Jak postupuje ,,revoluce“, o které jste psala minulý týden? Tedy, že dochází k omezení vlivu USA na dění na Blízkém východě a naopak posilování dalších aktérů? Slyšeli jsme, že Rusové bombardovali hlavní město Daeše (Islámského státu), zároveň jsme ale četli, že si dávají „záležet“ hlavně na jiných subjektech, než je Daeš. Jaromír Štětina označil za jedinou sílu schopnou Daeš porazit Kurdy. A Rusové vytrvale ukazují mapy, ze kterých má vyplývat, že Asadově armádě pomáhají vpřed. Tak tedy, co se dělo za poslední týden v rámci ostrých bojů a posunů na bojišti?

Také by mne zajímalo, co se děje na bojišti a kdo a kam se posunuje. Mapy, které ukazují Rusové nebo Američané, podle všeho nezobrazují realitu, protože tu si z různých důvodů nechávají pro sebe. Faktem je, že syrská armáda spolu s íránskými oddíly nebo bojovníky Hizballáhu postupuje, ale asi ne tak rychle, jak se nejspíš předpokládalo. Aktuálně se pokouší utáhnout smyčku kolem Aleppa, jehož ovládnutí by bylo prvním skutečným vojenským triumfem posledního měsíce, kdy Rusko do války v Sýrii vstoupilo. Zatím ale přicházejí zprávy o dílčích úspěších, tedy obsazení vesnic, silnic, likvidaci stovek džihádistů, ale ta finální „perla“ tomu stále chybí. Daeš, Al-Káida a další jsou na pozicích pevně „zakopáni“, sjednocují se, stále častěji používají vesničany jako „lidské štíty“, zkrátka je to vše komplikované. Tvrdit, že ruské letectvo neútočí na Daeš je účelové – ruští generálové se netají tím, že postupují podle naléhavosti a potřeb ofenzívy syrské armády, a navíc Moskva vždy zdůrazňovala, že jejím terčem je Daeš a všichni ostatní teroristé, takže nikdo z řady nevyčuhuje, berou „jednoho po druhém“ a dojde řada na všechny, tedy i na ty, co nám tady tak leží v hlavě. 

Pan Štětina měl ke Kurdům vždy blízko, a tak jeho názor chápu jen jako vyjádření osobních sympatií. V praxi totiž Kurdové „čistí“ především své regiony a o boj proti Daeši mimo tato území nijak veliký zájem neprojevují. Vedou si zkrátka svou válku, takže bych na ně jako na sílu, která to ve finále „rozčísne“, příliš nespoléhala. Dobře je to patrné třeba na tzv. Demokratické frontě, což má být koalice kurdských oddílů doplněných o menší arabské kmenové jednotky. Američané jim dodali 50 tun zbraní a munice s tím, že jako potáhnou na Rakká, hlavní město Daeše v Sýrii, a kupodivu se nestalo nic. Kurdové jasně deklarovali cosi v duchu „díky za zbraně, ale vaše cíle nás nezajímají“ – a pak i novináři z New York Times po třech týdnech marného pátrání po lidech z oné Demokratické fronty zkonstatovali, že nic takového nejspíš ani neexistuje. Tím se ale také nabízí pohled na současné konkrétní možnosti amerického postupu v Sýrii. Mimochodem, je zvláštní, že s eskalací bojů kolem Aleppa americké letectvo od 22. října provedlo jen dva – slovy dva – nálety proti Daeši, čímž mu (samozřejmě jen podle naprosto nedůvěryhodných konspiračních teorií) dává prostor k přesunům do provincie Aleppo. Nebo to není zvláštní? Jinými slovy, americký vliv opravdu klesá, ale to neznamená, že by USA do války v Sýrii dál kreativně nevstupovaly. 

Pokud jde o diplomatickou frontu, komentovala jste zatím výsledky jednání ve Vídni jako prohru USA: Závěrečné prohlášení neříká nic o tom, že by měl skončit Asad. Na druhou stranu pochybujete, zda vydrží rusko-íránské spojenectví. Tak tedy, mají vlastně USA k dispozici nějakou sílu, kterou by mohly „vyhrát“ Sýrii pro sebe, když jimi podporovaná opozice je dle vás přízračná? Je též vůbec možné udržet, jak to chce prohlášení po vídeňských rozhovorech, Sýrii územně celistvou, když tam žijí alavité, sunnité, Kurdové... a pár let se tam „mydlili“ mezi sebou? To trochu odporuje běžnému lidskému chování... No, a co případné volby, budou demokratické? 

