Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Jana Šinágla (z 22.3.), Pavla Šafra (z 21.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta,  Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Jiřího Zlatušky, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma

Tématem posledních dnů v médiích, ale i často v debatách běžných lidí je chystané projetí vojenského konvoje armády Spojených států z Estonska přes Českou republiku do Německa. Novinář Erik Best říká, že to sice jako členové NATO nemůžeme odmítnout, ale to neznamená, že to musíme podporovat a propagovat. Jak na tuto věc podle vás hledět pokud možno objektivně a bez emocí kritiků a hlasitých podporovatelů?

Jsem přesvědčen, že je k této věci zapotřebí přistupovat věcně a racionálně. Radostné mávání vlaječkami na straně jedné, ani házení potravinami na straně druhé nepovažuji za smysluplné příspěvky do debaty, jež by tu dle mého měla probíhat. Problémem ovšem je, že k podobné diskusi se nám od mainstreamových médií nedostává potřebné penzum relevantních informací. Slyšíme, že prý jde o běžný přesun, kterých už jsme měli nepočítaně – jen teď se o tom mluví. Opravdu tomu tak je? Pokud je mi známo, technika bývá většinou přesouvána po kolejích – a cizí kolona se tu nepředvádí několik dní s tím, že na naše území vkročí na třech různých místech.

Zapomínat bychom neměli ani na kontext celé akce, kdy, jak například upozorňuje Lenka Procházková, přesun kolony nějak nepasuje na článek 1 Washingtonské smlouvy, „kde se smluvní strany zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“.

Tedy, jak jsem již uvedl, nepodporuji nevyzrálou až dětinskou formu protestu, jakou jsme mohli například v přímém přenosu sledovat 17. listopadu při odporu rudých karet vůči hlavě státu a současně vrchnímu veliteli ozbrojených sil, ale myslím si, že sami příznivci konvoje by měli vítat protiargumenty, neboť je pro demokratickou společnost minimálně zarážející, když je v ní zastáván pouze jediný názor. A velmi ostře se musím ohradit proti všem možným nálepkám – včetně urážlivých a jinak dehonestujících – kterými jsou častováni všichni, kteří si dovolí vyslovit v souvislosti s konvojem a schválením průchodu přes naše území pochybnosti.

Podívejme se také na samotný význam této americké vojenské akce. Do jaké míry lze říci, že je to v současné situaci potřebné? Není si Rusko samo velmi dobře vědomo, jakými vojenskými kapacitami, technikou a počtem vojáků NATO disponuje? Co soudíte o jednom z hlavních argumentů, kterým má být údajná hrozba, že by Rusko zaútočilo na některý z pobaltských států?

Podle mě by se mezinárodní vztahy měly řídit jinými principy než úvahami typu: Co by, kdyby. Bavme se o důkazech o ruské agresi, které nás opravňují k obavám o osud Pobaltí. Spíše by nás v tuto chvíli měla zajímat budoucnost rozvrácené a zbídačené Ukrajiny, kde se začínají různí oligarchové prát mezi sebou – a která je hluboce rozdělená. Právě její osud bychom měli řešit spolu s Ruskem – a ne opakovat Jaceňukovu mantru, že je třeba Rusko napadnout, protože Rusko je agresor (důvěryhodnost Jaceňuka podtrhuje jeho prohlášení, že Stalin prý napadl Hitlera).

Manévry v Pobaltí považuji za nešťastné. Raději bych viděl politiky u jednacího stolu, kde se stanoví takové podmínky, které budou vymahatelné od všech zúčastněných stran konfliktu a kde budou stanoveny sankce pro kteroukoli ze stran, jež tyto podmínky poruší. Obávám se, že minské dohody takto nefungují.

Z úst některých odpůrců amerického konvoje v této souvislosti zaznívá i otázka samotného členství České republiky v NATO. Pokud jde o zajištění bezpečnosti našeho státu, má vůbec země naší rozlohy jinou možnost, než být součástí Severoatlantické aliance? Existuje nějaká alternativa? Případně, dá se v současné době mluvit o tom, jaká je budoucnost NATO, tedy zda vydrží dalších deset, dvacet let?

Alternativou může být neutrální status. Určitě je však na místě vést debaty o účelu organizace NATO jako takové. Časy se od dubna 1949 změnily. Alespoň jsme tedy doufali, že studenoválečné soupeření je minulostí. Dnes máme na obzoru hrozbu soupeření nového, ne-li hrozbu ještě mnohem horší, a to celosvětového konfliktu se zapojením jaderného arzenálu. Proti komu má dnes být NATO namířeno – a kdo se jím má cítit ohrožen? To jsou otázky, jež bychom si měli nejen klást, ale hlavně bychom na ně měli hledat odpovědi.

Oficiálním argumentem, proč se konvoj nepřesouvá po železnici, ale přímo, je podpora spojenců v Evropě ze strany USA a demonstrace síly či připravenosti vůči Rusku. Europoslanec Miloslav Ransdorf ale soudí, že jde o demonstraci síly nikoli vůči Rusku, ale vůči Čechům, aby si uvědomili, koho mají poslouchat. Dá se to „svalit“ pouze na běžný názor komunistického politika, anebo je v tom něco víc?

Nemám rád škatulkování, jak jsem již výše podotkl. Nemůžete vést debatu, pokud jakéhokoli názorového odpůrce zaškatulkujete jako „komunistu“, „agenta“, „pátou kolonu“ či mu sprostě nadáváte.

Podle mě se o demonstraci síly jedná. A je nasnadě, že část společnosti s tímto postupem souhlasit nebude, zvláště, když se s ní nikdo ani nebavil. Nelíbí se mi, jak se naše společnost opět dělí. Všimněme si jásotu organizovaných „rudých karet“ a nepokryté nenávisti vůči hlavě státu (P. Šafr, O. Neff a další). Nyní se jim opět naskytla příležitost k „manévrům“.  

Novinář Jan Macháček se opatrně vyslovuje pro to, aby v rámci omezení ruské propagandy mohlo docházet v podstatě k jistému omezování svobody slova. V takovém názoru není jediný. Prý jde především o to, že „ruské lži“ mohou ohrožovat naši svobodu a demokracii, nebezpečně ovlivňovat lidi apod. Je nutné, třeba v malé a kontrolované míře, omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou“?

V té chvíli se zeptám, kdo bude oním arbitrem či cenzorem, který posoudí, co je „lživá propaganda“? Nebezpečí vidím v tom, že pod tuto nálepku může kdejaký diktátor zahrnout cokoli, co ho ohrožuje a co se mu nelíbí. Spíše podporujme obecnou vzdělanost lidí, aby si uměli na věci udělat vlastní názor – a zajistěme objektivní zpravodajství, jež jim k tomuto procesu poskytne dostatek informací. Zrovna osoba pana Macháčka, který je schopen napsat, že: „Rus lže běžně ve všední den i v neděli, když to potřebuje, i jen tak pro potěšení či zábavu“, mě v roli takového cenzora vysloveně děsí. Tuto cestu tedy z hlediska demokratického směřování považuji za slepou – či přímo do pekel vedoucí.

Jak se stavíte k rozličným občanským a politickým iniciativám plánujícím buď vítání amerického konvoje s vlaječkami USA, anebo naopak protesty přímo na hraničních přechodech či v místech, kde se bude kolona pohybovat?

Ke každé iniciativě přistupuji podle toho, jak je konzistentní sama se sebou. Pokud někdo mluví o demokracii, a současně tíhne ke hnědnutí (příklon k nacismu) či černání (příklon k fašismu), nemůže být pro mě důvěryhodným.

Mám bohužel pocit, že je tu celá řada různých postaviček a hnutí sledujících pouze své mocenské ambice bez ohledu na nějakou alternativu ke stávajícímu systému.

Někdo hraje na strunu antiislamismu, jiný anticiganismu, další potom na strunu antisemitskou či antikomunistickou. Tyto anti-ismy mají jedno společné – najdou si zástupné viníky a abstrahují od problémů skutečných či primárních. Od problémů systémových.

Máme tu též jedince schopné podporovat odsouzené popírače holocaustu či neonacisty nebo bagatelizovat genocidu za druhé světové války – a současně se nazývat „Hlasem svobody a demokracie“.