Byla politická situace v České republice v uplynulém roce lepší nebo horší než jindy?

Došlo k jistému zklidnění, ale jako poměrně velký problém vnímám, že se v roce 2014 prohloubilo znevážení institucí všeho druhu, ať je to institut prezidenta, vlády, krajů, ale zároveň i elementární úcta k politickým institucím. V minulosti sice instituce veřejnost znevažovala, ale politici drželi jistou souhru, pravidlo, že na některé věci se neútočí, aby byly v chodu a aby měly nějaký symbolický dopad. Politici v uplynulých měsících mezi sebou vedli spory, zneužívali principů dehonestace a sami se na tom přiživovali, což je poměrně silná novinka a rozhodně to nepřispívá budoucnosti.

Pokud by nastal nějaký výjimečný moment, stav krize, sociálního rozkolu nebo morálních problémů, váha institucí, týmová souhra, schopnost mobilizace, bude velmi oslabená, roztříštěná a nedůvěryhodná. Společnost pak politikům neuvěří. Vzniká zbytečný rozkol. Ale existuje i další problém, pokud se „cash“ začne řešit sociální legislativa. Abychom se zbytečně nedostali nakonec do situací, které dnes řeší Británie, Francie, částečně Německo, protože se dlouho tvářily že problémy jako jsou migranti, stárnutí společnosti, vymahatelnost práva, zpřísnění trestů za činy, které rozkládají společnost, neexistují. Takový přístup se může vrátit společnosti jako bumerang. Myslím si, že česká společnost zbytečně vše nechává doběhnout do finále, aby si prošla krizí a následně populistickými vzestupy. 

Takže penězi populisticky lepíme drobné problémy, ale systémově je neřešíme…

Politici zalepují drobné škvíry z podpalubí, ale neřeší, kam loď pluje. Když dochází ke zneužívání práva, atakům na jednotlivé skupiny, v tu chvíli se znevažuje státní institut. Lidé mají například pocit, že se proti morálně znevažujícím činům nevystupuje. Můžeme se dostat do situace morálního rozvratu, jako se to stalo po prezidentské amnestii. V souhře problematického ekonomického růstu, sociálních problémů, může vzniknout velmi nebezpečný koktejl. Už staří liberálové říkali, že kvalita života a právního povědomí, záruk a bezpečí, se pozná podle nejslabších a toho, jaké mají dovolání.

A právě tohle je problém současnosti. Začínáme se tvářit, že některé věci neexistují, některé lokality se nás netýkají, požadavky na bezpečí občana jako by se najednou nekonaly. Přitom se dohadujeme o kvótách všeho druhu, které velmi často popírají základ. Říkám tomu sociální ledovka. Může se stát, že něco podobného nastane v sociálně-právních otázkách, lidé se začnou bouřit, přestanou poslouchat centrální instituce a stát můžeme zablokovat na týdny, a dostat do rozvalu, který potrvá měsíce. Naši sousedé přitom řeší tyto problémy otevřeně. My máme přece jen výhodu, že jsme nebyli tak liberální a sociálně štědří a stále je naše společnost homogennější, ale jsme vystrašenější. 

Když jste hovořil o nejednotnosti politiků. Projevila se také při bouřlivých debatách a protestech na podzim v souvislosti s osobností prezidenta Miloše Zemana. Jak vnímáte jeho činnost, výroky, zahraničněpolitické postoje apod.?

V zahraniční politice jeho kroky vnímám jako logičtější a racionálnější než ve vnitropolitické. Co se týká ekonomické diplomacie, zahraniční politiky, důrazu na čas, kdy je potřeba domluvit kompromis, racionální ústupky, logika prezidenta je mnohem racionálnější. Problém je, že prezident své kroky nedává do české souvislosti a pak funguje velmi snadné titulkování a sestřelení dlouhodobé a citlivé práce. Co se týká vnitropolitické situace, rezignoval na to, co po něm vyžadují ústavní zvyklosti a neformální očekávání, že prezident je tím, který dokáže vytvořit symbolicky zásadní neutrální půdou, jež by měla dát šanci všem znesvářeným stranám a naopak situaci uklidňovat.

Dokázal to ve své době i Václav Havel i Václav Klaus. Jistě, že v některých věcech společnost rozdělili, ale uvědomovali si, že jediným místem, kde se všechny zúčastněné strany ve sporu dokážou sejít a respektovat rozhodnutý kompromis, by měl být Pražský hrad. Miloš Zeman je člověk středově-levicově uvažující. Předpokládal jsem, že se více vahou své autority a premiérské zkušenosti zaměří na tlak na prosazování tematiky sociálního zákonodárství, které se dotýká lidí bez ohledu na to, v jakém regionu žijí. V zahraniční politice nám ale ostudu nedělá, ač se nás o tom snaží přesvědčit mnohá média. Jeho kroky velmi rychle ctí, vidí stejně a obdobně komunikují i zahraniční státníci jak v sousedství, tak přes Atlantik. V této věci bych mu psí hlavu nenasazoval.

Vygeneruje nám rok 2015 nějaké výrazné prezidentské kandidáty?

Bude docházet k utužování alternativních prezidentských táborů, vyzyvatelů. Chápu i celou kampaň červených karet, petic, facebookových výzev, účelových sešlostí, tlaků do mediálního prostředí jen jako snahu vygenerovat kandidáta, který je středový, uvažuje spíše liberálněji, více staví na společnosti velkých měst, snahu neopakovat znovu prohru z doby prezidentské volby Václava Klause nebo Miloše Zemana, kdy se tábory roztříštily mnohými kandidáty, odsuzováním a výčitkami. Dochází ke snaze vytvořit jednolitost, společnou komunikaci, aby se s kandidátem chtěla společnost ztotožnit, ještě než ho pozná. Na přelomu roku 2015 až 2016 už padnou reálná jména.

Máte Vy osobně nějaké jméno?

Mě mrzí, že neměl možnost, což bylo dáno věkem a příležitostmi Pavel Tigrid. Razím heslo, že bychom teď potřebovali pevného, hodnotově velmi ukotveného, racionálního, trošku až nekompromisního moudrého starce na Pražském hradě. Společnosti by velmi pomohlo, pokud by se vytyčil jasný smysl a vize. Zatím takový prototyp postrádám. Přál bych si ženu, kandidátku, ale zatím o ní nevím. Jako občan bych byl rád, kdyby se objevil někdo mezi Pavlem Tigridem a Joachimem Gauckem.