Zase musíme truchlivě a trochu repetitivně začít teroristickým útokem a zase v Británii. Tentokrát se nikdo neobtěžoval nic vyhazovat do vzduchu, ale přímo se sekalo a řezalo noži a mačetami. Máte k tomu vůbec nějaký komentář? Lze vidět možná dva rozdíly: Lidé si na Facebooku okamžitě začali dělat legraci příspěvky typu „Taky jste tak semknutí a nezastrašení?“ A začalo se diskutovat o tom, proč se lidé v baru musí bránit házením sklenic a židlí místo toho, aby někdo použil pořádnou zbraň. Co soudíte o těchto rozdílech? 

Třetí teroristický útok za tři měsíce a premiérka Mayová prohlásí, že „už toho bylo dost“. Proboha! Jako kdyby dva teroristické útoky za dva měsíce byly ještě v pořádku. Rozum zůstává stát. V den, kdy „tým osamělých vlků“ – vždy totiž útočí „osamělí vlci“, protože přiznat, že v Evropě působí sítě džihádistů, je pro politiky silně „nevhodné“, a tak nelze útok tří lidí popsat jinak než jako „tým osamělých vlků“ – zaútočil na londýnském mostě a v hospodě, Daeš na sociálních sítích vyzval své stoupence, aby útočili právě auty a noži. A ta reakce byla tedy dost rychlá! Pokud ale odhlédneme o fanatiků-amatérů, kteří se nechají k akci „vyhecovat“ nějakým vzkazem kdesi na internetu, zcela jistě tu existují í buňky „profesionálních“ teroristů, kteří prošli příslušným výcvikem a čekají na povely, které asi přes internet nepůjdou. Čili, i když počty teroristických útoků narůstají a žádají si desítky obětí, stále ještě vyvolávají především chaos, než aby společnosti napáchaly skutečné škody, aby reálně ochromily její fungování. Takže mám pořád pocit, že to nejhorší Evropu teprve čeká. 

Je přitom skoro jedno, o jaké zemi bychom měli mluvit konkrétně, i když je jasné, že některé jsou přece jen rizikovější než jiné. Kromě Francie mám na mysli právě Británii, která v rámci svých politických „hrátek“ coby bývalé koloniální mocnosti poskytuje už dekády azyl Muslimskému bratrstvu z Egypta, které za britské peníze páchalo atentáty už na prezidenta Násira; manchesterský masakr mají na svědomí libyjští džihádisté, kteří byli kdysi v Británii „hájeni“ kvůli plánovanému svržení plukovníka Kaddáfího; nově jsou tam také syrští radikálové a výčet by jistě mohl ještě dlouho pokračovat. Už od chvíle, kdy si CIA s pákistánskou tajnou službou a za saúdské peníze „stvořila“ Al-Káidu k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu, načež přišlo 11. září, by přitom mělo být každému politikovi jasné, že pokud si doma – ať už z jakýchkoli geopolitických důvodů – drží nějaké radikály, tak si zadělává na problém. 

To pak obyčejným lidem opravdu nezbývá než se tvářit, že zůstali „semknuti a nezastrašení“, a vršit na místě útoků další haldy smutečních plyšáků. Samozřejmě, v demokracii by mohli ještě zkusit zvolit si ve volbách někoho, kdo takovou sebevražednou politiku radikálně změní, ale ve hře jsou „vyšší zájmy“ různých „deep state“, miliardy peněz z prodeje zbraní, upevňování špiclovací společnosti strachu… Ani demokratickou cestou nebude snadné se z tohoto bludného kruhu vymotat. 

Přesto všechno si ale myslím, že otázka terorismu je výsostnou záležitostí tajných služeb a politiků. Rozdat volně lidem zbraně, bylo by mrtvých v následném chaosu třeba v oné hospodě nebo na mostě mnohem víc, protože by najednou pálili všichni a na všechny strany. Kudy z toho ven? Z podobných otázek na mě padá chandra. 

Vy sama jste několikrát upozornila, že nyní budeme čelit návratu zkušených bojovníků Daeše. Jak pochodí v muslimských komunitách plných mladých rozhněvaných muslimských mužů, kteří by nám nejraději zakroutili krkem? Pořád se mluví o tom, že se tomu islámskému extremismu má čelit. Jak? Tím, že budeme cenzurovat a hlídat internet? Tím, že každého podezřelého muslima preventivně zavřeme?

