Za uplynulé dny poskytl prezident Miloš Zeman médiím několik rozhovorů, ve kterých se pustil do premiéra Bohuslava Sobotky, a zpětná reakce na sebe nenechala dlouho čekat. O co prezidentovi jde? Chce premiéra Sobotku oslabit, zničit, jako se o to pokusil ostatně krátce po volbách? 

Prezidentovi do hlavy nevidím, takže bych to nerad nějak příkře soudil. Spory mezi premiérem a prezidentem jsou bohužel nedílnou součástí politické reality v České republice dlouhé roky. Je to velká škoda, protože z hlediska konstrukce českého politického systému jde o mimořádně nešťastnou až tragickou záležitost. Prezident a premiér mají každý svoje místo v ústavě a v politickém systému a jejich cesty se kříží opravdu málokdy, nebo by tomu tak mělo podle klasických parlamentních teorií být. Bohužel tomu tak opravdu není. 

A teď k té motivaci. Miloš Zeman – což není žádné tajemství – okamžik, kdy kdysi dávno nebyl zvolen prezidentem, dodneška nese jako velkou křivdu. Nesrovnal se s tím. Sociální demokracii, kterou pomáhal postavit na nohy v devadesátých  letech, se výrazně odcizil. Tento vztah je ve stínu ze Zemanova pohledu zrady řady jeho tehdejších spojenců. Mnozí z nich stále působí v politice, někteří se do ní dokonce navracejí jako Vladimír Špidla ve funkci poradce. Miloš Zeman si neustále vyřizuje účty s těmi, kteří ho tehdy takzvaně zradili. 

Druhou jeho důležitou motivací je, že jeho pozice jako solitéra na politické scéně – který ač je prezident, velice ostře se vyjadřuje k různým vnitropolitickým i zahraničněpolitickým tématům. To mu dává velký manévrovací prostor, aby znovu a znovu oslovoval své skutečné či potenciální voliče, a připravoval se tak na obhajobu, která ho za čas čeká. Jak se říká, když jedna volební kampaň končí, okamžitě začíná další. Což on velice dobře ví. 

Jaký je vztah prezidenta k Andreji Babišovi. Objevují se spekulace o jejich tichém spojenectví. Má se projevit tím, že Zeman teď oslabí ČSSD a Babiš ho podpoří v prezidentské volbě. Je to možné? Nebo jde jen o shodu okolností, kdy oba mají podobné názory na migrační krizi, takže to vypadá, že jsou spojenci?

Předně, Andrej Babiš nemá žádné svoje názory, to ho v první řadě charakterizuje. On těká podle veřejného mínění. Kam se pohne, tam směřuje Andrej Babiš. Nadbíhá mu. U Miloše Zemana je to trošku podobné, nicméně přece jenom je určitá konzistence jeho názorů na otázku boje proti terorismu. Takže jeho bych z nějakého podlézání nepodezříval. Že se však jejich čáry teď protínají, není žádná náhoda. Jejich spojenectví se dalo očekávat. Oba potřebují situaci, kdy se klasické levopravé dělení společnosti rozpadá a pro solitéry tohoto typu se otevírá obrovský prostor. Pro Andreje Babiše tím, jak se na jedné straně rozpadla pravice a pomalu a jistě oslabuje i sociální demokracie, která ale stále je pro Babišovo ANO největším soupeřem. Jakékoliv její oslabování, zpochybňování, vnitřní rozeštvávání je pro Andreje Babiše velmi výhodná pozice.  

Stejně tak rozpad pravolevého dělení společnosti vyhovuje Miloši Zemanovi. Jednak mu to otevírá velmi dobře prostor pro obhajobu prezidentského mandátu. A navíc každá vnitropolitická krize prezidenta posiluje. Český prezident není příliš silný, ale v krizích má určité nástroje, kterými může usměrňovat ve vlastním zájmu politické dění.

Je velký problém, že k migrační krizi mají Zeman a Sobotka rozdílný postoj?

Obecně platí, že Česká republika coby země středního významu by měla v zahraniční politice znít jedním hlasem. Může mít lehké odstíny, ale základní usilování o národní zájem a jeho společné definování mezi vládou, prezidentem a všemi klíčovými aktéry zahraniční politiky by tady mělo existovat. Bohužel to dlouhodobě neexistuje. Když si vzpomeneme na spory Václava Havla s Václavem Klausem, následně Klause prakticky se všemi premiéry, kteří se vystřídali, teď to vidíme u Miloše Zemana. Shoda neexistuje, rozdíly jsou relativně dost velké. Myslím, že to České republice nijak neprospívá. 

Pravda však je, že Sobotkova vláda v migrační otázce zaujala sice podivnou pozici, ale racionální. V tom slova smyslu, že na rozdíl od některých našich sousedů tady nebyly žádná velká gesta či tvrdé výroky. Přitom ale nesouhlas s evropskou pozicí byl zřetelně vyřčen. 

Ze strany Miloše Zemana se to dá označit za určitý kalkul. Dobře ví, že většina české společnosti je zaměřená protiimigračně, a zejména dobře cítí, že jeho voliči jsou zcela jednoznačně proti. Chápe, že tohle téma má potenciál rok dva, ale i více politickou scénu formovat daleko zásadnějším způsobem než jakékoliv jiné.

Našel jsem si váš téměř prorocký text ze srpna 2014. Upozorňujete v něm, že všichni výrazní čeští či českoslovenští prezidenti (Masaryk, Beneš, Havel, Klaus, Zeman) – ač jinak zcela rozdílní – měli jedno společné – vymezovali se proti politickým stranám a snažili se nad ně vyvyšovat. Tuto tendenci podle vás ještě posílila přímá volba. Cituji: „Prezidentské volby v prostoru střední Evropy vždy představovaly problém. O přímých volbách to platí dvojnásob. Ve vztahu k politickým stranám jde však doslova o katastrofu, jejíž důsledky v plné míře teprve poneseme. A to možná již velmi brzy.“ Takže už jsme asi v tom?  

Ano, jsme v tom. Když se však podíváme na východ, ale i na západ od našich hranic, může být ještě hůře. Příklad takového Slovinska, kde se politická scéna rozpadla úplně, nezůstal tu na kameni kámen, je zásadním mementem. Budeme dále svědky rozkladu tradičních politických stran a nahrazování solitéry, stranami a hnutími na jedno použití. Přímá prezidentská volba tomu bohužel velmi zásadním způsobem nahrává. Vidíme to i v tom, jak se hledá protikandidát Miloše Zemana. Zaprvé žádný není a zadruhé se vůbec nehovoří o lidech, kteří by měli za sebou nějakou politickou stranu, jasnou politickou sílu. Ale mluví se o osobách, které nejsou politicky profilované a reprezentují nějakou jen malou část společnosti. Bude velmi obtížné tohle změnit a politické strany v tom zkrátka tahají za kratší konec. Další prezidentská volba může být pro sociální demokracii přesně tím okamžikem, kdy může klesnout ještě mnohem hlouběji, než je dnes.