Politologie má pro ruský systém název „konkurenční autoritářství“. Je to systém, kde je politická konkurence omezená ve prospěch držitele moci, tedy Vladimira Putina. Znamená to, že sice probíhají volby, s určitou mírou konkurence, ale řekněme, že hrací plocha a pravidla hry nejsou pro všechny stejné. Dobře to bylo vidět na kampani, která byla dvojkolejná. Jednu vedl Vladimir Putin sám o sobě s výhodou pozice prezidenta, i když tvrdil, že ji nevede, a druhou pak ostatní kandidáti. Alexej Navalnyj pak kandidovat nemohl v rámci politiky deformace hracího pole. Vtip je v tom, že takové hodnocení nemusí nutně nic vypovídat o motivacích voličů Putina. Nejde voliče v Rusku vidět jenom jako nějaké oběti propagandy, které nemají ten systém přečtený. Většina z nich dobře tuší, jaká hra se tu hraje. Podpora Putina spočívá na prvním místě v tom, že jeho postava je vlastně depolitizovaná, voliči ho vnímají jako někoho nad politickým systémem a běžnými spory, někoho, kdo představuje záruku určité stability, řádu a struktury. Není to politik ve smyslu někoho, kdo podléhá kritice, náladám společnosti a na kterého padá odpovědnost za případné chyby nebo skandály. Podle toho vypadala i jeho kampaň-nekampaň. Za druhé, přese všechno za Putinem jsou nějaké výsledky, a to pozitivní. Sice, jak se říká, zvednutí se ode dna krize 90. let nebylo nic tak těžkého, ale hraje to roli. Putin je symbolem toho lepšího, co několik generací Rusů zažilo. Že to není podle „západních standardů“ je druhá věc, ale Rusko prostě podle západních standardů nefunguje. A za třetí, západní informační tlak se snaží Rusy (ty, které to zajímá) každodenně utvrzovat v tom, že Putin je ta správná volba a dává další munici ruským médiím díky západní aroganci a ignoranci.

Putin vstupuje do svého čtvrtého prezidentského období. Už teď se ovšem nabízí otázka, kdo přijde po něm. Nebo je tu přeci jen možnost, že toto není poslední Putinovo prezidentské období?

Problém následníka je v tomto období velmi aktuální. Možná ne hned, ale je to jeden z problémů tohoto prezidentství. Možnost, že se Putin a Rusko vydá směrem k nějaké ústavní výjimce tu podle mého názoru je. Je docela jedno, co nyní Putin sám říká. Bude to ale záviset od řady faktorů mezi jiným od vnější situace (vnímání hrozeb z vnějšku), od situace v ruském establishmentu ve vztahu k statu quo. Mohou se najít nějaké další scénáře, jak udržet vliv Putina na politiku i mimo prezidentský post.

Objevují se názory, že ve chvíli, kdy Putin skončí, může přijít někdo ještě horší. Je tato obava reálná a možná?

Závisí na tom, jak Putin skončí. Tohle je ta zásadní otázka. To, že jednoho dne skončí, je bez diskuze danost, které se nedá vyhnout. Pokud se podíváme do dějin Ruska i SSSR, tak je tam jasný vzorec, že přechod nástupce je zdrojem politické nestability. Jednou víc, jednou hůř. Nejhůř, když se sešel s přechodem k jinému ekonomickému modelu, jako to bylo v 17. století (smuta) anebo právě v 90. letech. Nejhorší scénář je nějaká forma převratu, která by vedla k boji o moc a o zdroje nebo k rozpadu Ruska, nejlepší je řízený přechod k nějakému kolektivnějšímu rozhodovacímu orgánu, který by se „usadil“ institucionálně.

Jaká je role a síla ruské komunistické strany. Může třeba vlivem ekonomických těžkostí posílit a radikalizovat se?

Role je asi taková: do těchto voleb kandidovala velkopodnikatele v zemědělství, který si úspěšně zprivatizoval bývalý sovchoz, fakticky milionáře s konty v západních bankách. Takže o jaké radikalitě mluvíme? KSRF žije z určité nostalgie, ale jinak se spíš přizpůsobila tvrdě kapitalistickému Rusku. Po posledních parlamentních volbách je značně oslabená a projevuje se to, že žije z podstaty. Jako nějakou silnou opoziční sílu s alternativních programem pro 21. století ji v daný moment vnímat nelze.

Ropu stále ještě potřebujeme, úloha fosilních paliv však bude postupně klesat. Ruský rozpočet se pak bude postupně smršťovat. Může i toto přispět ke katastrofě Ruska? Putin slíbil nové investice a reformy, věříte mu, že bude schopen diverzifikovat ruské hospodářství a nějakým způsobem ho nastartovat?

