Při podpisu strategického partnerství mezi Čínou a Českou republikou topka vyvěsila ze sněmovny tibetské vlajky. O čem to svědčí?

Pokud jde o podpis uvedených smluv, hlavně o strategickém partnerství, jde o standardizovanou smlouvu, kterou podepisuje Čína s většinou západoevropských zemí. V tom není žádný politický nebo lidsko-právní problém, jak se snaží naznačit někteří politici v Česku. Ti, kteří vyvěšují tibetské vlajky, tak činí ne proto, že je zajímá Tibet, o kterém většinou nevědí vůbec nic, ale proto, že se chtějí zviditelnit. Mají velkou výhodu, protože můžete napsat sto analytických komentářů o Číně a Česká televize si toho nevšimne, ale když vyvěsíte jeden billboard s Václavem Havlem s dalajlamou, máte zaručeno, že budete v České televizi od rána do večera. Pánové, kteří vyvěšují tibetské vlajky, tohle dobře vědí.

Čína je prezentována ve veřejnoprávních médiích jako „komunistická Čína“. Přesto vy, nejenže máte přehled jako politolog, ale také jste v Číně určitou dobu strávil. Jak to tedy je? Vládne v Číně komunismus, socialismus, nebo socialismus s prvky kapitalismu? Co se dá říci o jejich systému řízení státu?

Také jsem si tuto otázku často kladl, ale myslím si, že je postavena nesprávně. Nejdříve bychom se měli zeptat: „Co je to socialismus a co je to komunismus?“ To, že Česká televize používá spojení „komunistická Čína“, je samozřejmě jejich snaha o negativní hodnocení, což takto spousta lidí bude vnímat, ovšem část možná ne. Je to Čínská lidová republika, tak jak je uznána mezinárodním společenstvím. Každá generace si přináší vlastní definici socialismu. To, co vidíme v současné Číně, je pozoruhodná směs marxismu a konfucianismu. Je to pozoruhodná směs sovětského stylu socialismu s tržním hospodářstvím a je to něco zcela originálního, tak jak je originální a svébytná čínská civilizace. To, co se povedlo Mao Ce-tungovi a teď Si Ťin-pchingovi, je vytvářet takový typ režimu, který nejlépe odpovídá čínským možnostem, tradici a dynamice.

Jsou dvě možnosti, jak se vyvíjet, když jde o rozvojovou zemi takových rozměrů, jako je Čína. My nemůžeme porovnávat Česko a Čínu, můžeme porovnávat Čínu a Indii. Když se podíváte na indexy týkající se kvality života, vidíte, že Čína je dál než Indie, to samé platí v ekonomice, zdravotnictví nebo školství. A přitom začínala Čína v poválečném období s horším základem než Indie. Když se bavíme o tom, který režim je kvalitní nebo který je socialistický, měli bychom se bavit o tom, který přináší víc pro své obyvatele. To, co se v Číně odehrává dnes, je přechodná situace, a to ne proto, že by spěchali k nějakému americkému způsobu života nebo snad českému způsobu života, ale proto, že je to země, která si stanovila fascinující cíle, které nikdy v dějinách žádná společnost nenastavila. Čína v roce 2020 bude jiná než dnes. Je pouze otázkou, zda to bude stabilní Čína, kde se lidem bude žít dobře. Pravděpodobně to bude země, která má socialistické nebo konfuciánské rysy, spíš bude vládnout meritokracie než liberální demokracie. I když samozřejmě v nižších složkách státních struktur je patrný nárůst tradiční západní demokracie.
Proboha, ale jaká je demokracie na Západě, když k tomu, abyste byl zvolen prezidentem, potřebujete miliardy dolarů?

Podle některých odborníků vyrůstá i dnešní zřízení z konfucianismu a z něj pak vyplývá spíš snaha upřednostňovat celek před individualismem. Do jaké míry přetrvávají v čínské společnosti tyto rysy a jak se projevují?

Když se podíváme na konfucianismus v Číně, měl období slávy a oblíbenosti a naopak dobu menší podpory. Důraz na tradici přispěl k tomu, že se Čína propadla v ekonomické dynamice a nebyla schopná zachytit průmyslovou revoluci. Svou tradicionalistickou povahou konfucianismus přispěl k tomu, že pak byla Čína Západem rozložena. Mám na mysli dobytí Pekingu v roce 1900 atd. V tomto momentě se začaly střetávat dvě koncepce modernizace Číny, které obě byly v rozporu s konfuciánskou tradicí. První byla neliberálně-kapitalistická, kterou představoval Čankajšek, a druhá socialistická sovětského typu. Mao Ce-tung zvítězil a pak bylo potřeba tradici vstřebat.
Kolize mezi humanismem, který je obsazen v konfucianismu a marxismu, je ale minimální. Konfucianismus kladl důraz na vzdělání, důvěru v člověka a v to, že vzdělaný člověk má mít otevřenou cestu ke kariéře. To je přece osvícensko-marxistická vize. Sounáležití jedné z linií modernizace marxistické a konfucianismu nepokládám za příliš obtížné. Tato vazba je možná.

