V minulých dnech došlo k sestřelení ruského výzvědného letounu. Syrské vládní síly si ho spletly s izraelskou stíhačkou a zemřelo patnáct osob na palubě. Rusko z incidentu viní Izrael a v reakci dodá Sýrii rakety S-300. Mají zchladit horké hlavy, jak citovala ČTK ruského ministra obrany, a zvýšit možnosti protivzdušné obrany. Ruský plán ihned zkritizoval bezpečnostní poradce Bílého domu John Bolton. Znamenalo by to podle něj „vážné vyhrocení situace“, citovali například na aktuálně.cz. Jak celý incident čtete, a jaké bude mít následky?

První věc je, řekněme, organizačně technická. Co předvedla izraelská letadla a s nimi spojení velitelé na zemi, to se dá charakterizovat jako neprofesionální a nezodpovědné jednání. Od roku 2015 existuje mezi Ruskem a Izraelem dohoda o informování o vojenských akcích v prostoru Sýrie. Informace dodali Izraelci opožděně a nepřesně. Letadlo, které bylo sestřeleno, se už vracelo na základnu po varování, že Izraelci zaútočí na sever, ve skutečnosti zaútočili na západ Sýrie. Co my charakterizujeme jako tragédii, má pozadí buď v trestuhodném nepořádku, nebo v neprofesionalitě.

Druhá, obecnější, otázka je chování Izraele v Sýrii, které je nesmírně arogantní. Je to velmi kontraproduktivní aktivita. Řekl bych, že současná pravicová vláda v Izraeli zbavuje Izrael spojenců. Nehrají si na vyvolený národ, ale na vyvolený stát, který si může dovolit, co chce. Já to říkám z obavy o osud Izraele i Evropy. Tak arogantní jednání, které předvádí izraelská pravicová vláda, nesporně oživuje temné evropské tradice. Už to vidíme v Kosovu, na Ukrajině... Je to velmi nebezpečná předzvěst budoucnosti. Je třeba, aby se Izrael vzpamatoval a začal se chovat jako normální subjekt mezinárodního práva.

Můžete být konkrétnější? V čem vidíte nebezpečí, a proč nepříjemná předzvěst budoucnosti?

Samozřejmě, že chování Izraele má za následek sjednocování muslimských zemí i hnutí proti Izraeli. Zvedne se znovu palestinská, antiizraelská vlna. Izrael se chová tak, že se začíná zbavovat jednoho z klíčových spojenců, kterým je Rusko. Je to nezodpovědné. Když si představíme, že Rusové dodají na syrské bojiště rakety S-300… Tento systém už v minulostí Rusové Sýrii slíbili, a pak ho nedodali právě po dohodě s Izraelem. Vidíme, že se rozbíhá eskalace zatím v oblasti techniky, následně ve vojenství a v politice. Je to potřeba okamžitě zastavit. Přestat s arogancí, chovat se profesionálně a vidět společného nepřítele, nepřilepovat si vlastní soukromé zájmy na společný zájem a kolektivně bojovat s islámským terorismem.     

Vladimir Putin a Recep Erdogan se dohodli, že bude do 15. října v provincii Idlib vytvořena demilitarizovaná zóna. Z ní, jak citovala média ruského prezidenta, mají být „vyvedeni“ islamističtí radikálové včetně bojovníků fronty An-Nustra. Stáhnout se mají taky zbraně všech bojových skupin, které jsou v opozici vůči Damašku. Je zdůrazňováno, že se nejedná o vojenskou operaci, jak si ale v praxi představit, že budou radikálové vyvedení? Je to nějaké poslední varování či šance před spuštěním ofenzívy?  

Situace je velmi složitá. Nejdřív je potřeba říct, že dohoda Ruska a Turecka je i s Íránem, což je stejně silný hráč na syrském bojišti jako Turecko. Právě na iránské jednotky a gardy míří izraelské útoky v Sýrii. Idlib je zvláštní vnitrozemská provincie na severozápadě Sýrie. Jde o relativně malou oblast, která má asi šest tisíc kilometrů čtverečních. Před válkou měla necelých 1,4 milionu obyvatel, dnes se mluví o třech milionech. Žili tam před vypuknutím občanské války především sunnité. Vláda v Damašku byla pokládána za šiítskou. Provincie Idlib byla cílovým místem pro povstalce z jiných provincií v okamžiku, kdy došlo k dohodě mezi nimi a ruskými vojáky, že se stáhnou, aby se vyhnuli tvrdým bojům, na které by doplatilo civilní obyvatelstvo. Idlib je poslední bašta, kam se stahovali povstalci, a teď už nemají kam. Humanitární koridory, které vytvářeli ruští vojáci pro povstalce, směřovaly především právě do Idlibu. Povstalci jsou nejrůznějšího druhu, „umírnění“, co zabíjejí ve jménu spolupráce se Západem, a fanatičtí, co zabíjejí ve jménu Allaha. A jak to kdo rozliší? To je problém.

Turci mají na některé skupiny povstalců velmi dobré kontakty. Dohoda Moskva–Ankara–Teherán zní: odzbrojit a vyvést. Jenže někteří povstalci už dnes dávají najevo, že sice budou vyjednávat, ale nevzdají se ani území, ani zbraní. Velmi nepříjemná situace, ale logická. Ti, kteří uzavírali třístrannou dohodu, s tím museli počítat. A co je dál nebezpečné na této situaci? Některé skupiny povstalců umějí předstírat chemický útok. Existuje poměrně vlivná skupina lidí na Západě, kteří si myslí: když už Asad vyhrál, neměl by mít funkční ekonomiku ani infrastrukturu. Jestli nám opět někdo sehraje chemický útok v Idlibu a následně Západ vybombarduje důležité body v Sýrii, pak bude dosaženo toho, čeho má být dosaženo. To je nejtragičtější varianta. Optimistická varianta zní: Turkům se podaří přesvědčit klíčové složky povstalců, někteří složí zbraně a odejdou do Turecka. Přestane být ohroženo civilní obyvatelstvo, lidé by nemuseli utíkat do Turecka a naopak z Turecka by se otevřely hranice pro návrat uprchlíků. Je to konec války a ten se někomu líbí a někomu ne.