Donald J. Trump hodil do koše dohodu s Íránem. Celosvětová odezva je jasná: Je to chyba a je to nebezpečné. Co tím DJT sleduje? Do jaké míry tím zasekl sekyru mezi sebe a Evropu? Co nám od Íránu vlastně hrozí? A mimochodem, Izrael stupňuje své akce v Sýrii, protože se bojí, že tam Peršané přisouvají „nebezpečné zbraně, které Izrael mohou ohrozit“.

Ano, Donald Trump splnil své předvolební sliby, které dal především svým sponzorům z řad americké židovské lobby, a vypověděl smlouvu o íránském jaderném programu. Jinými slovy, tento jeho krok byl motivován spíš domácí politikou, a nikoli tou zahraniční. Je pozoruhodné, že tak učinil bez ohledu na silný nesouhlas uvnitř „své“ Republikánské strany a v rozporu s názorem většiny amerických voličů, ale nešť. Stalo se.

Teď bude důležité počkat, jaké sankce vlastně USA na Írán uvalí, ale především na to, jak se zachovají ostatní signatáři dohody. Právě jejich postojem ostatně svou reakci na americký postup podmiňuje i Írán. A Německo, Francie, Británie stejně jako podle očekávání Čína a Rusko americký postup odmítly s tím, že budou dodržovat dohodu dál. A koneckonců, i Mezinárodní agentura pro atomovou energii opakovaně potvrzuje, že Írán své dohodnuté závazky dodržuje, takže nikdo (kromě Trumpa) nemá důvod smlouvu vypovídat. Není bez zajímavosti, že obnovení amerických sankcí z důležitých států odmítlo i Turecko, které oznámilo, že bude s Íránem obchodovat dál bez ohledu na to, co hlásá Washington. Zkrátka, aktuálně se zdá, že z dohody s Íránem vystoupila „šestina“ členů, i když uznávám, že šestina významná. Když ale ostatní řeknou, že odmítají akceptovat americký nátlak, znamená to, že USA budou znovu o něco izolovanější. Na druhou stranu platí, že Evropa – prostřednictvím svých volených „zástupců lidu“ – více méně od druhé světové války neumí jednat v zájmu Evropy, ale jen následovat USA, takže je vysoká pravděpodobnost, že se nakonec přimkneme k USA a budeme spolu s nimi a Izraelem lhát o tom, že Írán porušuje své závazky… I když, v roce 1996 se Západ od USA odklonil v otázce restrikcí vůči Kubě, když Washington hrozil sankcemi firmám, které budou s Kubou obchodovat. Tehdy se EU nedala a prosadila si svou volnost konání. Tož uvidíme, co přijde tentokrát.

Přitom je to vše vlastně jen Trumpův obecnější trend, neboť už vystoupil například z klimatické dohody, vyvedl Spojené státy z UNESCO nebo zrušil normalizaci vztahů s Kubou. Na jedné straně to samozřejmě odpovídá jeho izolacionistickým heslům o „Americe především“, na straně druhé se tím ale současně citelně snižuje důvěryhodnost USA coby partnera k jakýmkoli jednáním a dohodám, nemluvě už o jejich související (ne)schopnosti prosazovat ve světě „svou vůli“. S tím mimochodem úzce souvisí podle mého naprosto fantasmagorická vize, podle níž se nyní – po vypovězení smlouvy – Trumpovi má podařit Teheránu vnutit dohodu novou, pro USA výhodnější a pro Írán nevýhodnější.