Nedávné teroristické útoky v Bruselu podobně jako loni v listopadu dle řady analytiků ukázaly na křehkost Evropy neschopné se vůči takovým hrozbám jakkoli bránit. Scénář bývá podobný – útok, slova soustrasti a nutnosti držet pospolu a bojovat za zachování západní demokracie, zvýší se bezpečnostní opatření v ulicích, časem to vyšumí, přijde další teror a vše se opakuje. Nakolik je možné říci, že jsme v současné době jako Evropa naprosto bezbranní a teroristé mohou bez větších překážek zaútočit kdekoli a kdykoli se jim zachce?

Teroristická válka je na evropském kontinentě v plném proudu. My obyčejní občané se však dozvídáme pouze o prohraných bitvách. Jedna taková se odehrála v před pár dny v Bruselu.

Naprosto bezbranná však Evropa jistě není. A zcela určitě se bezpečnostním orgánům mnoha evropských zemí podařilo „bezhlučně“ zabránit nějakým atentátům. O tom se však veřejnost, řekl bych z dobrých důvodů, nedozví.

Evropské vlády by však měly konečně vzít na vědomi to, že musí radikálně omezit svůj boj za cokoliv kdekoliv ve světě a o to energičtěji bojovat za svou civilizaci na vlastní půdě. Je omyl myslet si, že terorismus se dá porazit v Sýrii nebo v jiných arabských státech. I kdyby tamější boje mávnutím kouzelného proutku okamžitě skončily, tak bude válka teroristů proti Evropanům pokračovat.

Jedna z klasických čínských vojenských pouček říká: „Na Východě hlomozit a na Západě napadnout.“ Strategie ISIL tomu odpovídá. Místo, kde teroristé plánují a provádějí nejdůležitější operace není Blízký východ, nýbrž západní metropole. Již po listopadových útocích v Paříži jsem v článku pro MF Dnes upozorňoval na to, že nejdůležitější bojiště proti teroru nejsou Sýrie nebo Irák, nýbrž Evropa. To se opět potvrdilo.

V rámci zamezení opakování teroristických útoků se objevují různé, často i protichůdné návrhy řešení. Exministr Cyril Svoboda říká, že Evropa musí stát v jednom šiku a říct, že se nedáme a nesmí dojít k uzavírání hranic s tím, ať si každý brání sebe. Jiní naopak říkají, že bychom měli neprodyšně uzavřít hranice, protože na Západě už je džihádistů tolik, že naší záchranou může být nepustit si je sem. Řekněme si teoreticky, bez ohledu, na co by existovala v EU politická vůle, jaká řešení by byla nejefektivnější? Jak tvrdě musíme jednat? A kam až zajít, abychom nešli proti vlastním hodnotám a morálce?

Bylo by jistě dobré, kdyby se Evropa bránila v „jednom šiku“. Ale bohužel víme, že Evropa jako celek není akceschopná ani v mnohem jednodušších otázkách. Otevřené hranice by proto byly rozumné pouze tehdy, kdyby byly vnější hranice EU dokonale kontrolované. Myslím, že by mi v tom pan Svoboda dal za pravdu. Jelikož tomu tak není, tak je dle mého názoru striktní národní kontrola hranic nezbytná. Podaří se tak snáze odlišit hospodářské migranty od skutečných uprchlíků a roste i šance objevit mezi migranty teroristy.

Otázka po vlastních hodnotách je pro chování a úspěšnost západních zemí klíčová. Z povahy konfliktu totiž plyne, že můžeme být úspěšní pouze tehdy, když přizpůsobíme způsoby našeho boje útočníkovi. Platí totiž následující: Když jsou morální hodnoty součástí nebo dokonce hlavním důvodem vojenské akce, nemohou být zároveň měřítkem pro správnost způsobu jejího provedení. I za „dobro“, „spravedlnost“, „právo“ a „humanismus“ se musí bojovat tvrdě. A chceme-li dosáhnout úspěchu, tak musíme být dokonce připraveni na to, že někdy v boji proti bezpráví utrpí někdy škodu i ti, kterým chceme k právu pomoci. Způsob boje bohužel určuje ten, který má nižší morální standardy. Když to odmítneme respektovat, tak jsme předem prohráli. 

Vypjaté debaty se vedou rovněž o tom, zda vůbec a pokud ano, do jaké míry souvisí migrační krize s rostoucím počtem teroristických útoků v Evropě. Je možné jednoznačně říci, jak to je? Nakolik migrační krize a příchod anonymních uprchlíků učinila starý kontinent a jeho původní obyvatele ohroženější?

