Představa vrchního razítkovače vychází z chybného pochopení české ústavy. Prezident skutečně jmenuje a odvolává členy vlády podle návrhu premiéra (viz čl. 68 ústavy), ale to ještě neznamená, že v případě jmenování skutečně navrženého jmenovat musí.

Pokud by ústava skutečně předpokládala, že je jmenování člena vlády plně v kompetenci (a i zodpovědnosti premiéra), pak by to do ní ústavodárce nepochybně napsal. Ne. Ústava předpokládá, že premiér a prezident jednají v zájemném souladu.

Co říká ústava?

Vzhledem k tomu, že naše ústava má obecnou tendenci vyvažovat, tak aby nikdo jako jednotlivec nebo i jako instituce nemohl uchvátit přílišnou moc, lze dovozovat, že i v případě jmenování ministrů má prezident fungovat jako určitá pojistka. Má tedy bránit tomu, aby se ministrem stal někdo, kdo by se jím z nejrůznějších důvodů stát neměl.

Výborným příkladem z nedávné minulosti je David Rath, kterého tehdejší prezident Václav Klaus odmítal jmenovat ministrem zdravotnictví, dokud se nevzdá postu předsedy České lékařské komory, protože podle prezidentova názoru výkon obou těchto pozic zároveň byl střetem zájmů.

David Rath a tehdejší premiér Jiří Paroubek nejprve prskali. Ze strany Ratha dokonce na adresu prezidenta republiky Klause zaznívala ošklivá slovíčka o vrtošivém staříkovi. Ale nakonec se Paroubek i Rath podvolili a druhý jmenovaný rezignoval na šéfování Lékařské komoře a prezident Klaus ho jmenoval ministrem.

Podobně prezident Klaus nebyl nadšený z návrhu na jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí. Nakonec ale ustoupil a premiéru Topolánkovi vyhověl a nakonec přiznal, že byl na knížete až moc přísný.

Co Zeman a Lipavský?

A v podobné situaci jsme i dnes. Prezident republiky Miloš Zeman má výhrady k Janu Lipavskému coby ministru zahraničí. Lipavský je všelicos, ale v rámci Pirátů patří k těm nejvíce umírněným. Prezidentovi se přesto nezamlouvá, ale asi to není důvod, aby blokoval vznik celé nové vlády.

Ostatně prezident si ho vybral jako terč i proto, aby otestoval, jak silný vůči nové vládě je a jak silný je Petr Fiala jako premiér. Fiala, pokud chce být skutečně premiérem, který něco prosadí, a ne jen nevýrazným panákem na úrovni Bohuslava Sobotky, si musí trvat na svém. A jako zkušený politolog ví, že ve sporu s prezidentem nemůže prohrát, protože má v zádech parlamentní většinu. Ta může prezidentovi udělat ze života takové peklo, o jakém se Mynářovi s Nejedlým nezdálo ani v těch nejčernějších nočních můrách.

Na druhou stranu buďme spravedliví. Byl by asi nesmysl, kdyby prezident řešil, kdo bude ministrem dopravy. To by z jeho strany byla skutečně malichernost. Ale ve vládě je několik pozic, které by prezident řešit měl a u kterých by skutečně bylo dobré, aby je zastávali lidé, se kterými je prezident na stejné vlně nebo se kterými prezident může a umí elementárně vyjít.