Český ústavní systém nepředpokládá kompetenční válku mezi vládou a prezidentem. Nepředpokládá, že Hradní stráž bude střílet po ochrance premiéra a premiér se s prezidentem budou hádat, kdo je kompetentní k řízení tramvaje na Malé Straně… Obě instituce ústavní pořádek vnímá jako součásti moci výkonné. S tím, že za hlavu výkonné moci považuje od parlamentních voleb odvozeného předsedu vlády, který má důvěru většiny zákonodárců, nikoliv občany přímo voleného prezidenta. Prezident neurčuje politiku státu. To vláda. Prezident neurčuje zahraniční politiku, i když ji také vykonává a jezdí na prezidentské cesty. Ty nejvýznamnější, na setkání s dalšími hlavami států. Prezident neurčuje měnovou politiku, i když jmenuje členy bankovní rady ČNB. Prezident neřídí spravedlnost, i když jmenuje soudce a mimořádně může udílet milost. Role prezidenta je na jednu stranu ritualizovaně reprezentativní, na druhou stranu nadstranicky diplomatická. Jen v době války vzrůstá jeho role autority – velitele armády. V míru ne.
U prezidentských voleb se voliči nerozhodovali jako u voleb parlamentních o programech politických stran. Rozhodovala osobnost, důstojnost, životní zkušenost kandidáta. To, jak bude reprezentovat voliče. Ano, mandát „dolních deseti milionů“ je vždycky větší než mandát „horních deseti tisíc“. To levice ví. Ví to i Miloš Zeman. Tak tomu bude vždy, pokud nezměníme požadavek na rovnost hlasů například požadavkem na aktivní příspěvek do státní pokladny, věkový či vzdělanostní census. To by pak sociálně potřební nemohli volit. Nebo by nemohli volit senioři. Nebo by nemohli volit lidé, kteří mají pouze základní vzdělání. Nebo lidé, kteří neplatí daně. Nebo by výše zaplacených daní měla vliv na počet hlasů. Ale… Ani mandát 2,85 milionu sobě rovných, svéprávných a dospělých voličů nezajišťuje vítězi prezidentské volby možnost měnit pravidla, provádět plíživý ústavní puč.
Miloš Zeman ovšem ústavní pořádek nehodlá respektovat, ale měnit v poloprezidentský systém, ve kterém bude prezident aktivní politickou silou, názorově se vyhraňující proti jednomu či více koaličním partnerům. Kdy s ním bude nutno konzultovat jakékoliv politické rozhodnutí. Kde se bude hrát hra na většinu úplně jinak – kdy prezident bude zároveň součástí vlády a zároveň třetí komorou Parlamentu o jedné osobě.
Ano, jde to. Jde odmítnout premiérova nominanta. Ano, jde nejmenovat ministra kultury.
Kultura je tak zbytečné ministerstvo, že nepotřebuje ani dočasného náměstka, který stejně nemůže dík dikci kompetenčního zákona z doby socialismu vůbec nic. Kulturu nemusí řídit nikdo, stejně se každému ježí chlupy na hřbetě při vyslovení slova státní kulturní politika. Stejně se herci a jiní anarchističtí augusti chtějí řídit sami. Nemáme už třicet let řídící ideologii. Nemáme tudíž ani dominantní estetiku. Žijeme třicet let bez toho, abychom se sjednotili na tom, co je krásné a co ne, co má být materií kultury a například předmětem podpory či ochrany. Je to pouze bruselský styl šedesátých či brutalismus sedmdesátých let, nebo i socialistický realismus padesátých let nebo modernistický funkcionalismus let osmdesátých? Budeme za památky označovat jen budovu Transgasu nebo i Palác kultury či stalinské věžáky sídliště Vítězného února v části Rozdělov středočeského okresního města Kladna či panelové věžáky u brněnského výstaviště?
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka