Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory gruzínského velvyslance Zaal Gogsadze, Jana Zahradila,  Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Schwarzenberga (z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Marka Ženíška (z 26.1.) (+ ze 14.1.) , Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky,  Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy,   Františka Bublana,  Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

V Minsku skončilo jednání Putina, Merkelové, Porošenka a Hollanda. Jak hodnotit jeho výsledky? Co bude následovat teď, v nejbližších týdnech? A kam se posunula bezpečnostní situace v Evropě? Jak to vyhlíží s protiruskými sankcemi? Bude válka, bude mír? Jak velká válka, jak velký mír?

V Minsku se prý jednalo o 12 až 13 bodech, z nichž nad ránem zůstaly nedořešeny snad jen dva, přičemž klíčové jsou podle všeho technické otázky kolem zastavení palby (prý by mělo začít platit od 15. února), demilitarizace oblasti bojů a také určení demarkační čáry – Rusko chce, aby odrážela aktuální situaci a nevracela se k čáře domluvené před půl rokem v rámci prvního kola minských dohod. Rebelové, kteří se rozhovorů oficiálně ani neúčastní, rovnou požadují celou oblast Děbalceva, v níž jejich oddíly drží v obklíčení několik tisíc ukrajinských vojáků. Kreml prý rovněž chtěl ponechat klíčové úseky hranice pod kontrolou „lidových republik“, jimž by měla být aktuálně „přiklepnuta“ vysoká míra autonomie. Je zvláštní, že zatímco ruská strana si v noci pochvalovala, že rozhovory jdou „lépe než super“, Němci si stěžovali, že je to „složité“, a totéž pak opakuje i Kyjev. Už jen z toho si lze udělat obrázek, kdo asi zatím v Minsku „vítězí na body“. Vsadila bych se například, že touto dobou už má Ukrajina v každém případě mimoblokový statut, že se tedy „sama zavázala“, že nikdy nevstoupí do NATO…

Předpokládejme, že se tedy dnes opravdu dospěje k nějaké kompromisní dohodě. Logika by velela, že sankce proti Rusku pozbývají smyslu, ale ani jejich odvolání nemusí nutně vést k nápravě škod, které už se staly – mám na mysli otřesenou důvěru (nebo rovnou nedůvěru) ve vztazích Západu a Ruska. Rusko se mezitím navíc stihlo odvrátit k Číně a Asii obecně, svůj plyn chce namísto přes Ukrajinu posílat do Evropy přes Turecko a Řecko, namísto západních firem v Rusku už fungují asijské či jihoamerické… Pochybuji, že vše bude možné nějak vrátit do starých kolejí. A není také jasné, kdo si vezme na svá finanční bedra rozvalenou Ukrajinu. Porošenko může sice podepsat dohodu o míru a včera tvrdil, že jeho země se brzy zbaví všech žoldnéřských oddílů, Národní gardy a dalších „divokých“ ozbrojených uskupení, ale jak to bude chtít jeho dysfunkční vláda dokázat, není jasné. Těsně před zahájením rozhovorů v Minsku předpovídal, že „reálný“ mír by mohl začít tak do měsíce. A k tomu dodal, že základem ukrajinské státnosti je Halič, což napovídá o tom, jak vidí budoucí Ukrajinu…

Předpokládejme, že se dohoda o míru opravdu stane realitou. Bude to skvělá zpráva, ale ve skutečnosti to je jen začátek velmi složitého procesu s mnoha neznámými. A k tomu samozřejmě platí, že pouhý tichý souhlas Baracka Obamy s mírem na Ukrajině neznamená, že by se normalizovaly vztahy s Ruskem, naopak, napjatý souboj o to, zda svět bude mít jednoho nebo více hegemonů, bude pokračovat a lze počítat s dalšími „ukrajinskými“ krizemi po celém světě. (Mimochodem, bude zajímavé sledovat, jak se v nich bude po nynější zkušenosti chovat Evropa). A když k tomu přičteme, že Obama vlastně dodávky zbraní Ukrajině jen odložil, aby dal šanci mírovým jednáním, pokud ale bez ohledu na dohodu mír na Ukrajině nenastane, vše může nabrat ještě dramatický obrat…