V Sýrii se konaly parlamentní volby, které na Západě vyvolaly vlnu hněvu a kritiky. Prý nemá smysl pořádat volby, kterých se nemůže zúčastnit část obyvatel a další, třeba Kurdové, do nich ani jít nechtějí. Jak jste hlasování viděla vy přímo na místě?

Bylo patrné, jak moc se zdejší vláda snaží, aby volby proběhly bez sebemenší poskvrnky. Vlastně mám pocit, že původně se hlasovat ani nemělo. Parlamentní volby tu naposledy měli před čtyřmi lety, takže jejich konání v nynějším termínu je z hlediska ústavy naprosto v pořádku. Diskutovat se ale samozřejmě dá o tom, zda má takové hlasování v době války, která ovlivňuje takřka všechny aspekty života, větší smysl. Nic moc na chodu státu nezmění, a proto se spekulovalo, že byly volby vyhlášeny hlavně kvůli tomu, aby mohly být zrušeny nebo odsunuty, a to v rámci nějakého „handlu“ se Západem. Mezitím se ale situace na bojišti vyvinula tak, jak se vyvinula, tedy silně ve prospěch vládní armády a jejích spojenců, a tak se asi nakonec ukázalo, že vlastně ani není, za co by Damašek volby v rámci tolik požadovaného kompromisu „směnil“. Jsou to samozřejmě jen spekulace, ale…

Ve výsledku se tak šlo k urnám. Volilo se na Damaškem ovládaném území, což fakticky pokrývá asi 80 procent všech obyvatel Sýrie, a z patnácti provincií se vůbec nevolilo jen ve dvou. Zmíněné argumenty o neúčasti nebo nemožnosti volit sice znějí na první pohled logicky a napovídají jakoby o nedemokratičnosti systému, ale pokud si uvědomíme, kolik lidí vědomě nevolí třeba u nás, a přesto kvůli tomu nikdo volby neruší, tak… A totéž platí pro onu „nemožnost“ volby – například v demokratickém Pobaltí nesmějí volit ruskojazyční občané, oficiálně ovšem označovaní za „neobčany EU“, a také to nikomu na Západě nijak zásadně nevadí. Takže, nebuďme pokrytci. A když už, tak alespoň ne tak průhlední.

Ať tak či tak, je zřejmé, že ve volbách – ať už ze setrvačnosti, nebo tradice, nebo opravdu kvůli přesvědčení – zvítězí strana Baas, tedy strana za prezidentem Asadem, která má po dekádách u moci nejlepší strukturu a organizaci a nejvíc prostředků. K ní pak přisednou zástupci dalších proudů a možná i hodně různorodých. Včera mi tady jeden mládenec vysvětloval, že bude volit svou kamarádku, protože má v programu sociální stát, a pak ještě jednu Arménku, protože si Arménů váží coby obětí turecké genocidy. Spousta jich tehdy před smrtí utekla právě sem, do Sýrie, a už tu zůstali. Když jsem namítla, že sociální stát u nás v Evropě je už jen jakousi podivnou vzpomínkou, nenechal se zviklat… Asi tady mají ještě naději. Přinejmenším někteří. Větší pochopení jsem ale měla pro postaršího pána, který mi tvrdil, že volit nepůjde, protože všichni politici beztak jen lžou. „Jsi z Evropy, musíš vědět, co myslím,“ dodal. Pobavil mně.

Suma sumárum, volby se konaly, pro velký zájem byly hlasovací místnosti otevřené až do půlnoci namísto sedmé večerní, Daeš ani žádní jiní teroristé je nijak zásadně nenarušili, což je samo o sobě velký úspěch, Sýrie se může nyní holedbat imagí „státotvornosti“ – a že se to někomu na Západě nelíbí? No a co?

Současně s volbami ovšem začalo další kolo jednání o Sýrii v Ženevě. USA už znovu oživují „plán B“, tedy rozdělení Sýrie. Prý pokud nebude příměří dodržováno, exilová opozice dál požaduje Asadovu hlavu. Co na to v Damašku?

Faktem je, že příměří opravdu dodržováno není, v praxi ale Rusové, Američané i Íránci tvrdí, že ještě není tak zle. Přitom se bojuje v provincii Aleppo, kde koalice v čele se syrskou franšízou al-Káidy vytlačila vládní armádu z některých pozic nebo kde pro změnu Islámská armáda vystřelila chlór na aleppskou čtvrť obývanou převážně Kurdy. Je ironií, že koaliční partneři al-Káidy, džihádistické hnutí Ahrár al Šám, stejně jako Islámská armáda, byli přizváni už k minulému kolu „mírových“ jednání v Ženevě. Ale nějak se s touhle volbou asi nezadařilo. K tomu Turecko v syrském příhraničí „přepřáhlo koně“ a namísto Daeše najednou začalo podporovat al-Káidu. Z běžného pohledu je to jen kosmetická změna, ale v praxi je to nejspíš snaha prodloužit přežití své „prodloužené ruky“ – na Daeš v oblasti útočí nejen Kurdové, ale i Američané, a tak s ním nelze už dlouho počítat. A Daeš už „za trest“ začal ostřelovat turecký Killis raketami (americkými) a turecká armáda mu odpovídá stejnou mincí (zbraní), přičemž se znovu začalo mluvit o spících buňkách Daeše snad v každém větším tureckém městě, které tuto tureckou „zradu“ jen tak nepřejdou…