Ano, závěrečné společné prohlášení vídeňské konference bylo jasnou prohrou dosavadní americké oficiální politiky vůči syrskému konfliktu, na druhé straně je ke konečnému řešení ještě velmi daleko. Mě v onom dokumentu zaujal například postulát o budoucím sekulárním statutu Sýrie, protože si neumím představit, jak se při podpisu tvářili Saúdové a Katařané. A máte pravdu, že otázka územní celistvosti se zdá být hodně fantastická, ale přitom je důležité mít na paměti, že Sýrie byla vždy státem mnoha etnik a náboženství a že většina etnicky a nábožensky pestrých Syřanů není někde na pochodu do Evropy, ale dál žije ve své vlasti, a to navíc většinově na území ovládaném vládou. Chci říci, že většina Syřanů v sobě může dál mít ten osobní pocit a životní zkušenost se sounáležitostí, a tudíž si myslím, že jakýsi základ, na němž by se uchování územní celistvosti dalo postavit, tu přece jen stále ještě existuje. 

Otázka, zda mohou USA udržet Sýrii pro sebe, je poměrně složitá. V první řadě je třeba říci, že USA Sýrii nepotřebují, to jejich vazalské wahhábistické monarchie v Saúdské Arábii či Kataru. Pro radost v očích tamních feudálů (a domácího vojensko-průmyslového komplexu samozřejmě) USA do války v Sýrii vstoupily a jsou tam dodnes, byť elán, s nímž John Kerry organizuje jedno jednání za druhým, jako by napovídal, že Barack Obama chce ještě před koncem svého mandátu najít nějakou elegantní cestu, jak ze všeho vybruslit a neztratit při tom tvář. A platí to tím spíš, že nemají po ruce žádnou politickou ani ozbrojenou sílu, která by byla ochotná prosazovat v Sýrii americké zájmy. Jistou naději jim ovšem skýtají avízované prezidentské a parlamentní volby – pokud syrským uprchlíkům v Evropě (tedy, nejprve je musíme rozeznat od těch ostatních) dáme do ruky ty správné hlasovací lístky, může Západ ve volbách v Sýrii uspět. Ta vidina je podle mého tak lákavá, že nakonec Syřany uděláme i z Eritrejců… 

A demokratičnost voleb? Co s tím kdo pořád má? Pokud volby na Ukrajině hodnotíme jako demokratické a akceptujeme jejich výsledky, pokud za ukázku demokracie považujeme celý ten cirkus v USA, pokud dál podporujeme feudály z Perského zálivu, které nevolí vůbec nikdo, tak ano, budou „demokratické“. Bylo by pokrytectvím tvrdit něco jiného. Ale nejsou všechny ty mantry o demokracii už trochu únavné? Na Blízkém východě o demokracii přece beztak mluví jen pár desítek absolventů příslušných kurzů, které tam pořádají západní nevládní organizace, a my tady bychom se měli starat o důležitější věci. Palčivých problémů máme sami dost. 

Prezident Zeman dostal vyčiněno, že nejel na bukurešťskou schůzku NATO, kde se odhlasovala žádost, aby na území východních členů NATO byla přisunuta vojenská technika. Jak tuto prosbu vidíte? Je to vlastně prosba? Mají se východní státy NATO čeho bát od Ruska? 

Posilování NATO na území jeho východních členů je podle mého prostá potřeba vyvážit neúspěchy v Sýrii, a přitom netřeba zapomínat, že drtivou většinu americké ekonomiky tvoří služby a že posledním opravdu fungujícím a neoutsourcovaným odvětvím průmyslu je ten zbrojní. A jeho produkci, kterou jako na běžícím páse nakupuje federální vláda ve Washingtonu, je prostě potřeba někam vyvážet. Zkuste si ale představit, co by se tady dělo, kdyby v USA namísto zbrojařů jako poslední zbyli třeba producenti zmrzliny… 

A jestli se máme na východě čeho bát od Ruska? To fakt nevím, ale spousta lidí je přesvědčeno, že ano. Už přes rok každým dnem vyhlížejí ruské tanky. A věřím, že na stráži vydrží ještě rok dva deset let… 

Budou to už dva roky od začátku Majdanu na Ukrajině. Nechme to čistě na vás, volnou formou... Jen poprosíme, zda by šlo zmínit i poslední události – včetně zatýkání členů Pravého sektoru. Ono to může být symptomatické i pro ten širší exkurz. 