Cenzurovat a hlídat internet se elitám jistě hodí z mnoha důvodů, především však kvůli informačnímu monopolu. Pokud budou mít příležitost omezit nebo zrušit svobodný internet a nemuset přitom otevřeně přiznávat, že se jim pak bude neinformovanými lidmi lépe manipulovat, tak se samozřejmě hrozba terorismu hodí víc než náramně. 

Nicméně, skutečných opatření směrujících proti extremistům by bylo třeba mnoho a současně: namátkou, přestat podporovat radikály jen proto, že se „nám“ zrovna hodí do krámu kvůli nějaké další „změně režimu“ kdesi, přestat se přátelit se sponzory terorismu typu Saúdské Arábie a Kataru, vyhlásit sankce proti zemím, odkud plynou teroristům peníze a zbraně, což samozřejmě vyvolává nutnost začít trestat sami sebe, nalít velké peníze do sociálního povznesení nejchudších oblastí muslimského světa, které jsou právě ve své zaostalosti živnou půdou pro nábor zoufalých lidí vhodných ke zfanatizování, začít racionálně řešit otázku migrace, protože „stavění plotů“ a „přijímání všech“ jsou jen dva extrémy, které žádnou odpověď vlastně nepřinášejí… Nevím, mohli bychom tady sedět dlouho. 

Důležité ale je, že se naše elity saúdských a katarských vazeb nevzdají, přinejmenším než oběma monarchiím dojdou peníze, že v rámci čtyřletého funkčního období se snáze „stavějí ploty“ nebo „přijímají všichni“, neb skutečná řešení musejí být nutně dlouhodobá, a tak nikoho z politiků nezajímají, že na sociální programy „tam kdesi v Zapadákově“ potřebné sumy nedáme, protože „sami máme málo“… Marnost, z níž vyvstává realita a další teroristické útoky. 

Okamžitě po útocích jste upozornila na to, že evropské vlády se kamarádí se sponzory džihádistů, tedy Saúdskou Arábií a Katarem. Co je ale zajímavé, tyto dvě sunnitské mocnosti se načas rozešly ve zlém. Co za tím vidět, co to znamená? A mimochodem tedy, když mluvíme o těch saúdských a katarských penězích, co jdou na Západ – čím to je, že se lidé nebrání? Že jasně neřeknou politikům – proč berete peníze od lidí, kteří jsou v podezření, že chtějí podporovat naše vrahy? 

Onen střet mezi Saúdy – s čím dál větším počtem jejich „koupených“ spojenců – a Katarem podle mého vychází ze saúdské nervozity. V kostce. Tmářské království se topí v řadě existenciálních – finančních, sociálních, sektářských i vojenských – problémů a v mnoha ohledech volí nesmyslná řešení, která ze všeho nejvíc jen vypovídají o iluzorním pocitu všemocnosti tamních vladařů než o jejich spojení s realitou. Do toho přijede do Rijádu Trump a výměnou za skoro 400 miliard dolarů ve zbrojních dodávkách a investicích do americké infrastruktury jim namaže „med kolem huby“ – okrajově znectí Írán a ujistí saúdské panovníky, že oni, jen oni a nikdo jiný jsou lídry sunnitského světa. Král, korunní princové, zástupy princů, zástupy zástupců princů a tak dál se při jeho návštěvě museli po dlouhé době cítit jako v rauši! A do vší té idylky najednou katarský emír prohlásí, že je třeba s tím nenáviděným Íránem spolupracovat a nehrotit situaci! Do Saúdů jako když střelí a málem Kataru vyhlašují válku, přičemž ho viní z podpory terorismu. Jaké to pokrytectví, když jeden sponzor terorismu viní druhého z téhož. Jediný rozdíl mezi Saúdy a Katarem totiž v tomto ohledu – například v Sýrii – spočívá v tom, že Saúdové sponzorují Daeš, který se nyní hlásí i k teroristickým útokům v Teheránu, zatímco Katar platí Al-Káidu. Vyberte si, kdo z nich je lepší. Mimochodem, loni odtajněné dokumenty v USA odhalily saúdský podíl i na teroristických útocích z 11. září 2001. 

