Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Schwarzenberga,  Miroslava Kalouska,  Pavla Žáčka (+ z 10.9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Romana Šmuclera, Jiřího Peheho (z 11. 9.), Romana Jocha (ze 7. 8.) + (9. 9.), Jiřího Pospíšila, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky,  Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, Jiřího Šestáka, Cyrila Svobody (z 1. 9.), Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody (z 22. 8.), Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Peheho (30. 7.), Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka, Džamily Stehlíkové či Michala Marka.

Informování o ukrajinských událostech v posledních dnech dominuje ponuré téma masových hrobů, které údajně nacházejí proruští separatisté na území Donbasu, jejichž existenci vyvrací kyjevská strana a okolo nichž panují nejasnosti. Jakým informacím lze věřit, jaké jsou možnosti ověřit autenticitu a rozsah krutostí páchaných na civilistech a jakou proporci je asi nutno nastavit pro pravdivé vnímání poměru zvěrstev páchaných ukrajinskou armádou a separatisty?

Upřímně řečeno nevím, čemu věřit. Zatím je jisté, že ty nejradikálnější informace přinášejí některé ruské portály, u nichž jsem si za uplynulý rok, tedy za dobu ukrajinské krize, jistá jen tím, že nemají problém se lhaním. Obecně lze ale nejspíš souhlasit s tím, že nějaké masové hroby objeveny byly, otázkou je, jak „masové“ jsou. A samozřejmě, kdo je pachatelem těchto zločinů. Západ už se ale o Ukrajinu jakoby úplně přestal zajímat a k tématu hrobů podivně mlčí, a tak Rusko využívá příležitosti k propagandistickému útoku. Nicméně, nejlepší bude si počkat, co se z toho nakonec vyvrbí.

V „mírové“ většině Ukrajiny se dle některých pozorovatelů stává národním sportem házet poslance, kteří byli věrní Janukovyčově režimu, do popelnice či je rovnou mlátit. Volební odhady dávají čím dál větší šanci na značný počet křesel nacionalistům vedeným Ljaškem a Tymošenkovou. Volby se blíží. V jak moc vyhroceném informačním prostředí žijí běžní Ukrajinci, chystající se k volbám? Jak popsat stav emocí, které se promítají do médií? A jaké externí síly ve formě nadací a zejména západních politických představitelů do „duší" ukrajinského voliče promlouvají?
Házení poslanců do kontejnerů je opravdu čím dál tím oblíbenější, až musela kyjevská policie vcelku slušně a opatrně vyzvat „aktivisty“, aby s tím přestali, protože je to „porušování zákona“ a navíc přece také „necivilizované“. Ljaškovi radikálové se opravdu před volbami vezou na vítězné vlně, protože nezatěžují lidem hlavy popisem reality nebo snad dokonce návrhy na reálné řešení problémů, ale nabízejí vlastně jen velká slova, gesta a čirou anarchii. Jejich popularita nejspíš ještě poroste, protože dosavadní vedení státu dnes a denně prokazuje, že zemi sice dokázalo dovést do opravdu hluboké krize, k rozpadu a k válce, ale nyní už netuší, co dál. Třeba americká agentura Bloomberg konstatuje, že prezident Porošenko už se ze všeho nejvíc snaží jen odvádět pozornost od faktu, že de facto prohrál vše, co mohl – Ukrajina nemá Krym, přijde o Donbas, v zimě bude mrznout, asociační smlouva s EU byla odložena o rok, přesně jak to před rokem požadoval Janukovyč a byl za to svržen, členství v EU je reálné nejdřív za pět let, USA jakoukoli pomoc podmiňují provedením důkladných reforem… A tak chodí a proklamuje, že v roce 2020 se budou mít Ukrajinci jako v ráji a HDP na hlavu dosáhne takřka kuvajtských výšin, což podpírá údajem, že letos se sklidilo o milion tun brambor víc než loni, a slibuje, že nedovolí obrození fašismu, a to v době, kdy Světový židovský kongres vyzývá ukrajinskou církev, aby přestala glorifikovat nacisty. Jaceňukově Lidové frontě zase hrozí, že se do parlamentu nedostane vůbec, a tak se nynější premiér zkouší chlubit tím, že cestou na Valné shromáždění OSN do New Yorku letěl ekonomickou třídou a ušetřil tak státní kase obrovské peníze, ale bulvár přišel na to, že se pak ubytoval v jednom z nejdražších hotelů… Summa summarum, je to pohled na smutné a ochotnické divadlo.

Světová média pořádají přestřelku na téma „vydrží Rusko sankce či ne“? Proruští pozorovatelé tvrdí, že Putin vše potřebné doveze odjinud, výpadek kapitálu i obchodních kontraktů doplní ze zemí BRICS, zapojí rezervy, obnoví soběstačnost Ruska a tak zvítězí. Oponentním názorem je, že zchudlé, izolované a sankcemi vyčerpané Rusko svrhne Putina, ať už formou lidového povstání nebo palácového převratu naštvaných oligarchů. Co z obou teorií je pravděpodobné a co ne?
Při těchto debatách mám největší problém především s tou představou o „izolaci Ruska“. Copak šiřitelé této teze nikdy neviděli glóbus? Je tu většina Asie, Latinská Amerika, Afrika… My je ze své postkoloniální pozice sice nepovažujeme za „svět“, ale oni světem jsou. Když se člověk podívá na mapu a bude si k tomu počítat, s kým vším Rusko i díky západním sankcím prudce zlepšuje vztahy, vyjde mu, že v izolaci se proti většině planety ocitá spíš Západ. Osobně si myslím, že otázka, „zda Rusko přežije západní sankce“, nemá v praxi žádné opodstatnění, stejně jako tolik vzývaný „převrat“. Aktuální průzkumy veřejného mínění říkají, že většina Rusů má za to, že západní sankce nemají co dělat s politikou Kremlu vůči Ukrajině, ale že jejich cílem je oslabit Rusko obecně. Jinými slovy, je to podle všeho další ukázka západního „nepochopení“ ruských reálií – my si tu vytváříme jakési myšlenkové mapy a oni si beztak myslí a dělají cosi po svém.