Ukrajina nabízí opravdu ponurý obrázek. Země, z níž si oligarchové už od samotného vyhlášení nezávislosti udělali eldorádo; a je fakt jedno, jestli byli proruští nebo prozápadní, z hlediska prostého Ukrajince se na faktu nic nemění. Je proto příznačné, že prezident-oligarcha Petro Porošenko před pár dny „vytáhl do boje“ proti oligarchii a jako prvního na mušku si vzal svého odvěkého rivala, faktického vládce Dněpropetrovsku Ihora Kolomojského. Tajná služba zatýká jeho lidi, objevují se zprávy i o mučení a srdečních kolapsech v budově soudu, takže to v žádném případě není boj salónního typu, naopak. Totéž platí vlastně i pro zátahy proti Pravému sektoru, protože právě tato neonacistická síla požívala Kolomojského ochrany a byla považována za jeho soukromou armádu. 

Ono to na první pohled může samozřejmě vypadat jako krok správným směrem – oligarchové si fakticky rozparcelovali Ukrajinu a už chybí jen to, aby si v zahraničí otevírali vlastní ambasády, a tak je snaha centrální vlády opanovat znovu situaci logická. Přitom ale platí, že zatímco Ukrajina balancuje na pokraji státního bankrotu, jemuž se vyhýbá jen s pomocí účetních kouzel a dobré vůle Mezinárodního měnového fondu, její prezident sám dál bohatne. Za poslední rok mu účty znovu povyrostly, tentokrát o 20 procent na 979 milionů dolarů, takže už jen s odřenýma ušima platí jeho předvolební ujišťování, že fakt není miliardář, ale vlastně skoro jen „chlap z lidu“. Zkrátka, kdyby pan Porošenko myslel boj proti oligarchii vážně, půjde příkladem a nechá jako prvního zatknout sám sebe. To se samozřejmě nestane. Místo toho ale v centru Kyjeva znovu roste stanové městečko, v němž aktivisté požadují zlevnění komunálních služeb, jakýsi snajpr střílel na vůz generálního prokurátora – a Porošenko chce lidi nejspíš už jen naštvat a přitom se „pojistit“, když do čela ukrajinské policie, tedy na post, který byl vždy vyhrazen přinejmenším generálovi, jmenoval osmadvacetiletou Gruzínku, která problematice sice nerozumí, ale zato ví, komu má být vděčná. 

Chcete delší exkurz, ale já bych tady skončila. Konstatováním o zmaru, beznaději, hyenismu, pokrytectví, chamtivosti… o průšvihu zvaném Majdan, z něhož se Ukrajina bude vzpamatovávat možná i dekády, tedy pokud z něj vůbec najde cestu a nerozpadne se. A celé ty dekády bude závislá na západní finanční pomoci, tedy na penězích od západních daňových poplatníků, které ovšem z valné části skončí na kontech oligarchů… Klika, že za to všechno nemohou naši technologové moci, kteří vymysleli Majdan, ale jistojistě jen Putin. Forbes ho zrovna už potřetí jmenoval nejvlivnějším mužem planety, a to je přece jasné potvrzení toho, že má fakt nejdelší prsty a tím pádem je má naprosto ve všem. 

Přinesli jsme rozhovor s bývalým kandidátem na viceprezidenta USA Joe Liebermanem. Z jeho „remarks“ můžeme parafrázovat: Měli bychom dodat protiletadlové zbraně syrské opozici, aby mohla sestřelovat ruská letadla. Putin má sice neúspěšnou ekonomiku, ale ovládl dění postupem na Ukrajině a teď se mu všichni klaní – Saúdové, Netanjahu, Asad. USA musí začít být silné. Ne jako za Obamy. Ruská armáda není zdaleka tak silná jako armáda NATO... Vzhledem k tomu, že tyto věci vám v Americe řekne opravdu mnoho důležitých lidí, jak na tyto teze reagovat? 

Joe Lieberman je klasický americký „gaučový válečník“, jehož stereotypní názory vykoukané z nějaké krvavé počítačové hry mě už dlouhé roky ani nezajímají. A tím pádem vlastně ani nevím, co vám k tomu říci. Máte pravdu, že podobné nápady hlásá i pár dalších, hlavně ovšem John McCain, Lindsay Graham a pak většina prezidentských kandidátů za Republikánskou stranu. Všichni získali na významu před pár lety se vzestupem Tea Party, ale tu podle posledních výzkumů podporuje už jen 17 procent průměrných Američanů. To je rekordní propad hnutí „siláckých slov a gest“. Jistě, mají mohutný finanční „backing“ z těch nejpravicovějších podnikatelských kruhů v USA, díky němuž budou „demokraticky“ vítězit i ve státních volbách, ale co s tím? 

