Klaus v eseji pro MF DNES připoměl, že po roce 1989 u nás neproběhla pouhá „výměna vlády“, jak někteří tvrdí, ale hluboká systémová transformace. „Tato společenská změna, respektive její první `horká` fáze, jejích prvních tři až pět let, byla v naší zemi provedena s nesporným úspěchem,“ píše Klaus. Nerealizovaly se prý nejrůznější katastrofické scénáře, například oblíbený „milion nezaměstnaných“ Valtra Komárka.

Jiří Pehe, politolog, který v devadesátých letech působil na Pražském hradě pod Klausovým největším oponentem Václavem Havlem, se ale domnívá, že náklady naší transformace byly vysoké a projevily se více dlouhodobě. V Polsku nebo Maďarsku podle něj sice měli vysokou inflaci, ale u nás průběh transformace, zejména privatizace majetku, zase vedla k bujení korupce a vzniku specifické třídy vlastníků se zvláštními zvyky, s čímž se potýkáme dodnes, zatímco Polsko nebo Slovensko rostou způsobem, kterému se nemůžeme rovnat.

Klaus zdůrazňuje, že tato transformace proběhla rychle, klidně a lidsky únosně a nedošlo při ní k sebemenšímu náznaku násilí. „Šlo o evoluční, v mnoha ohledech spontánně vyvolaný a spontánně se utvářející proces, který nikým nemohl být plně organizován,“ připomíná Klaus. Nevyhnutelně omezená proto podle něj musela být role „mužů listopadu“, pro které to bylo do značné míry zklamání.

Jiří Pehe pro ParlamentníListy.cz připouští, že role společenských a politických elit v transformaci nebyla zásadní. Rovněž připomíná, že v jiných transformujících se zemích ta role byla větší, a měla spíše příznivou povahu například při vytváření pravidel, regulujících trh. U nás se zatím prosazovalo extrémně liberalistické pojetí, a je otázkou, zda to bylo správně.