Logo Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) má svůj kořen ve staré milostné poemě „Čas třešní“, jež její autor věnoval během barikádních bojů Pařížské komuny jisté ošetřovatelce zraněných.
Nejde právě o běžně známou věc. Pamatuji se, že když polistopadoví komunisté symbolicky reformovali svou značku (na úkor „příliš radikálního“ srpu a kladiva, které má v emblému třeba sousední Rakousko), nevěděli o hlubší příčině změny ani řadoví straníci. Obdobný znak jinak užívá také KS Lucemburska.     

Dokonale běžnou informací, kterou by naopak neznala toliko hrstka lidí, je zase to, že KSČM přese všechno navazuje na Komunistickou stranu Československa (KSČ). Vůči její zločinné politice se však odmítavě vymezila poprvé už na sklonku – dle vkusu čtenáře – revolučního, nebo kontrarevolučního roku 1989. Příliš se o tom však nikdy nemluvilo. Dílem proto, jelikož se to propagandistům nehodilo do krámu. Dílem z  důvodu, jelikož nezanedbatelný segment členstva nepřestal šermovat škodlivými výlevy o bezvadnosti zničeného společenského zřízení. 
Nejznámějším stoupencem zašlých časů se stala asi poněkud fanaticky působící pražská funkcionářka Marta Semelová. Zařazená kdysi Miloslavem Ransdorfem do pomyslného „kabinetu kuriozit a zkamenělin“… Nesnesitelně působí i výlevy jistých mladých komunistů, navázaných právě – jaká náhoda – na Semelovou a jí podobné. Inkriminovanou omladinu bohužel málokdy charakterizuje samostatné přemítání, zároveň však bývá značně kritická. Leč výhradně v rámci své malé ideologické „Krakonošovy zahrádky“.  

Odhlédneme-li od těchto spíše křiklounských potížistů nebo hrstky vzdělaných idealistů, zůstali v komunistické straně najmě lidé, jimž je jakýkoliv revoluční pohyb vzdálený. Málokdy si uměli v dobrém představit „nové myšlení“ a pořádky. Buď byli spokojeni s faktickým maloměšťáctvím normalizace, pro níž se stalo denním chlebem fangličkaření, nebo sentimentálně oživují vize radikálních změn z dravých lét svého mládí. Kdy Antonín Novotný, někdejší vězeň koncentračního tábora, blábolil, že „již tato generace bude žít v komunismu“. 

Tomuto nesourodému spletenci šéfuje pak Vojtěch Filip. Obratný řečník, zkušený politik, odrůda vychytralého aparátníka, řekněme, 80. let, pro nějž byrokratizovaná rigidita „strany a vlády“ představovala nemalou výhodu. Nástroj sebeuplatnění: vykoupeného frázemi, „neutralizací nebezpečných“ z té či oné skupiny a příbuznými kroky k ukojení zájmů průměru.