Migrační krize zhoršila bezpečnostní situaci kontinentu v těchto ohledech: To, že teroristé migrační vlnu používají pro svoje účely, se dalo od začátku očekávat a dnes je to již myslím nepochybné. Současně do Evropy proniklo neznámé množství lidí, o kterých vlastně nic nevíme. Za třetí je zřejmé, že se část migrantů dopouští trestné činnosti. Ale hlavní bezpečnostní ohrožení vidím v jiném aspektu migrační krize.

Určitá část migrantů bezpochyby dokáže využít možnosti, které se jim v Evropě skýtají. Ale vzhledem ke zcela nedostatečné vědomostní a místy i motivační vybavenosti se bude většina ostatních pohybovat na křivce mezi neúspěchem a špatně placenou prací. To je však v příkrém rozporu s nadějemi a velmi často i iluzemi, které s cestou do Evropy spojovali. Musíme proto počítat s tím, že se mnozí z nich s tímto stavem nesmíří a budou tou či onou formou negativně reagovat.

Na sociálních sítích se šíří komentáře typu, že kdyby Izrael bojoval s terorismem jako Evropa, už by existoval jen v učebnicích dějepisu. Kde hledat příčiny laxnosti a nerozhodnosti evropských lídrů? Hovoří se sice, že si musíme zachovat tvář humanity a demokratičnosti, Stát Izrael je přece rovněž demokratická země, přesto tváří tvář hrozbám neváhá ani minutu. Může se Evropa od Izraelců v tomto směru v něčem inspirovat?

Tvář humanity a demokratičnosti by jistě neměla reprezentovat tvář Vysoké zástupkyně EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Federicy Mogherini, která se během tiskové konference s jordánským ministrem zahraničí rozplakala. To je ale bohužel příznačné pro to, jak mnozí politici v Evropě k boji proti terorismu přistupují, a buďme si jisti, že je to právě v arabském světě vnímáno velmi pozorně.

Jak jsem již řekl, že za humanismus se musí chtít tvrdě bojovat. Vojáci to vědí a snaží se operovat profesionálně, tj. účelně. Politici jim však často přitáhnou uzdu, protože se obávají morálního harašení ze strany části mediální a akademické třídy. Důsledkem jsou nedotažené vojenské a politické akce, na jejichž konci jsou špatné výsledky.

Nebylo by proto na škodu častěji přebírat „best practices“ boje proti terorismu. V tomto ohledu mají právě Izraelci dlouhodobé zkušenosti.

Tyto zkušenosti nám říkají, že místo nekonečných a bezvýsledných válek na jiném kontinentě by Evropané měli za použití všech účelných prostředků bránit svoje vlastní území. Pro teroristy je nejdůležitější skutečnost, že mají sociální a technické zázemí v západních zemích samotných. Nejpozději od posledního atentátu v Bruselu již nelze popírat, že teroristé nalézají podporu a krytí v muslimských ghettech, kde žijí lidé, kteří sice sami nezabíjejí, ale podporují teroristy jinak. To je třeba změnit.

Belgická novinářka Laurence D'Hondtová napsala v reakci na bruselské útoky, že všichni věděli, že v Bruselu žije hodně džihádistů, ale ti prý měli pocit, že existuje nepsaná dohoda s úřady, že budou žít mírumilovně a nebudou páchat žádné hrůzné činy a ta úterní změna je prý překvapení. Co k tomu říci?

Nejprve to, že naivita některých z těch, kteří jsou zodpovědní za bezpečnost občanů, nezná mezí. A jak jsem právě řekl. Teroristé neoperují v západních zemích ve vzduchoprázdnu, nýbrž spoléhají se na sociální infrastrukturu (paralelní společnost), která je podporuje. Mnohdy citovaná „pestrost“ společností proto musí mít své meze.

Faktem je i to, že právě intenzivně diskutovaná nedostatečná koordinovanost belgických bezpečnostních orgánů je příznačná i pro nedostatečnou koordinovanost evropských bezpečnostních orgánů. To se určitě nedá řešit novou celoevropskou organizací tajných služeb, nýbrž pouze intenzivní spoluprací vlád národních států.

Velmi významné je i to, že evropský represivní systém je vůči teroristům příliš měkký. I na tomto poli se projevuje to, že západní společnost staví liberalitu na stejnou úroveň anebo dokonce výše než bezpečnost. To se začíná, byť i příliš pomalu měnit.

