Náš předseda Sněmovny Vondráček píchl do vosího hnízda, když přijel se sněmovní delegací do Moskvy a nejenže odmítl mluvit o Skripalovi, Sýrii a Donbasu, ale ještě zdůraznil, že naše vztahy jsou po hospodářské stránce dobré, naše národy se po kulturní stránce znají, máme právo diskutovat o rozsahu a podobě sankcí... A navíc se setkal se svými protějšky, kteří jsou v sankčních seznamech. Strhl se povyk. Je to skandál a ponížení České republiky? Znevěrohodnil nás před našimi spojenci? Hraje naše delegace roli užitečného idiota, když tématy návštěvy jsou školství a zdravotnictví?

Bylo asi vcelku očekávatelné, že jakýkoli kontakt s Ruskem v některých českých kruzích vyvolá místy až hysterické reakce. Co s tím? Asi nic, je to už takový folklor. A že se šéf parlamentu setkal s politiky, kteří jsou na sankčním seznamu, mi taky nepřijde moc divné, protože mám občas dojem, že už tam – po letech a opakovaných sankčních vlnách – žádné nesankcionované mít už snad ani nemohou.

Nevím, jestli tím znevěrohodnil Česku republiku v očích „spojenců“. Jak ale vůbec dneska definovat takového „spojence“? Kdo je třeba spojencem? Británie, Mayová, Corbyn, exitoví Angličané nebo unijní Skoti? Německo, Merkelová, Seehofer nebo AfD? Francie obecně, nebo Macron nebo Le Penová? A můžeme to vzít i obráceně: zrovna byla oznámena listopadová Putinova dvoudenní návštěva v Paříži. Nebo si vezměte Německo, které dál trvá na Nord Streamu II. Nebo Putin na svatbě v Rakousku. Znevěrohodňují se tím Francie, Německo a Rakousko v očích jejich „českých spojenců“? V očích některých českých politiků a hnutí ano a třeba si proti Macronovi i zademonstrují, až 28. října přijede do Prahy slavit. V očích jiných ale jistě ne. Zkrátka, Vondráčkova cesta do Moskvy vyvolala očekávané, v zásadě už kolovrátkové reakce. A tím to taky asi končí.

Netuším, co tam chtěl dojednat v oblasti školství, ale někdy minulý týden se v ruských médiích objevily zprávy o akutním nedostatku některých, především onkologických léků ve státních nemocnicích. O pár dní později už psali i o jakési paní, která umřela jen proto, že nebyly léky. Očividně tam ve zdravotnictví mají nějakou hlubokou krizi, takže je tu otevřený prostor pro český export. Předpokládám, že léky na sankčních seznamech nejsou…

Skutečně Saúdové na svém konzulátu rozřezali zaživa chlapa? Navíc opozičního novináře? To je tak šílený příběh, že si ho jistě chceme nechat shrnout. Ten „mezinárodní tlak“ na Saúdskou Arábii je do jaké míry reálný a do jaké míry je „fíkový“?

Nevím, jestli Džamála Chašúgdžího opravdu rozřezali a pak ještě rozpustili a vypustili, ale vypadá to tak, protože turečtí vyšetřovatelé po něm našli jen stopy DNA. A to je tedy opravdu zajímavý příběh – politici a nepohodlní lidé „umírají“ vcelku často a děje se tak od USA přes Rusko a Čínu až třeba po Británii. To není žádná novinka. Ale spáchat „masakr motorovou pilou“, čemuž vše zatím nasvědčuje, je přece jen unikát. Tím spíš, že oběť ve skutečnosti nebyla žádným velkým „disidentem“ – nebožtík Džamál býval dlouhá léta pobočníkem šéfa saúdské tajné služby a provázel ho na dvou velvyslaneckých postech včetně Washingtonu, působil jako neoficiální mluvčí/propagandista dvou saúdských králů, přátelil se s Usámou bin Ládinem a v Afghánistánu se nechával fotit s mudžáhidy a s pancéřovou pěstí v ruce. Takže klasický šiřitel saúdské politické i wahhábistické vůle, nebo zvůle, chcete-li. „Disidentem“ se stal vlastně až poté, co se na trůn před třemi lety – prostřednictvím svého otce krále – prodral korunní princ Muhammad bin Salmán, přičemž odstavil Muhammada bin Nájifa, který byl vždy považován za favorita amerického „deep state“. Teprve tehdy se z Džamála stal „disident“ – jeho křídlo prohrálo mocenský boj uvnitř královského paláce, a tak odjel do USA, kde byl beztak „skoro doma“, a na stránkách Washington Postu začal opatrně do Rijádu „radit“, jak s ekonomickými reformami, což ale dnes mnozí vydávají rovnou za kritiku korunního prince… Princ je očividně zhýčkaný a impulzivní mladý muž, který si nenechává nic líbit, ale jestli právě jen články v amerických médiích dostačovaly k tomu, že musel být Džamál rozřezán, to opravdu nevím. Spíš se zdá, že v panovnickém rodu zastupoval křídlo, které není současnému princi nakloněno, a jeho vražda mohla být vzkazem všem „příbuzným“, kdo by snad chtěl autoritářské panování Muhammada bin Sultána ohrožovat.  

A máte pravdu, dosavadní „mezinárodní tlak“ toho jinak zásadového a humanitu hájícího Západu je tak plonkový a pokrytecky bázlivý, až je to trapné. Obecně platí, že Saúdové jsou skvělí „odběratelé“ hromady západních zbraní a tento bezedný trh si určitě západní politici jen kvůli jednomu rozřezanému vzít nenechají. Současně platí, že Saúdové jsou s to vyšroubovat ceny ropy nebo pohřbít petrodolar, spolu s Izraelem jsou i pilířem americké blízkovýchodní politiky, takže si je jen tak netroufne nikdo naštvat tím, že by se jich nějak citelně opravdu „dotkl“. Na druhou stranu by se samozřejmě dalo o všech zmíněných možnostech saúdské odvety dlouze diskutovat, protože nic není ve skutečnosti tak jednoznačné, ale Trumpův Washington, který vyhlašuje „války“ už skoro celému světu, asi není v pozici, aby reálnost saúdských politických pák zkoušel v praxi. Takže z Trumpovy strany nejspíš zůstane u slovní kritiky, najde se konkrétních pár obětních beránků, řekne se, že princ – na rozdíl od Putina – osobně žádné příkazy k fyzické likvidaci nevydával, a vše se zamete pod koberec. To Trumpovi odpůrci s podporou „deep state“ volají fakticky po svržení korunního prince, který kdysi „sebral trůn“ jejich oblíbenci a nyní poskytl záminku k oblíbené hře na „změnu režimu“. Ať už to nakonec dopadne jakkoli, důvěra vůči Saúdům bude těžce otřesena. Na kvalitu vztahů i saúdského postavení ve světě to jistě bude mít zásadní dopad.