Amnesty International se obrátila na prezidenta České republiky dopisem s výzvou, aby při setkání s čínským prezidentem vyslovil nesouhlas s tamějším režimem. AI ve své zprávě o stavu lidských práv v Číně v roce 2015 zdokumentovala řadu porušování práv lidí včetně útoků na obránce lidských práv, omezování svobody slova, svobody vyznání, reprodukčních práv či systémové diskriminace etnických Tibeťanů. Jak moc je podle vás kritická situace s demokratickými prvky v této zemi?

Kdybych se podíval do dějin Číny, nikdy tam nebylo tolik individuální svobody, jako je dnes. Samozřejmě pocit sounáležitosti od rodiny po stát, řekněme v antické podobě, je patrný dodnes a odporuje sobecky pojatému individualismu a egocentrismu, který hlásá liberalismus. Obec je více než jednotlivec, říká antická filozofie a říká to v podstatě i konfucianismus, i když trochu v jiné rovině, protože je zde důraz na vzdělání. To, co my dnes vidíme, je neuvěřitelná jednostrannost. Nechci tvrdit, že je v Číně vše v pořádku, je možné kritizovat nedostatky, ale je potřeba nechat na Číňanech, ať si to vyřeší sami. Zadruhé, měli bychom se dívat na vlastní nedostatky a učit se od Číny.
Chlapci vyvěšují vlajky Tibetu, ale kde jsou vlajky svobodné Havaje? Vždyť Havaj byla okupovaná Američany, kteří svrhli královnu a připojili si území. Proč tohle nikomu nevadí? Tibet je v podstatě většinu svých dějin součástí Číny. Když se podíváte na smlouvu mezi Brity a Rusy z roku 1907, poté, kdy Britové násilím dobyli Tibet a zmasakrovali obránce Tibetu, tak říká, že o Tibet se budou Londýn a Petrohrad dohadovat přes Peking. To je jasné uznání suverenity Číny nad územím Tibetu. Chápu, že některých jednotlivců se dotýká svoboda slova, ale proč jim nevadí Guantánamo? Buďme kritičtí vůči Číně, ale poslouchejme i Čínu. Učit se navzájem, a ne se poučovat a prohlašovat jeden režim za lepší než druhý. Podstatné na návštěvě čínského prezidenta je, a v tom vidím obrovský přínos českého prezidenta při našem politickém prostředí, že základem pro politiku by měla být komunikace. Nestačí to, co předvádějí vyvěšovatelé tibetských vlajek a Česká televize. Je potřeba o věcech přemýšlet.

Zaznívaly informace o ekonomické nestabilitě Číny. Hrozí, že se hospodářství a třeba i režim rozkymácí?

Nikdy se neměli lidé v Číně tak dobře, mám na mysli masy, ne elitu, jako se mají dnes. Ovšem stále je to rozvojová země, kde žijí desítky milionů lidí pod hranicí chudoby. Na Číně posledních třiceti let je fascinující nebývalá ekonomická dynamika. Ta je dnes zpochybňována, protože se relativní růst dostal pod deset procent HDP. Jenže množství vydělaných peněz je větší, než bylo před deseti lety, protože procenta se počítají z vyššího základu. Pravdou je, že Čína musí změnit vnitřní ekonomiku a zavřít nerentabilní provozy. Ovšem zároveň takový zásah znamená najít uplatnění pro cca šest milionů lidí. Je důležité také dostat do pohybu provázanost čínské a zahraniční ekonomiky způsobem, který začali dělat před dvěma a třemi lety, a to jsou investice v zahraničí. Jsou pro to dva důvody. Investice v zahraničí jsou zdrojem dynamiky, a pak tím vyřeší problém, o kterém se nám může jen zdát. Mají nadbytek rezerv. Ještě před rokem a půl byli na 3,8 bilionu dolarů. A co s tím? Zvlášť když víte, že dolar i euro jsou nejisté měny? Nakupují zlato a investují v zahraničí. Pryč s dolarem a obligacemi. Uvidíme, co z toho bude, ale jde o velmi racionální chování, které nás nijak neohrožuje. Je to normální byznys.