Prezident Trump v reakci na útok na město Duma, který měl být údajně chemický a Západ jej připisuje vládě prezidenta Asada, slíbil „rychlou a patřičnou reakci“. Syrská vláda i armáda použití chemických zbraní podle BBC popřely. Situace se vyhrocuje. Než se dostaneme ke konkrétním stanoviskům. Pane profesore, nejprve co o tom všem, co sledujeme ve zprávách, soudíte?

Především nesmíme začínat soudit události, když se objeví veřejná část. Když se podíváme na průběh občanské války a zahraniční intervence v Sýrii, vidíme, že pokaždé, když se začíná situace vylepšovat, objeví se zároveň akce typu chemický útok. Jakmile minulý týden došlo v Turecku k dohodě tří prezidentů, to znamená íránského prezidenta Ruháního, tureckého Erdogana a Putina o další cestě k urovnání situace v Sýrii, bylo jasné, že se ji někdo pokusí zkomplikovat. Toho se snadno dosahuje tím, že se v oblasti, kde byli povstalci poblíž Damašku, začne střílet na Damašek, syrská vláda odpoví a záleží potom na scénáři, který je připraven. Stereotypně se opakuje možnost řekněme chemické provokace. Faktem je, že ruští vojáci a na ně napojená média už týden předtím varovali, že se něco podobného chystá. Stále tu máme stereotypně opakující se snahu o zablokování dohod o mírovém uspořádání v Sýrii. Součástí těchto snah jsou tzv. chemické útoky.

Donald Trump už zmiňuje připravené rakety. O čem svědčí jeho reakce?

Je stejná jako v kauze Skripal: Budeme trestat viníka, aniž jsme provedli vyšetřování. Máme řadu na sebe plynule navazujících kauz se stejnou strukturou. V řetězení je charakteristická neuvěřitelně rychlá snaha střídat jednu kauzu za druhou. Jakmile se problematika se Skripalovými dostala do důkazní nouze a hrozilo nebezpečí, že se veřejnost bude ptát, proč nemohou být Rusové připuštění k šetření, objeví se kauza nová. Máme tu něčí snahu výrazně zkomplikovat mezinárodní situaci.

Díval jsem se na vystoupení zástupkyně v OSN i v Radě bezpečnosti Nikky Haleyové, která řekla v souvislosti s údajným chemickým útokem kouzelnou větu, že když teď OSN nezasáhne, neochrání obyvatelstvo proti vládě, tak zklame. V tomto vyjádření jsou obsaženy dva problémy. Za prvé, nikdo neprokázal, že k něčemu takovému došlo, video přece není důkaz. Přitom Rusové a Syřani nabízejí, že umožní inspekci komukoli, kdo chce věc vyšetřovat na místě, kde se vše údajně odehrálo, protože mezitím místo obsadila syrská armáda. OSN nebylo nikdy vybudováno proto, aby chránilo občany před jejich vládami, to by znamenalo narušování suverenity států. Nám se to nemusí líbit a já neříkám, že je to ideální, ale musíte ctít suverenitu státu. Ruští vojáci jsou v Sýrii na pozvání legitimní vlády. Tedy v souladu s mezinárodním právem. Američtí vojáci, ale i speciální jednotky ostatních západních států jsou v Sýrii bez pozvání legitimní vlády, jsou to v podstatě interventi. Oni porušují mezinárodní právo. Má-li něco OSN trestat,  je to právě napadání suverenity, na tom je postavena Charta OSN.

Objevily se názory srovnávající současné napětí mezi Ruskem a Západem se situací v říjnu 1962 za kubánské krize. Jsou podmínky podobné?

Situace připomíná karibskou krizi. Také proti sobě stály Spojené státy a tehdejší Sovětský svaz. Čím se ale liší? Především kvalitou amerických politiků. John Fitzgerald Kennedy byl člověk s velkou erudicí a kolem něj se pohybovali lidé z Harwardu, kteří uměli vyhodnocovat politické důsledky případné vojenské akce. Byli to nejen vojenští analytici, kteří propočítávali technickou stránku, ale i političtí analytici, kteří dělali scénáře. Věděli, co se stane, když se například zaútočí na sovětské jednotky v Evropě nebo když Sovětský svaz zaútočí na americké rakety v Turecku. Uměli tyto věci propočítávat a výsledkem byla usilovná snaha zachovat mír na základě poznatků, že Kuba za jadernou válku mezi supervelmocemi nestojí. Tak jako za ni nestojí Sýrie. To nejsou životní zájmy, které by vkládaly v Sýrii do hry USA nebo Rusko. Eskalovat situaci na hranu přímé konfrontace ruských a amerických ozbrojených sil je krajně neseriózní a nezodpovědné. Problém je v tom, že chování současné americké elity je postaveno na řekněme divadelnických postupech v mezinárodní politice. Navíc John Fitzgerald Kennedy neměl vnitropolitickou krizi a nemusel si zahraniční politikou kompenzovat domácí problémy. U Trumpa i v souvislosti se Skripalem můžeme klidně sázet na to, že část rozhodování je spojena přímo s vnitropolitickými problémy, které se tím mají zakrýt.