Úhelným bodem nynějšího sporu je fakticky přístup k Íránu v rámci „saúdské“ Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), která sdružuje sunnitské monarchie na Arabském poloostrově. Zatímco Saúdové si možná mohou dovolit „luxus“ být jednoznačně proti Teheránu, který je podle jejich názoru chce připravit o korunku „kápa“ všech muslimů, tak například Omán, Kuvajt nebo do určité míry třebas i Spojené arabské emiráty musejí – mimo jiné i kvůli své poloze, rozloze či ekonomickému zaměření – s Íránem ve větší či menší míře spolupracovat. A maličkatý Katar se s obrovským a ambiciózním Íránem dokonce dělí o svá plynová pole, a tím i o své veškeré bohatství! Je důležité, že se v posledních hodinách na stranu Kataru postavilo Turecko, tedy stále ještě člen NATO, a k jednáním do Ankary rychle dorazil i íránský ministr zahraničí. Vznikl tak trojblok, který může být pro Saúdy až příliš velkým soustem. A pokud Saúdové svůj protiíránský nátlak mezi svými vazaly „přepísknou“, může se celá GCC rozpadnout, protože žádný z jejích členů si nemůže dovolit hodit Írán přes palubu a „zavěsit“ se jen na Saúdy, jejichž loď se beztak pomalu potápí. Nechci spekulovat, co všechno by to znamenalo v praxi, ale připravte si popcorn. Bude to zajímavé. 

Legrační je ovšem všechna ta šťáva, která se kolem celého konfliktu rozlévá. Katar tvrdí, že slova jeho emíra o soužití s Íránem, které citovala jejich oficiální agentura, byla „hacknutá“, Saúdové tvrdí, že to žádný hacking nebyl, protože to byla čistá a zlá „zrada“, Trump souhlasí se Saúdy, že Katařani jsou sponzoři terorismu, a FBI, která přispěchala na pomoc Kataru, už má za to, že celé to rozjeli „ruští hackeři“. Koho by taky napadlo něco jiného, že? 

A proč že se lidé na Západě proti západní politice přátelství se sponzory teroristů nebrání? Jéjda! Vybavíte si za poslední roky – nebo třebas i za poslední dekádu dvě – nějakou, klidně i sebepočetnější, milionovou demonstraci v Evropě, která by přiměla vlády něco opravdu změnit? Myslím, že tuhle fázi demokracie už máme, bohužel, za sebou. Lidé ale mohou politikům dál vzkazovat cokoli, samozřejmě… Máme přece demokracii, no ne? 

Tato vláda odmítá jakékoliv další migranty určené Česku v rámci kvót, sdělil Sobotkův kabinet. Eurokomisař pro migraci strojovým hlasem odpověděl, že Evropská komise již příští týden zváží kroky proti vládám, které se takto vyslovily. Co nám za to asi udělají, jednoduše řečeno? Bojíte se? Jinak, přijede k nám Jean-Claude Juncker, aby spolu se Sobotkou zpropagoval myšlenku vytvoření společných vojenských sil EU, které budou moci „zasahovat mimo hranice EU“. Je to dobrý nápad? A jinak, protiislámští aktivisté vypsali odměnu 5000 Kč za vymyšlení prostředku, jak Junckerovi v Praze legálně, pozor, legálně znepříjemnit život. Poradíte jim něco? 

Nevím, co nám bruselští udělají, ale dozvíme se to snad už brzy, tak si počkejme. Mnohem víc mě ale „nadchla“ ona vize společných vojsk EU, která by zasahovala i mimo hranice Evropy. Co je to za pitomost, proboha? To jako budeme mít – a platit – vlastní českou armádu, pak budeme v NATO za ona Američany požadovaná dvě procenta HDP a navrch k tomu si ještě zaplatíme jakousi unijní armádu? A to všechno jen proto, že Angela Merkelová po setkání s Trumpem pochopila, že Evropa „musí vzít osud do vlastních rukou“? To je fakt nic normálního nenapadlo? 

A to jsem pak ještě na jednom zpravodajském portálu našla citaci nejmenovaného experta, který prý o projektu unijní armády ví hodně: „Všechny scénáře, s nimiž Komise počítá, jsou vysoce ambiciózní. Žádný z nich nepředpokládá nižší míru spolupráce, než kterou máme dnes.“ Uklidnila jsem se. Juncker se Sobotkou jsou natolik moudří, že vědí, že nová spolupráce si žádá více spolupráce než méně. Hlavy! Jsme v dobrých rukou! Nicméně, pak se ukázalo, že Komise EU chce na tu armádu sehnat 39 miliard eur, ale až někdy v roce 2027… Takže klídek. Kdykoli si EU vytyčí nějaký projekt na dekádu dopředu, nic z toho není, protože se cestou objeví „objektivní“ problémy čili, že svět neběží podle toho, jak se v nějaké bruselské kanceláři rozhodli, že běžet má. Ono je tedy málo i z těch krátkodobějších plánů, ale to je věc jiná. My ale přitom nevíme jistě, jestli za těch deset let ještě bude EU v nějaké podobě existovat, takže je to všechno jen myšlenkové cvičení, které má nejspíš odpoutat pozornost od skutečných problémů, jimž aktuálně EU jako celek – ale i jednotlivé státy – čelí. 

