Jak se vyvíjelo geopolitické postavení České republiky po jejím vzniku?

Pokud jde o geopolitickou pozici České republiky, panuje vcelku shoda v tom, že rozdělení Československa nás posunulo směrem na západ a vzdálilo od problematických končin východní Evropy. Ten příběh pak dál pokračoval vstupem do NATO a Evropské unie, to byly klíčové faktory, které znamenají, že Česká republika je v současnosti v geopoliticky nejlepší pozici, v jaké kdy byla. To ale nic nemění na tom, že ČR fyzicky leží stále ve střední Evropě, která je pořád průsečíkem mnoha různých geopolitických zájmů. Toto vědomí s událostmi posledního roku ožívá.

Objevují se u nás hlasy, že jsme příliš proameričtí a loajální k NATO, ze Západu ale spíš přichází kritika za opačný přístup…

Určitě je zapotřebí chovat se racionálně a věci kriticky hodnotit, nesledovat slepě jen jednu cestu. Myslím ale, že nejsme příliš proameričtí a že bychom za každou cenu neměli hledat jiné geopolitické směry. Obávám se, že trendy volající po takových změnách jsou jen důsledkem ztráty paměti a obecné lidské tendence hledat chyby na tom, co funguje a domnívat se, že lze jinde najít něco zásadně lepšího.

Říkat navíc o české politice, že je příliš proamerická, je úsměvné, protože taková není. Obecně sledujeme prozápadní kurs, jsme v tom směru loajální, ale rozhodně nejsme partnerem, který by slepě a nekriticky následoval Spojené státy a NATO, na to máme už příliš bohatou historii vzdoru a nespolupráce, jak je vidět třeba na kauze radaru v Brdech.

Nejde tady spíš naopak o dobrou paměť a vzpomínku na padesátá léta a rétoriku o americkém imperialismu, jestřábech atd.?

V jistých kruzích taková paměť  jistě přežívá a v české společnosti je určitý segment lidí, kteří jsou výrazně orientováni na východ, na Rusko. Možná ale vycházejí spíš z ducha 19. století, kdy byl carský stát vnímán jako velký slovanský ochránce, a vyjadřují nedůvěru ke všemu západnímu. S takovými lidmi musíme počítat, ten obrozenecký duch v některých výrazně levicových kruzích přežívá a jistě souvisí i s následnou historií komunismu u nás.

Jak se s těmito trendy vyrovnávají další středoevropské státy, třeba Polsko?

Polsko se dá považovat za exemplární případ země s protiruskou a proamerickou orientací. I proto je při srovnání s Českou republikou představa, že jsme příliš proameričtí, nepřípadná. U Polska je očividné, že tam hraje obrovskou roli historická zkušenost a potýkání se s Ruskem jako zemí, která opakovaně narušovala polskou suverenitu a podnikala proti němu rozsáhlé akce. V současné polské zahraniční politice je patrná silná snaha odsunout ruský vliv co nejdál na východ . To se realizuje i skrze výraznou podporu demokratických hnutí v Bělorusku a na Ukrajině. Polsko se tak snaží vytvořit nárazníkovou zónu a je v tomto směru výrazným aktérem v rámci EU i NATO, vystupuje jako hráč, který odvážně formuluje východní politiku aliance a NATO tlačí k nekompromisnímu postoji vůči Rusku.