Turecko. Erdogan vyhrál volby, začal zavírat novináře, Západ je pohoršen, ale jak naznačují někteří pozorovatelé, vlastně je za jeho vítězství v duchu rád. Roste nám tu nový sultán a bude vládnout ve své zemi autoritativně? A bude Západ mlčet jako v případě Saúdů, nebo hrozit prstem jako v případě Ruska? A co sultán napáchá směrem k rozšíření své moci, území a vlivu? 

Erdoganova strana získala nadpoloviční většinu mandátů a je na nejlepší cestě proměnit svého lídra v „sultána“ nebo autokrata, chcete-li. Neumím si dnes představit, co vše má Erdogan v plánu, ale povzbuzen volebním úspěchem zvažuje, že by si ještě nechal prezidentské pravomoci schválit v referendu. Ale jak říkám, počkejme, tím spíš, že z vyjádření vysokých politiků Erdoganovy AKP je znát, že jsou jednoznačným výsledkem zaskočeni i oni. 

Vláda krátce po volbách nechala zavřít několik novinářů, ale nezapomínejte, že v Turecku bylo i předtím vězněno nejvíc novinářů na světě, takže nic nového se vlastně neděje. A tím pádem padá i otázka, jestli bude Západ mlčet, protože vůči vůdci členského státu NATO mlčí už dlouhé roky. Tedy nemlčí úplně, samozřejmě, občas někdo nějakou kritickou poznámku pronese, ale důležité je, že se nevyhlašují žádné sankce a podobně. Západ si zkrátka udrží tvář tím, že ho slovně napomene; a udržuje si své zájmy tím, že ho netrestá. 

Opravdu si v tuto chvíli neumím představit, jakým směrem se bude Turecko ubírat, ale hned po volbách západní agentury citovaly mladé sekulární Turky, že v islamistickém státě ovládaném sultánem žít rozhodně nehodlají, takže je možné, že uprchlická vlna mířící do Evropy zase o něco zesílí. Ale především, pokud by nové vedení státu alespoň částečně pokračovalo v naplňování exaltovaných předvolebních slibů, tak samozřejmě upadne do chaosu a poroste riziko občanské války. Jak už jsem řekla, Kurdové mají svůj cíl a státní terorismus není tou nejlepší cestou, jak s nimi nakládat. A to ani nemluvím o spících buňkách Daeše, jimiž je prý Turecko podle některých analýz doslova prošpikováno. Pokud z toho všeho má Západ nějakou radost, tak to musí být radost hodně nedomyšlená. Nebo naprosto zvrácená. 

Migrační krize – rozhodně stále nic příjemného. Ba naopak, blíží se zima a na Balkáně, i v EU, kde uprchlíci aspoň mají střechu nad hlavou, roste neklid. Budou lidi mrznout, nebo se něco stane? V jakém stádiu je teď řešení celého problému v EU? A souhlasíte s Milošem Zemanem, že migrační vlna je organizovaná snaha rozvrátit Evropu? 

Osobně si myslím, že lidé mrznout budou, protože se nestane nic. Třeba syrští uprchlíci v uplynulých letech po stovkách mrzli už v táborech například v Libanonu a nemám pocit, že by to tady někomu vadilo. A my ty umrzlé jen nebudeme ukazovat v televizi, stejně jako to děláme s oběťmi západních náletů od Afghánistánu přes Irák nebo Libyi nebo Sýrii až po Jemen či Pákistán, takže se vlastně skoro nic nestane a náš humanistický útlocit zůstane nenarušen. 

EU po měsících „přemýšlení“ fakticky skončila tam, kde začala, tedy u principu „Pevnost Evropa“, což ale ve skutečnosti jen ukazuje na míru ochromenosti a nejspíš i neschopnosti politiků dělat něco konstruktivního. Migrační vlna je nečekaně velká, uprchlíci už dosahují skoro jednoho procenta obyvatel zemí EU a Evropa se tváří, že se hroutí. O tom, že je migrace organizovaná, mluví mnozí a hrozí, že neustálým opakováním této teze vznikne nová „pravda“, nicméně ještě nikdo nepředložil žádný důkaz a neukázal na nikoho prstem. Kdo by to tak mohl být? Erdogan? Daeš? Američané? Putin? Marťani? Nevím. 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Kromě vývoje velkých globálních krizí doporučuju sledovat, jak si EU snaživě podkopává své vlastní základy a ideály, a přemítat o tom, co si tady u nás v té „Pevnosti Evropa“ s neustálým oklešťováním svobod a práv počneme – a kdo má na takovém vývoji největší zájem.