Už nejsou. Kaput.
Miroslav Kalousek zaznamenal svůj nejúspěšnější příspěvek na Twitteru: ,,Zvedá se mi žaludek z posttotalitních zombie, kteří protestují proti průjezdu americké vojenské kolony na našem území." Schwarzenberg k případnému umístění základny NATO u nás pravil: ,,Když se tomu vyhneme, nebo se pokaždé posereme, je to možný, ale bohužel smutný přístup.“ Řada kapacit, např. náčelník genštábu Šedivý, vidí za odporem ke konvoji USA ovlivnění ruskou propagandou, nebo přímo temnou ruku Ruska. Za protesty proti konvoji vidí paní Langšádlová z TOP 09 jen agenty Ruska a ,,je navíc velmi pravděpodobné, že někteří z nich za tuto spolupráci dostávají finanční odměnu, a je třeba vědět, že se v takovém případě jedná o zradu, a Česká republika by to měla řešit jako vlastizradu." Inu, co nám to ti dobří lidé povídají?
Výroky pana Kalouska nesleduji už dlouho, protože se mi zdá, že už dávno ztratily jakýkoli státotvorný obsah a soustředí se místo toho jen na získání titulků v médiích, aby se jako ještě vědělo, že TOP 09 jako že ještě existuje. Paní Langšádlová mě ale pobavila, protože každého, kdo s ní nesouhlasí, okamžitě volá před soud za vlastizradu. Je vidět, že rozlišit mezi korporátní paní a komunistickými 50. léty minulého století není vůbec nic jednoduchého. Dokonce mám dojem, že tam žádný rozdíl ani není, samozřejmě s výjimkou faktu, že TOP 09 je – naštěstí – stále méně významná opoziční strana a názory jejích představitelů jsou menšinové. V době, kdy je tu propagace komunismu postavena mimo zákon, je ale znepokojivé, odkud odevšad na nás ta totalita problikává. Ale, jak říkám, TOP 09 musí dávat čas od času najevo, že ještě žije, a fakt, že to dělá tak tragicky, jen vypovídá o tom, že nic hodnotného už nám sdělit nemůže, což se snaží zakrýt slovní agresivitou. Je asi na čase, aby si pan Kalousek vymyslel nový politický projekt. Třeba s tím někoho osloví ještě jednou. Lidi jsou divní.
Možná je to celé tak trochu válka v zastoupení. Není to tak, že se nám tady do veřejného prostoru ventiluje něco, co vůbec není diskuse o americkém konvoji, o politice NATO, o Rusku, ale o nás samých? Co to je, co se nám to tu vyvaluje? A proč tak ohnivě nediskutujeme o ekonomice, o daních, o zaměstnanosti, o chudobě, o pomoci podnikání?
Hřebíček na hlavičku! Jasně, že diskuse o konvoji, nutnosti boje/neboje proti Rusku a podobně odvádějí pozornost od důležitých věcí, ale je třeba si připomenout, že žijeme v době, kdy sebevětší většina obyvatelstva se svým názorem neustojí proti názoru „finančních trhů“ a politických stran placených různými korporacemi.
Dnešní emoce kolem konvoje podle mého svědčí především o tom, kam jsme se za čtvrt století budování nového státu dostali. Spousta lidí může být se svým životem oprávněně spokojená, většina ale už dávno zjistila, že svoboda projevu jí od výplaty k výplatě přežít nepomůže, a co hůř, podvědomě cítí, že lepší to už nebude. Výdobytky „demokracie“ v podobě průjezdu transportu pak samozřejmě vnímá jinak, než by chtěli vidět třeba v generálním štábu.
Hrozně mě mrzí, že nevyšel rok 1968, protože byla šance být u toho, když se demokratický rok 68 valil západní Evropou a formoval celé generace. My dnes, po čtvrtstoletí „budování demokracie“, budeme čučet na americké obrněné transportéry, sledovat, jak se televizní moderátoři nadšeně laskají s chladnou americkou ocelí, u toho se pohádáme do krve. Možná,
že nějaký zodpovědný činitel ve finále opravdu prosadí i tu cenzuru, po níž „proponenti demokracie“ tak volají, a padla.
Tak už nejen Libye, ale neklid na Blízkém a Středním východě se šíří i do Tuniska a Jemenu. Co se to děje? Islámský stát přichází o část svého území, ale pořád není nějak důvod k radosti a jásání... A co Sýrie, která se zatím drží tak trochu proti všem?
Ano, tento region je v pohybu, situace se mění ze dne na den, a navíc dokonale ukazuje, jak vše se vším souvisí. Stačí si představit, že Islámský stát, nebo pro přesnost spíš jen džihádisté hlásící se k jeho „filosofii“, po Libyi zapustí kořínky i v Tunisku a destabilizují celý Maghrib. K tomu se stále častěji spekuluje o nestabilitě Alžírska, které je hlavním dodavatelem zemního plynu do Španělska a Portugalska. Hrozba z nedalekého severu Afriky mění celou politickou orientaci „jižního“ křídla EU a NATO. Podle principu o košili bližší kabátu tyto země už ztrácejí zájem o „nějakou vzdálenou“ Ukrajinu, a co víc, Itálie už oficiálně přizvala Rusy ke společnému boji v Libyi. Jinými slovy, Islámský stát svým postupem může jen prohloubit už existující rozkol v západních strukturách. Nebo Jemen. Jednotky šíitských Húthíů před časem sestoupily z hor na severu země, obsadily hlavní město San´á, odkud prezident uprchl na jih do Adenu, a včera uprchl rovnou do zahraničí, protože rebelové – tedy najednou spíš už vládci státu – stojí před branami i tam. Mají proti sobě vlastně jen oddíly věrné al-Káidě a umím si představit, že se s ní Západ nějakým způsobem spojí, protože Húthíové představují hrozbu i pro sousední Saúdskou Arábii. Většina tamní ropy se totiž nachází v šíitských oblastech, kdysi patřících Húthíům, které jim Saúdové prostě zabrali, ukradli, chcete-li. Přichází tedy čas zúčtování? Saúdové už k hranicím přesouvají těžké zbraně, ale bude to stačit? A pokud uspějí Húthíové, tak co se stane se světovými cenami ropy? Zase vyskočí do nebes a pomohou tím Rusku zpátky na finančního koně, zatímco Evropě způsobí další ekonomický šok? A co se stane s Islámským státem, který – pokud se Saúdové namísto dosavadního sponzorování terorismu sami ponoří do skutečné války – přijde o značnou část svých prostředků? Za Húthii přitom stojí šíitský Írán, který je velkým spojencem Ruska a hlavní oporou Bagdádu a Damašku, což vše výrazně posiluje jeho nejen regionální vliv. Americké jednotky v Iráku mlčky poskytují těm íránským pozemním leteckou podporu v bojích proti Islámskému státu…
Zkrátka, aktuálně můžeme jen tušit, kudy se bude vše vyvíjet, ale jisté je, že v mnoha ohledech se situace na Blízkém východě či na severu Afriky dotýká Evropy víc, než by se nám asi líbilo.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Tragédie německého letadla v médiích vhodně překryla válku oligarchů na Ukrajině i vše ostatní důležité, ale jak už jsem řekla, situace v různých částech světa se mění čím dál rychleji. Je to napínavé a ukazuje se, že už neplatí žádné axiomy.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml