Libor Prudký je sociolog. Jak sám dodává, empirický sociolog, který se zabývá především průzkumem lidských hodnot. Ví prý moc dobře, že nikdy není možné, aby jakýkoli průzkum zcela vyčerpal to které téma. I proto si s ním ParlamentníListy.cz povídaly o tom, jak hodnoty vnímat, jak se podílejí na stavu společnosti i vývoji událostí.

Co je tedy podle vašich zjištění důležité?

Jeden z těch přístupů ke společnosti, kterým se zabýváme, je zájem o to, co je pro nás důležité. Co je to, co určuje, abychom o tom mluvili, že je to pro nás dobré. To není jen etická záležitost, i když samozřejmě také. Ale je to i to, když v rodině říkáme dítěti: ‚Buď hodný‘. Co si ale pod tím představit? To může být rozdílné. Zabývat se hodnotami, tedy znamená zabývat se obsahem vztahů a interakcí, vnitřním obsahem vztahů u sociálních subjektů všeho druhu. Napsal jsem o tom i nějaké knihy.

Když jsme dali dohromady tu první knihu, s názvem Inventura hodnot, vycházeli jsme také ze všech velkých kvantitativních sociologických výzkumů, které se zabývaly hodnotami společnosti v České republice, i ve srovnání s jinými zeměmi. Dokonce tam byly výzkumy i z dob ještě před Listopadem.

K čemu vás to přivedlo?

Zjistil jsem, že hodnoty společnosti není možné interpretovat bez toho, aby byly formulovány nejen ty, které jsou platné, ale také ty, které jsou žádoucí, které jsou dobré. Tak jsme to zkusili v další knize. A i prostřednictvím těchto úvah jsem se dotkl i tématu sociálního začleňování. Otázkou totiž je, do čeho se mají lidé začlenit? Mají se a mohou změnit tak, že se resocializují? Že tudíž změní své dosavadní hodnoty? A za jaké? Čemu se mají připodobňovat, k čemu se mají zařadit, do čeho se mají začlenit? Co to vlastně je to, co by to mělo být? Kdo ten vzor určí? 

Jde téměř o filosofické otázky. Jaké odpovědi jste našel?

Ten problém začleňování je velice vážný, setkal jsem se s ním teď opět nedávno na jedné z komisí na Úřadu vlády. Vláda má chvályhodné záměry v tom, že zkouší dát do pořádku věci, které jsou dlouhodobě zanedbané. A že jich je požehnaně! Jde na to prostřednictvím zákonů. Nejsem si jist, jestli to je správná cesta, ale děje se tak. Tím pádem vznikají týmy, které se pokoušejí dát dohromady koncepční materiály pro vládu, podklady, východiska či spíš jejich návrhy. V jedné takovéto komisi, která se zabývá návrhem zákona o sociálním začleňování, (to asi opravdu prostřednictvím jednoho zákona řešit nelze) sedí sympatická sestava starostů. Ti mají za sebou zkušenost s tím sociálním začleňováním a mnohdy zkušenost, že to opravdu jde. Řada z nich je hodně fajn, a některé z nich občané opakovaně zvolili, což je důkaz toho, že si toho umějí cenit a vážit. Musím poukázat třeba na paní starostku z Obrnic Drahomíru Miklošovou. Je to ódeesačka, a přiznávám, že mi nešla dohromady většinová zkušenost s postupy ODS a jejími konkrétními kroky. S podivem jsem jí to tedy i řekl osobně. A ona se zarazila a vyhrkla: „Všichni v ODS snad nejsme nevšímaví ke skutečným sociálním problémům.“ Drobnou a letitou prací a praxí přišla sama na to, jak řešit problémy, se kterými se v Obrnicích musí vypořádávat, protože tam mají mezi obyvateli více než polovinu Romů. Pochopila ale, že když se o ně nebudeme starat, tak se budeme muset později starat sami o sebe, a navíc způsobem, který nám bude velmi nemilý. To není záležitost, že bychom jim jednostranně pomáhali, že se budeme starat o etnikum, aby přežilo. Nejde o multikulturnost samu o sobě. A už vůbec ne za každou cenu. Nene, my se potřebujeme postarat sami o to, abychom byli schopni zvládnout tu jinakost, proměnlivost a otevřenost. A to se nenaučíme jinak než spoluprací s těmi jinými. V tom je kořen celé této problematiky.

To, o čem mluvíte, je též spojené s otázkou bezdomovectví, chudoby. Byl jste také jedním z organizátorů konsensuální konference o bezdomovectví, která se vloni u nás poprvé konala. Jak jste spokojený s tím, co přinesla?

Chvilku bude trvat, než se ukáže, co přinesla. To je proces. Znám to i z jiných zkušeností. Vzpomínám si, že asi před třemi, možná třemi a půl lety, se mně stala zvláštní věc. Z pražského magistrátu mi zavolali, jestli bych nepřišel pomoci připravit novou koncepci práce s bezdomovci v Praze. A to prosím na základě knihy, kterou jsem měl na starosti. To se člověku, který učí na vysoké škole, nestane, že by někdo něco přečetl, z toho, co vydá. Knížky se tam totiž často vydávají hlavně proto, že jsou za to body, ne proto, že by je někdo četl. Ten systém hodnocení vědy je často vlastně proti samotnému vědeckému poznávání a zkoumání. Ale vrátím se k tématu. Zprvu jsem pochyboval, jestli tam na magistrátu vůbec k něčemu budu. Ale záhy se ukázalo, že ano. Dala se dohromady pětice lidí, ohromně fajn lidí, kteří se bezdomovectvím zabývají. Kontakt s nimi byl povzbuzující. Doporučoval bych ho každému. Jsou to lidé, kteří obětavě pomáhají, i když se na tom nedá zbohatnout. Možná dokonce proto jsou tak fajn, že v práci s bezdomovci nejde o osobní prospěch. Oni sami mají pocit, že dělají něco, co má smysl, a to je velmi vzácné. Tak tam došlo k tomu, že jsme udělali první pražskou koncepci o bezdomovectví a jeho řešení. Tehdy ji město přijalo, i když se mezi tím změnil primátor. Ale začalo se na tom pracovat.