Dala jste si velmi záležet na vykreslení situace v Sýrii optikou změn v popřevratovém Turecku, které podle vás jaksi koplo do zadku své spojence z USA. Jednak proto, že je zaměstnáno čistkami ve všech oblastech veřejného života, a jednak proto, že USA a EU se na Ankaru mračí za brutalitu „normalizace“ společnosti, zatímco Rusko a Írán roztahují náruč a „nemají kecy“. Čili dle vás Turecko končí s podporou různých elementů proti Asadovi, které sponzorovalo spolu s USA, Američané jsou bez Turků v Sýrii namydlení, spěchají za Rusy dohodnout se a vše směřuje již jistojistě k vítězství Asada. Měníte tedy svůj nedávný odhad, že až se Asadovi bude chtít, odejde, na novou verzi, tedy „Asad a Rusové válku vyhrají a Západ si nebude nic diktovat“? Skoro to vypadá, jako kdyby měl zavládnout mír. To podle mnohých ale Putin nechce, Putin přeci chce destabilizovat Evropu proudem uprchlíků ze Sýrie hnaným ruskými bombami ještě celý příští rok, kdy budou volby ve Francii a Německu... A nakonec, proč by se takový kolos, jako jsou USA, nemohl přizpůsobit situaci a Erdogana zahrnout vším, co by chtěl, aby zase byl spolehlivou pákou v Sýrii? Bylo by to drahé, jistě, ale co... 

Myslím, že není třeba měnit náhled. Fakt, že se nyní sbližují postoje Ruska a USA a Ruska a Turecka a Turecka a Íránu a Ruska a Izraele, v zásadě znamená jen to, že se v přístupu k Sýrii utváří jednotnější fronta, jejíž členové už si nebudou dělat nějaké zásadní naschvály, a zcela mimo zůstávají jen feudálové z Perského zálivu, mimochodem, mnohamilionoví sponzoři Hillary Clintonové. Pokud bychom vnímali válku v Sýrii jako šachovnici a Asada jako jednu z figur, tak je zřejmé, že se s ní dá zahrát i gambit, tedy obětování figury kvůli strategické výhodě. To, že se tak nestane nyní a ani v mnoha příštích tazích, je vcelku jistota – Rusko není pod tlakem, aby Asada „obětovalo“, naopak, Asadovo vítězství přiznává dnes už i exilová syrská opozice. To ale neznamená, že sám Bašár Asad neodejde „ve čtyři odpoledne pár let po válce“. Koneckonců, spousta mezinárodních a regionálních hráčů obětovala spoustu sil, energie, peněz i morálního kreditu na podporu džihádu k jeho svržení a nějakou „cenu“ by dostat měli, čistě proto, aby mohli – byť až po čase – vykázat výsledek a zbytečně zase „něco“ nezkoušeli. 

Současně ale podle mého platí vaše formulace o „Západu, který nebude nic diktovat“. Mám totiž silný dojem, že jsme se umně promanévrovali do situace, kdy budeme vděční Rusku a Íránu za jakýkoli „drobeček ze syrského stolu“, ale to jen za předpokladu, že jim nebudeme nějak citelně kazit hru a okopávat jim kotníky například dalším financováním a vyzbrojováním syrského sunnitského džihádu. Je jasné, že pro některé západní jestřáby a jejich mediální tlampače, kteří si „boj proti Rusku“ vzali za svůj životní cíl, to bude situace k neskousnutí a budou se ze všech sil snažit válku udržovat při životě v naději, že tím alespoň Rusko finančně vyčerpají a Putin poklesne v kolenou. Otázkou je, zda se těmto silám dostane skutečné moci, nebo budou jen halucinovat v médiích. Tím se plavně dostávám k Putinovi a jeho údajné snaze destabilizovat Evropu proudem uprchlíků, které z domovů vyhánějí jen a výhradně ruské nebo syrské bomby. Obecně platí, že s bláboly nemá cenu polemizovat, tím spíš, že v tomto případě se stačí podívat na data, kdy začala uprchlická krize a kdy začalo Rusko v Sýrii s bombardováním, nebo na skutečnost, že náboženské zanícení syrských uprchlíků vysoce převyšuje obvyklý syrský průměr, z čeho lze vyvozovat, že to sice jsou uprchlíci před Asadem, ale uprchlíci, kteří ve značné míře fandili „revoluční“ islamizaci země; a poté, co pochopili, že by mohli i umřít, protože se režim odmítl sesypat a začal bojovat, vyrazili raději se svým islámem v hlavách a srdcích do Evropy. Nechci, aby to vyznělo jako generalizace, ale… 

Zmíněný nový vztah Turecka k USA je opravdu zvláštní. Je vcelku zřejmé, že islamistický duchovní Fethullah Gülen se v celé té hře stal jen další figurkou. Ankara určitě ví, že tohoto muže – spjatého se CIA a se sítí islamistických škol takřka po celém světě včetně třeba České republiky – Washington nikdy nevydá, protože by tím ztratil cennou akvizici pro případné barevné revoluce třebas ve Střední Asii i zdroj nebezpečných informací. A proto tlačí právě na jeho extradikci a americkou neochotu ho vydat používá jen jako záminku ke zhoršení vztahů s USA. Velkou otázkou ovšem zůstává, co to Erdoganovi vlastně najednou „přelítlo přes nos“. Odpověď neznám, byť se samozřejmě nabízí možnost, že za pokusem o převrat byly USA a Ankara o tom má důkazy. Nebo že by byl Západem a jeho moralizováním a pokrytectvím prostě už jen znechucený? A kdo by taky nebyl, že? 

Nad čím z vašich nedávných úvah mohl být v rozpacích čtenář zvyklý konzumovat česká média, je míra koordinace mezi Ruskem a USA v posledních týdnech. Již zmíněná koordinace postupu v Sýrii, dlouhá jednání Kerryho s Lavrovem a dokonce i Putinem, zmírňování kapitálových sankcí, dohoda o ruských dodávkách amerického paliva do USA... Kde jsou ta tvrdá slova vůči Rusku ze summitu NATO? Jefim Fištejn a mnozí další nadávají Obamovi, že je „měkký“, že vyklízí pole Rusům. Je to nějaký dílčí manévr? Nebo se Rusko ukazuje jako silnější a odolnější hráč? Ostatně, váš redakční kolega Raduševič upozornil na německou analýzu, podle níž by se mohl stát příštím ruským premiérem reformista Kudrin, což by byl možná znak Putinovy tiché reflexe směrem vpřed. Čili co se to děje ve Washingtonu a v Moskvě?