Navíc se zde spekuluje o zatím utajované dohodě mezi Ruskem a USA, podle níž by Američané coby válečnou kořist mohli získat „dobytí Rakky“, tedy hlavního města Daeše v Sýrii, a na konci války se tak mohli postavit do řad „vítězů v boji nad terorismem“. Není jasné, zda taková dohoda opravdu existuje, ale faktem je, že se USA s Ruskem začínají přátelsky „oplácávat“ – syrská vláda po čtyřech letech propustila amerického občana, „fotografa“ Kevina Dawese, který byl v Sýrii vězněn za ilegální překročení hranice, když předtím bojoval v řadách džihádu proti Muammaru Kaddáfímu v Libyi. A propustili ho prý poté, co o to Barack Obama osobně požádal Vladimira Putina, který pak podle všeho jen „vzkázal“ do Damašku... A John Kerry hned na to prohlásil, že Putin je „inteligentní stratég“ a že Rusko sehrálo pozitivní roli při jednání o íránském jaderném programu a nyní je pozitivní v Sýrii.

Mimochodem, v „kauze Kevin“ se nyní velmoci sice plácají po zádech (a prý přitom hezky koloniálně společně sepisují budoucí syrskou ústavu), a tak bych ráda připomněla, že nezastupitelnou roli v tom, že se Dawes propuštění vůbec dožil, sehrála česká ambasáda, která v Sýrii v průběhu války zastupuje zájmy české, unijní i americké. Otázkou už jen zůstává, co Rusové od Američanů dostali „za Kevina“.

No ale zpět. Ano, za těchto okolností začala jednání v Ženevě. Už jen tím, že vyslanec OSN Staffan da Mistura jejich datum stanovil na den, kdy se v Sýrii konaly parlamentní volby, dává najevo, že syrské hlasování v lepším případě nebere vážně, v horším je rovnou neuznává. Sám mluví o „klíčovosti“ jednání, ale není ani moc jasné, co by se mělo vlastně přesně projednávat. Slyšela jsem tady zvěsti i o tom, že se minule v Ženevě v hale jednoho hotelu syrská opozice poprala mezi sebou, přičemž se mezi sebou mlátili zástupci Rijádu, Ankary a Západu. Nevím, co je na tom pravdy, ale při rozhádanosti a nepřehlednosti „opoziční scény“, na níž jde každému o budoucí kšeft u moci v Sýrii, bych to ani nijak nevylučovala. Jediné, na čem se opozice shodne, je heslo „Asad musí jít“, ale přitom už vyčítá i Spojeným státům, že se tohoto požadavku nenápadně vzdávají, z čehož vyplývá nejen to, že syrská exilová opozice nemá už žádné relevantní slovo, ale že Asad bude v čele Sýrie déle než Barack Obama v čele USA…

Suma sumárum, „mírový proces“ v Sýrii řídí Rusko s USA, společně prý už začaly dokonce sepisovat budoucí ústavu „budoucí Sýrie“, a ať už to dopadne jak chce, je vlastně klika, tedy přinejmenším z pohledu Syřanů, že se Evropská unie aktuálně topí v neřešitelných problémech, protože tím ubyla „síla“, která by svou kakofonií a nesmyslnými postkoloniálními požadavky všechno ještě jen komplikovala. Podotýkám naprosto zbytečně. 

Jak se vám jeví cvrkot na ulicích?

Ve srovnání s předchozími roky v ulicích Damašku opravdu platí, že je tu klid a mír. Lidé se usmívají, vypadají spokojeně, ale faktem je, že většina z nich se začíná topit v existenciálních problémech. V poslední době se prudce propadl kurs syrské libry vůči dolaru, ještě loni činil jedna ku 220, dnes je to už víc než dvakrát tolik. Slyšela jsem, že suma, za kterou se ještě před pár týdny daly pro rodinu nakoupit potraviny na dva týdny, dnes stačí na čtyři dny. Najednou padly mzdy většině lidí pod sto dolarů měsíčně a týká se to třeba i doktorů v nemocnicích. Jsem tu moc krátce na to, abych pochopila, jak v takové situaci vyžívají nebo kdy a jestli vláda nějak bude intervenovat (a jestli na to vůbec má peníze), takže zbývá jen podivný pocit, že se stovkou dolarů v kapse je tu člověk něco jako milionář.

Mimochodem, ta situace má zvláštní rovinu – Evropská unie na začátku války uvalila na Sýrii sankce, které mimo jiné zablokovaly i bankovní styk se Sýrií. Takže, i když má někdo v zahraničí příbuzného, který by mohl vypomoci, není jak sem ty peníze dopravit, jedině fyzicky, s balíkem v kapse. Je příznačné, že tyhle a jiné sankce postihují jak Asadovy stoupence, tak i jeho obyčejné odpůrce. Teď nemluvím o džihádu, ten peníze dostává sólo, stejně jako zbraně. Ale obyčejné Syřany trestáme plošně. Mám dojem, že i Česká republika je členem toho západního sdružení, co si říká Přátelé Sýrie…

A ještě mimochodem, Panama Papers nebo nedávné skandály kolem banky HSBC odhalují, že zatímco obyčejní lidé trpí, prominenti zdejšího politického a ekonomického „nebe“ jsou váženými klienty velkých západních bankovních domů i offshorových rájů dál. Sankce nesankce. Takže k čemu pak ty sankce vlastně Západ uvaluje?