„Shodou okolností právě čtu Bečkovy Dějiny Barmy a kapitolu o situaci v této zemi po třetí britsko-barmské válce. Je to až komické, jak se to podobá poměrům u nás. Když si za rozhodnutí britské koloniální správy dosadíme administrování EU v jejích členských státech, je to velmi podobné,“ začíná svůj dnešní Rozjezd politolog Zdeněk Zbořil v reakci na problematiku naší „koloniální ekonomiky“, jejímž přímým důsledkem jsou alespoň podle docentky Ilony Švihlíkové nízké mzdy. Podle známé ekonomky je přidaná hodnota práce, která se u nás na pobočkách zahraničních matek vyžaduje, často malá, protože někdy už nejde ani o montovny, ale například jen o skladové prostory, a od toho se pak odvíjí celková mzdová úroveň. Otázkou je, zda se najde nějaká politická síla, která s realitou pohne, nebo bude hůř? Na svůj předchozí příměr o dějinách Barmy Zbořil v daném kontextu navazuje: „A tak se i v budoucnu někteří budou mít špatně, jiní lépe a nejlépe dopadnou kompradoři, ti kteří zprostředkovávají vztah mezi národními a globálními trhy. Země se bude dále zadlužovat, čas od času se národní ekonomika otřese, ale měkká afrikanizace celé střední a východní Evropy bude pokračovat. Naši odborářští bossové budou dále bohatnout a lidé budou otálet, po hospodách nadávat. A také kompenzovat si privátní často jen domnělé ztráty pomocí šedé nebo dokonce černé ekonomiky.“

Otázky, které se týkají ceny práce, jsou součástí předvolebních kampaní v různých podobách. Ovšem, daří se některým politickým stranám nebo hnutím s tématem smysluplně pracovat? „Žádná strana se, podle mého názoru, o toto téma příliš nezajímá. Mluví se o tom sice dost, ale připadá mi, že těmto řečem nikdo nerozumí. Jen ti nejradikálnější by to chtěli zachránit vystoupením ČR z EU, ale to si nepřeje, alespoň podle různých průzkumů, většina občanů ČR. Dokonce ani ‚silná ODS‘ svým ‚silným programem‘ a neúctou k EU nejde ve své kritice EU tak daleko,“ říká Zbořil a doplňuje: „Koneckonců, jsme přece pro starou Evropu zajímaví svou lacinou pracovní silou. Takže i kdyby to někdo před volbami uváděl jako součást programu strany, po volbách na to bude muset rád zapomenout. Zkušenost s ČSSD a s jejím odmítáním tzv. církevních restitucí si snad ještě pamatujeme. I předvolební řeči se jen vedou a pivo se pije...“

1. máj využívají politické strany k pořádání průvodů a mítinků. Ke slovu se dostávají také odboráři. A jak je podle doktora Zbořila úspěšný Josef Středula s kampaní Konec levné práce? „Myslím si, že možnost dostát po volbách povinnostem vyplývajícím z tohoto hesla bude i pro pana Středulu odpovídat úrovni jeho popularity jako odborového předáka. Do ulic a na náměstí kvůli tomuto heslu ‚dělnická třída‘ určitě nepůjde a ‚rudé prapory revoluce‘ také neuvidíme. Jednak téměř neexistuje, jednak by se o její zájmy dnes nepostarala ani KSČM. Tak snad by nás mohlo ad marginum zajímat jen několik mladých komunistů nebo anarchistů, ale pro ty není ani pan Středula příliš atraktivní,“ říká politolog.

V Evropě už se nám nechce nejen práci oslavovat, ale ani pracovat

Doktor Zbořil přidal i tento komentář k oslavám Svátku práce. „Málo platné, étos práce  od konce 19.stol., doby Jana Nerudy a Svatopluka Čecha (Čest práci každé, která dobro plodí...),  vytrvale ničili nejprve rozhádání socialisté v celé Evropě, potom světoví revolucionáři z III. internacionály a němečtí nacionální socialisté s Adolfem Hitlerem a socialistickými SAmany. Také v Československu jsme přispěli k tomu, aby se ze Svátek práce stal Dnem nenávisti proti třídním nepřátelům dělníků, rolníků a pracující inteligence. Přesto ale 1.Máj přežil ve studentských Majáles jako láskyplná nesmělá erotika, později jen od lásky osvobozená sexualita a konečně jako pálení čarodějnic v předvečer  filipo-jakubské noci. I to rozlišování Máj a Květen s tím vším nějak souvisí, ale přece jenom se zdá, že se Svátku práce naše současné politické strany zmocnit již nemohou. Za KSČM slaví jen penzisté, za ČSSD jen úředníci z Lidového domu a představitelé jiných politických stran se práce štítí. A tak zbývají jen mladí: komunisté, anarchisté, Antifa a část zelených, kteří ještě zůstali rudí. A to se sice ještě občas perou jednak mezi sebou, jednak s nejviditelnější částí státní moci, kterou je pro ně policie. Ale ani ti nejsou pro společnost 24 hodin denně vychovávané k tomu, aby vařila, jedla a nakupovala, atraktivní.“

„Pozoruhodnou událostí letošních oslav 1.máje prostřednictvím demonstrací jsou rudé prapory tam, kde bychom je asi nečekali. Na demonstracích, kde se válčí nejen s establishmentem, ale i s přistěhovalci. A to bez ohledu na to, že mezi demonstranty jsou, zejména v SRN, i samotní přistěhovalci. V okolních evropských státech je to tedy trochu jiné, ale i tam se, zřejmě s nástupem čtvrté industrializace, oslava práce s velkým P odkládá na neurčito a ustupuje vzpomínkám na pohanské kulty. Co ale dělat, když se nám v Evropě už nechce nejen práci oslavovat, ale ani pracovat. A pokud musíme, snažíme se dovézt si někoho zdaleka a „integovat“ ho.“