Turecký prezident Erdogan se potkal s Putinem na ostře sledované schůzce v Petrohradu. Moskva podpořila Erdoganův režim po nezdařeném puči a nyní se oba lídři „usmířili“. Dojde ke zrušení sankcí, obnovení letů, obnovení dovozu tureckých potravin a obnoví se i budování plynovodu Turkish Stream. Jak schůzku Putina s Erdoganem shrnout po jednotlivých bodech?

Myslím, že rusko-turecký usmiřovací summit nabídl více „šou“ a méně hmatatelných výsledků. Je nutné brát v potaz, že se „normalizace“ vztahů, která byla slavnostně a „jako z čistého nebe“ oznámena koncem června, připravovala – přinejmenším podle tureckých médií – už od dubna, kdy spolu obě strany začaly komunikovat přes neformální kanály a třetí strany. Od té doby uplynulo už dost času na to, aby si mohli Putin s Erdoganem dostatečně vyjasnit, co od sebe navzájem chtějí a co si navzájem reálně dát mohou. Ale světu z toho všeho prozradili jen poskrovnu.

Třeba Rusko po Ankaře zcela určitě chce uzavření hranic se Sýrií a vypovězení všech kavkazských džihádistů, co jich jen v Turecku je, čímž myslím „vypovězení“ do rukou ruských tajných služeb. K tomu mu navíc určitě záleží na průchodnosti Bosporu a Dardanel, ale to se dnes jeví spíš jako teoretický problém, protože Turecko průplavy neuzavíralo ani v době největšího nepřátelství. Pak je tu samozřejmě i problém s plánem NATO na trvalou vojenskou přítomnost v Černém moři, ale to kromě Turecka odmítá i Bulharsko, takže je to pro Moskvu také spíš jen teoretický problém, byť, přiznejme si, hlas Turecka má v rámci NATO přece jen větší váhu než ten bulharský.

Mnohem horší situace je s požadavky Turecka. Na jedné straně by chtělo do Ruska obnovit export zeleniny a ovoce, protože ruské embargo už turecké farmáře obralo o miliardu dolarů. Jenže polovina Rusů sbližování s Tureckem obecně odmítá a návrat turecké produkce by navíc uškodil místním producentům, kteří v rámci sankcí pookřáli a mnohým z nich se aktuálně velmi daří. Takže otazník.

Ankara by rovněž chtěla návrat ruských turistů, protože turecké pláže zejí prázdnotou a o práci přicházejí stovky tisíc lidí. Současně ale není nejspíš s to zajistit zahraničním hostům bezpečnost před teroristy, takže zase problém.

V politické rovině Ankara sice mluví o sblížení názorů s Ruskem na syrskou válku, ale dál trvá na formulce „Asad musí padnout“. Není příliš jasné, do jaké míry to myslí vážně, nebo zda je to jen snaha „uklidnit“ třeba jestřáby v armádě nebo Al-Káidu a další spřátelené džihádisty, protože válku proti Kurdům, Daeši a případně nově i proti Al-Káidě v Sýrii, která by Ankaru obvinila ze zrady, by Erdogan už opravdu nemusel ustát. Tím spíše v době, kdy se na domácí scéně dál chová nervózně, jako kdyby všechna nebezpečí vyplývající z nedávného pokusu o puč ještě nebyla „vyřešena“. Namísto jasných proklamací o Sýrii, která by Putinovi udělala radost, tak Erdogan ve finále vlastně jen přiznal, že když jeho letectvo loni v listopadu sestřelilo ruskou stíhačku, nestalo se tak kvůli narušení vzdušného prostoru nad Tureckem – nyní totiž mluví o „události nad syrským územím“. A z toho mimochodem nutně plynou další otázky: Proč tedy Turci sestřelili ruskou stíhačku nad Sýrií? Pokud dnes tvrdí, že to provedli piloti z řad gülenistů, aby zpřetrhali vztahy Ankary s Ruskem, tak proč se k sestřelu Ankara tak hrdě hlásila? Opravdu Erdogan neměl armádu pod kontrolou do té míry, že tehdy musel hrát podle toho, jak vojáci pískají? A lze jen tím vysvětlit ty současné mohutné čistky? Odpovědi neznám, ale je zřejmé, že mnohé události z posledního roku teprve čekají na plné objasnění.

Zkrátka, Putin s Erdoganem se v Petrohradu sešli, možná něco i domluvili, ale to, co se až dosud dostalo na veřejnost, je jen jakási nezáživná šeď. Podle mediálních výstupů vzato není ani moc jasné, proč se vlastně scházeli, neboť si vše mohli v případě potřeby sdělit třeba po telefonu. Současně ale platí, že Rusko i Turecko nepostupují v zajetí nějakých ideologií a chovají se do značné míry pragmaticky, takže se skutečné výsledky summitu už zanedlouho třeba zhmotní. Zatím ale vládne mlha.

CELÝ SERIÁL PL.CZ OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ

Co v závěrech schůzky vidět do budoucna i ve vztahu k nám, k EU?

To je už zcela jiný úhel pohledu! S trochou nadsázky lze totiž říci, že Erdogan jel do Petrohradu hlavně kvůli Západu. Už jen fakt, že si za první zahraniční cestu po potlačení puče vybral právě Rusko, byl jasný vzkaz do Washingtonu, Berlína a Bruselu. Stejně jako těmto mocenským centrům byla adresována většina Erdoganových prohlášení z posledních dnů, v nichž vychvaloval Putinovy osobní vlastnosti a schopnosti, ruskou principiálnost, snahu povýšit vzájemné vztahy na úroveň vyšší než kdy dřív… Každým slovem a gestem nám vzkazoval cosi jako „Podívejte, nejsem na vás nijak závislý“ a „Zkuste si spočítat, co z toho plyne.“

Faktem ale je, že jedna z mála uchopitelných sfér, o nichž se v Petrohradu jednalo – obnovení plynového projektu Turkish Stream – už dokázala v EU vyvolat lehký chaos. Bulharsko, které několikrát pod tlakem z Bruselu zrušilo svůj souhlas s konkurenčním South Streamem, se při pohledu na Turky s plynem najednou Rusku horečně hlásí, protože mu jinak hrozí, že za pár let prostě přestane svítit a topit. V Bruselu se takovému stavu, myslím, říká „posílení energetické nezávislosti na Rusku“. K ruskému plynu je ochotné se připojit i Řecko, a tak tu máme další tři státy z NATO, přičemž dva jsou i v EU, které přestávají držet basu.