Na druhou stranu se vsadím, že není samo sebou, že Junckerovi v propagaci armády pomáhá zrovna náš pan Sobotka. Vypadá to totiž na jeho vstupenku do bruselské nomenklatury, možná rovnou na post vrchního velitele evropské armády. ČSSD už přivedl cugrunt, a tak podle zvyklostí míří výš, aby svými schopnostmi obohatil i Brusel. Jako nepokrytá sabotáž to vůbec není špatný nápad. Že by to byl Putinův agent? 

Je to zajímavé: Jeden z představitelů ČSSD, kteří se zabývají Evropskou unií, navrhl udělovat u nás politický azyl tureckým starostům, které vyhodil prezident Erdogan. Čili: My, jako členská země EU, bychom měli dávat politický azyl lidem z Turecka, což je členská země NATO. Není to zajímavá myšlenka? A jinak, je zde jiskření mezi Německem a Tureckem ohledně německých vojáků na základně Incirlik. Jak si to vysvětlovat? 

Azyl v zemích Evropské unie už dostaly tisíce Turků, včetně stovek tureckých důstojníků, kteří před loňským pokusem o puč reprezentovali svou zemi třeba při NATO. Na jedné straně je pravda, že by některým z nich v Turecku možná hrozilo vězení, aniž by se museli nutně dopustit něčeho „velezrádného“, na druhé straně je opravdu divné, když si dvě překrývající se organizace dělají takové věci. Tím myslím poskytování azylu. A co víc, netuším, co bychom tady dělali s tureckými starosty, když i s těmi českými má i KDU existenciální problémy… Ne, bez legrace, nabídnout možnost uplatnění třeba univerzitním profesorům, což byl také jeden z nápadů, může vypadat fajn, ale co bychom si tady po čase – až opadne současná hysterie – počali s tolika experty, jimž tady u nás bude rozumět jen málokdo. Nevím. Radila bych spíš něco jako „klid a nohy v teple“. 

Fakt, že byl německý Bundeswehr vypoklonkován z Incirliku – a teď vynechme dlouhý výklad o důvodech – je samozřejmě důležitý. Ukazuje na míru rozkladu uvnitř evropských členů NATO, což je samozřejmě kritická otázka pro Alianci jako takovou. Němci se nyní se svou základnou stěhují do Jordánska – tedy ze severu od Sýrie se přesouvají na jih od ní – ale problém je zřejmý. Co s Tureckem? A když jsme u toho, proč má být Bundeswehr vůbec v tom Jordánsku? Fakt chtějí Němci dobýt Sýrii? 

Německá starší žena dostala pokutu 1350 euro za tento vtip: „Otázka: Máte něco proti uprchlíkům? Odpověď: Ano, kulomety a granáty.“ Asi to nebudeme hodnotit z humoristického hlediska, ale spíše se zamysleme: Je to na takový „flastr“? Kde jsou podle vás hranice projevů, za které by se mělo pokutovat? A nachází západoevropské orgány ty správné hranice? Koneckonců, počítačoví mamuti typu Google a Facebook jsou peskováni za to, že proti nenávisti nebojují. 

Svoboda projevu buď existuje, nebo ne. V tomto ohledu vyznávám americký model. Nejde o to, že bych třeba měla kdovíjakou radost například z popírání holocaustu nebo propagace nacismu či komunismu, ale na druhou stranu platí, že když už jsme tady v Evropě začali svobodu projevu omezovat různými zákony nebo se pokoušíme o různé seznamy „nepřátel“, tak není jasné, kde to skončí. Určitým vodítkem na tuto otázku může být i vámi zmíněný vtip – humorný mi sice nepřijde, ale současně je mi proti srsti za něj někoho trestat. To už se vracíme do časů, kdy se za anekdoty končilo ve vězení, byť ale současně proti návratu do těch samých časů úporně bojujeme. Argument, že dnes je to „přece něco úplně jiného“ a že se tím třebas „chrání“ nějaké „hodnoty“, neberu. Co je to za „hodnotu“, když ji musíme bránit represí, aby se nám náhodou ta „hodnota“ nezhroutila? 