Věřím, že je dost chytrý na to, aby si uvědomoval, že je to skutečně potřeba. Rusko nemůže být velmoc, a přitom být ekonomicky slabé, závislé na světových výkyvech cen ropy a prodeji surovin, i když strategicky důležitých surovin, jako je ropa a plyn. Tohle je přímo systémová slabost. Jenže jedna věc je to vědět, druhá věc dost bolestivé reformy prosadit. Navíc, když to jde jaksi proti tomu, jak se putinovský režim od roku 2000 zformoval. Putin se tu může stát zajatcem systému, který vytvořil. Tady je prostě znovu ta tenká linie mezi stabilitou a stagnací, která je typická pro ruskou konzervativní politiku. Nejde tu ale jenom o zmenšující se zdroje z prodeje ropy, ale i věcný problém zemí jako Rusko: nedostatek domácího kapitálu. A ten je potřeba pro nastartování inovativních oblastí ekonomiky, bez peněz to nejde. Faktem je, že putinovské elity nedůvěřují samy Rusku, takže kapitál vyváží především na Západ, kterému samozřejmě peníze z „autokratického“ Ruska nesmrdí. Západní investoři se zase bojí rizika, které je jednak geopolitické a jednak reputační. Čínské investice nestačí a nesou sebou pro Rusko určitá rizika.

Do jaké míry hrozí, že by Rusko mohlo čelit rozkladu zevnitř kvůli nacionalismu jednotlivých republik a entit, které tam žijí?

Teoreticky a potenciálně to samozřejmě hrozí jako v každém mnohonárodním státě. Taková hrozba byla ostatně od počátku jedním z témat putinovské politiky, kterou často západní pozorovatelé nebyli schopni správně uchopit. Hledání jednoty napříč kulturně, jazykově i nábožensky rozmanitým prostorem, který je navíc obrovský co do velikosti, byla v podtextu putinovské konsolidace. Tady západoevropské zkušenosti národních států moc neříkají. Vedle etnických a kulturních rozdílů máte dnes v Rusku také velké sociální rozdíly mezi regiony, Rusko je prostorově nerovnoměrné. Dochází i k proměně demograficky, díky migraci z postsovětského prostoru i nerovnoměrné demografii (například porodnosti) mezi jihem (Kavkaz) a centrálním Ruskem či Dálným východem. Tohle všechno může potenciálně hrát roli nějakého kulturního katalyzátoru konfliktu či rozpadu. Každý, kdo sedí v Kremlu, musí hledat cesty, jak vládnout neskutečně různorodé zemi tak, aby se nerozpadla.

Významným faktorem třetího prezidentského období Vladimira Putina byla konfrontace se Západem, která začala v roce 2012. Jak píšete ve své analýze pro časopis Argument „vztahy se Západem ovlivnily ruskou zahraniční politiku, vojenskou modernizaci a také ekonomické vyhlídky země, která se stala terčem několika typů západních sankcí a sama zavedla odvetné sankce“. Tato konfrontace dle vás „sice dává ruskému režimu ideologicky nabité argumenty a posilovala konzervativní politiku, z dlouhodobého hlediska je rizikovým faktorem“. Bude tato konfrontace v následujícím Putinově šestiletí pokračovat, či dokonce sílit, nebo bude snaha o zklidnění vzájemných vztahů?

Psala jsem to proto, že z historického i systémového hlediska je Západ, nebo Evropa, pro Rusko velmi významný „ten druhý“, ke kterému má ambivalentní vztah, láska a nenávist, přitažlivost a odmítání, všechno dohromady v různých odstínech. Zároveň je Rusko zeměpisem s Evropou spojeno, jako je Evropa spojená s Ruskem. Nedá se tomu utéct. Nakonec, pokud si uděláme jednoduchý součet, tak je jasné, že kromě oblasti vojenství, má všechna esa vůči Rusku – ekonomicky i propagandisticky – v rukou Západ (EU a USA plus spojenci). V daný moment to vypadá na konfrontační spirálu, tedy posilování konfrontace, i když Británie zřejmě hlavně blafuje vzhledem k tomu, jak politicky složitý se ukazuje Brexit. Skandál Skripal mohl začít jako klasické vypuštění páry ven, ale to se může lehce vymknout kontrole.

Pokud bude politika zadržování Ruska pokračovat v radikálnější podobě a bude posilovat jeho ekonomická izolace, bude mít jakýkoliv reformní program Putina obrovsky zúžený prostor. Nejde tu teď o to, kdo je v právu a kdo ne, jde o to, jaké má kdo možnosti. Myslím si, že tvrdá a dlouhá konfrontace není v zájmu Ruska, i když zatím odolávalo statečně a dokázalo opravdu v diplomatické hře se Západem hodně chytrosti, flexibilnosti a odolnosti. Západ sám dává Putinovi denně další arzenál jeho popularity a nástroje k mobilizaci, aniž by si to asi nějak zvláště uvědomoval. Druhá věc je, že v bolehlavu po Velké depresi se tato konfrontace tak nějak hodila všem, takže vinit z protizápadní mobilizace jen Rusko, je lhaní si do kapsy. Putin je pragmatik, podle mého čtení bude hledat kompromisy, ale pod podmínkou, že si při nich bude moct zachovat tvář. Otázka je, zda bude mít na Západě, a hlavně v Evropě, podobně laděné partnery.