Česká vláda pohotově v reakci na útoky schválila vyhlášení prvního stupně ohrožení terorismem a poslala do ulic další policisty a zhruba 550 vojáků. Česká republika prý není v bezprostředním ohrožení. Jak tomu rozumět? A kdo odhalí, až bychom v bezprostředním ohrožení byli? Po útocích v Paříži a nyní Bruselu se také objevují zprávy, že tajné služby o něčem chystaném věděly, ale stejně se ničemu nezabránilo?

Co bezpečnostní orgány věděly a dělaly, se asi nikdy úplně nedozvíme. Ale budu-li optimisticky předpokládat, že jednaly jak nejlépe mohly, tak musím připustit následující. Komplexní situace, blokáda příliš měkkými zákonnými předpisy, laxní přístup některých zúčastněných, nešťastná shoda okolnosti atd. mohou zhatit i tu nejlépe připravenou a prováděnou protiteroristickou politiku. To však nemůže být důvodem proto se přestat snažit, nýbrž pouze důvodem proto obranu dále optimalizovat.

Nutné je věrohodně signalizovat a dokazovat odhodlanost bránit vlastní občany a způsob života. Vnímám situaci v České republice tak, že zejména díky ministru vnitra Chovancovi není české území pro teroristy právě zemí zaslíbenou.

Jaký reálný význam má vůbec nasazování armády a dalších policistů do ulic a na frekventovaná místa? Dokázali by v případě nutnosti útoku zabránit, anebo je to pouze gesto k uklidnění veřejnosti? Někteří komentátoři tvrdí, že je to k ničemu a nepomůže ani ozbrojování obyvatelstva – zásadní jsou prý úlohy zmíněných tajných služeb a jejich rozšiřování.

Prezence bezpečnostních sil a tedy i armády v ulicích symbolizuje odhodlanost bránit se silou a uklidňuje občany. To je velmi důležitý prvek situace. Naopak společnost nedává svou vůli k obraně najevo komentáři o tom, že obrana stejně nikam nevede.

Podle mého názoru by bylo třeba reagovat systémově a strategicky. To by znamenalo jednak uvědomit si, co zmůže a co nezmůže armáda a ostatní obranné složky malého státu. Výsledkem těchto úvah by dle mého názoru mělo být přizpůsobení výcviku a výzbroje armády těm rizikům, která jsou nejpravděpodobnější a s možnostmi malého státu také nejpravděpodobněji odrazitelná. Zkratkovitě řečeno by bylo užitečné koncipovat obranu státu spíše podle policejní logiky.

Možná se mýlím, ale vnímám v české společnosti rostoucí odhodlanost občanů bránit svůj způsob života. Toho by bylo třeba využít, protože ať bude armáda jakkoliv dobře připravena, nebude na všechny pravděpodobné bezpečnostní výzvy stačit. Státní orgány by proto měly koncepčně rozvinout a energicky rozvíjet tzv. aktivní zálohy.

Jak najít kompromis mezi efektivní ochranou bezpečí a přechodem k policejnímu státu? Máme se smířit s tím, že pokud chceme vyloučit hrozbu terorismu, musíme se vzdát soukromí?

Politika není nic jiného než projev adaptace společnosti na měnící se okolí. A když se okolí rapidně mění k horšímu, tak se podle toho musíme chovat. Západ si zvykl na to, že se pokrok měří přibývajícími svobodami. Zdá se však, že je na čase pochopit, že průběh dějin nelze popsat jako lineární vývoj k lepšímu světu. Proces rozšiřování svobod tedy může pokračovat pouze tak dlouho a v té míře, dokud uplatňování těchto svobod s sebou neponese jejich zneužívání, které ohrožuje existenci celé společnosti.

Jinak řečeno: Demokratické společnosti jsou dnes vystaveny tlaku měnící se situace. V podmínkách, které se minimálně jednu dekádu v bezpečnostně politickém smyslu trvale zhoršují, přežije západní společnost jen tehdy, když se na ně co nejrychleji adaptuje. To se dosud nedělo vůbec anebo jen nedokonale.

Společenský vývoj musí respektovat povahu a vlastnosti evolučního procesu a je ve finále podřízen jedinému kritériu. Tím je přežití celého systému. A proto by Západ neměl jenom zdokonalovat rituály loučení s obětmi terorismu, nýbrž zmobilizovat své odhodlání k neúprosnému boji s pachateli těchto zločinů.

ZDE najdete twitterový účet Petra Robejška