A s tou nenávistí na sociálních sítích – ano, existuje. Všimla jsem si, že je spousta lidí, kteří dokáží i zcela nesouvisející téma okamžitě a bez nějaké logické vazby proměnit v rasistický atak. Vůbec tomu způsobu myšlení nerozumím. Na druhé straně si ale díky tomu neustále uchovávám alespoň pocit toho, že „vím“, jak společnost uvažuje, v jaké společnosti že to žiju. Člověk se obvykle pohybuje v nějaké bublině stejně smýšlejících lidí, a tak často vůbec netuší, co si myslí lidé v bublinách jiných. Díky nenávisti na sociálních sítích si tak alespoň neustále připomínám realitu. A nijak mě nepohoršuje, že spousta lidí smýšlí jinak než já. Pokud všechny tyto hlasy někdo „vyzmizíkuje“, nastane nudná iluze naprosté selanky jednoho jediného názoru, o němž ani nebudu vědět, kdo ho určil. Ale bude to pořád jen iluze… 

Komu budete fandit v britských volbách? Má Jeremy Corbyn šanci to „provalit“ proti Mayové? A kdyby ano, co by to znamenalo pro Brexit, USA a Rusko? 

Jak už jsem naznačila v jedné z předchozích odpovědí, Theresa Mayová byla coby ministryně vnitra u toho, když se v Británii „hájili“ libyjští a jiní islamističtí radikálové, a dneska jako čistá lilie najednou tvrdí, že je „toho dost“. Čili svou volbu bych měla, ale není to na mě. Ať si Britové zvolí, koho chtějí. A pak se uvidí, co bude dál. 

Bašár Asad vyjádřil naději, že to nejhorší už jeho vláda v občanské válce má za sebou. Vzápětí jeho jednotkám hodili Američané na hlavu bomby a Damašek pohrozil, že se bude bránit. Tak tedy, není to spíš tak, že je Sýrie z nejhoršího zase zpět uvnitř? 

Jasně, prohlášení o tom, že nejhorší mají za sebou, bylo ze všeho nejvíc směřováno k obyvatelům Sýrie, kteří si prožili šest let „demokratizační“ války. Ona slova měla prostě jen dolít energii a optimismus lidem, kteří to celé ustáli, aniž by byli „demokratizováni“ jako třeba Libyjci nebo Iráčané, tedy do ruin. Faktem je, že už skoro měsíc – od chvíle, kdy se Rusko, Írán a Turecko dohodly na „neeskalačních zonách“ – ve funkční, západní, asadovské Sýrii panuje „skoro“ klid. Dobíjejí se jen poslední zbytky Al-Káidy v provinciích Homs a Aleppo. 

Pouštní východ Sýrie je ovšem jiná věc. Američané tlačí „své“ Kurdy, aby co nejrychleji obsadili „hlavní město Daeše“ v Rakká a poskytli tak Trumpovi důvod chlubit se tím, že je „hlavní bojovník proti Daeši“. Syrské oddíly mezitím postupují na Dejrizor, který je sice dál, ale současně blíž k iráckým hranicím, což z něho aktuálně – Daeš je fakticky poražen a čeká se jen na vztyčení osvobozovací vlajky – činí možná zajímavější „destinací“. Právě z Dejrizoru bude totiž mnohem snazší kontrolovat syrskou hranici s Irákem, a tím pádem i celou oblast. To, že americké letectvo v Sýrii bombardováním brání syrské – legitimní – armádě v postupu na jejím vlastním území, je samozřejmě obrovský bizár. Nebudu se nějak rozčilovat nad cupováním mezinárodního práva, konstatuji prostě jen to, že USA potřebují „výsledek“ svého snažení, a tím je porážka Daeše. Představa, že si ho Syřani se svými spojenci porazí sami, je nepřijatelná. A tak bombardují Syřany v Sýrii… 

Jako změnu „z nejhoršího ven zase zpět uvnitř“ bych to ale nepovažovala. Američané se pro cosi rozhodli a nyní s k tomu jen snaží klasicky probombardovat, protože mnoho jiných způsobů k dosažení svých cílů jako by ani neznali. Kolony syrské armády ale jedou dál a otevřeně hrozí, že začnou americké letouny na svém území sestřelovat… Uvidíme. 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v následujících dnech sledovat? 

Volby v Británii budou jistě zajímavé a stejně tak vývoj dalších událostí, o nichž jsme mluvili…