Kvalita provedení a férovost voleb je samozřejmě legitimní otázka v jakékoliv liberální demokracii. Spoléhat na jakýkoliv „automatismus“ nebo „rutinu“ se nevyplácí, protože i v demokracii platí heslo „Důvěřuj, ale prověřuj“. Ale je tu i otázka druhá: populistická strategie budovat anti-establishmentovou politiku na politice nedůvěry. Úplně jednoduše řečeno: populisté si ze systémově vzniklé nedůvěry utvářejí politický nástroj, který cílí na zavedený status quo a má svoje zdroje (a to je důležité uvědomit si) mimo populismus. Obě tyto dimenze je nutné brát v potaz při kritickém hodnocení současné situace v dnešním povolebním Rakousku.

Jak funguje populismus?

Shrňme si pro základní orientaci hlavní charakteristiky rakouských populistů, abychom si vyjasnili, že pojem populismus není nadávka (i když se tak hojně používá), ale že má analytický a také politický smysl. Vyhnu se přitom jakýmkoliv ideologickým přídavným jménům a hodnocením.

Populisté v Rakousku a jinde v Evropě se považují za alternativu (a prezentují se tak) k současnému establishmentu (daleko méně ale k současnému systému). Vzhledem k tomu, že jejich politickými konkurenty jsou strany v politickém středu, které ztratily jasnější politické zabarvení, populisté využívají politické sterility konsensu (neexistence skutečných politických alternativ pro voliče) a systémové nedůvěry ve svůj prospěch. Tedy součástí jejich strategie je politicky polarizovat a zároveň nedůvěru posilovat jako politický nástroj v rámci politické soutěže. Týká se to samozřejmě také politického slovníku, tedy sémantické (pojmové a jazykové) podoby konsensu, která určuje, co a jak se smí říkat a co nikoliv – čili obecně vzato určitou „normu“.

Konečně rakouští populisté stejně jako další evropští populisté sází na voličskou mobilizaci pomocí kolektivních symbolů, odkazů na emoce a konfliktní témata, pojatá „lidově“, tedy srozumitelně a „politicky nekorektně“.

Populisté sklízí nespokojenost a utvářejí z ní politiku, která je svojí podstatou politikou opoziční a nekonstruktivní ve vztahu ke konsensu. Zcela očividným je ale i další celoevropský trend současného populismu, kterým je absence levicových alternativ a naopak podpora pravicového populismu mezi potenciálními voliči levice (zaměstnanci a lidé práce).

Establishment brání svůj konsensus

Na druhou stranu z logiky samotné politiky vyplývá, že establishmentové strany a politici budou bránit konsensus, který utvořili a jehož součástí jsou. Ten, kdo určuje pravidla, má postavení moci a politika je o tom, jak moc neztratit, udržet a posilovat dál. Hlavním problémem se teď pro establishment stává právě konsensus sám, protože ten ztrácí veřejnou podporu a fakticky i společenské ukotvení (tj. společnost ho z řady důvodů už nepovažuje za pro sebe funkční). Klíčovou je totiž otázka, v čím zájmu je moc vykonávána.

Establishment sám sebe považuje za normu, a populistické konkurenty tím pádem vidí jako odchylku nebo úchylku, která narušuje zavedená pravidla, a měla by být izolována jako zdroj nestability (nákazy). To nic nemění na tom, že je to establishment, kdo především (nikoliv ale jenom) seje nedůvěru a systémově produkuje populismus jako svoje „nevydařené dvojče“.

Jedním z rysů této establishmentové politiky je více či méně výrazné a značně zjednodušující hledání odpovědnosti u voličů, kteří se tak stávají ve zkratce „póvlem“ nebo „hlupáky“, zatímco populistickým echem je naopak antielitářství a hesla o „hlasu lidu“. Obě pozice tímto způsobem posilují konflikt v politickém prostoru.

Problémem současného establishmentu je zatím konzervativismus, který ale zakrývá faktickou neschopnost politicky inovovat v souladu se sociálním a ekonomickým vývojem (což souvisí zase s mocenskými pozicemi). Základem celého problému je odcizení establishmentové interpretace politického systému od voličů a jejich požadavků. V kostce toto odcizení plyne z konce welfarismu (politiky sociálního státu) a úpadku autority a autonomie národních států.

Ukradené vítězství?

Tuto obecně popsanou situaci lze sledovat na konkrétní dynamice vývoje po prezidentských volbách, ve kterých Norbert Hofer prohrál jen o zhruba 31 tisíc hlasů, ale také obecněji v souvislosti s politickým vzestupem Svobodných v rakouské politice.

Na úrovni ministerstva vnitra (establishmentu) jsou nyní vyšetřovány případy „volebních nepravidelností“ (oficiální pojem) v rámci prezidentských voleb, což je na jednu stranu požadavek politického systému –liberální demokracie – a na druhou potom samozřejmě také preventivní odpověď populistům s jejich politikou nedůvěry, která na establishment vytváří další formu nátlaku.

Naproti tomu Svobodní si ponechali prostor pro manévry, a tím také určitou výhodu „úderu“, který ale zřejmě nechtějí využít zbrkle. Velká podpora, kterou se kandidátovi Svobodných Hoferovi podařilo získat, je potenciál do budoucnosti a cílem jsou už nyní volby do parlamentu v roce 2018. Tato manévrující pozice se odrážela ve slovech  předsedy strany Heinze-Christiana Stracheho, který jasně naznačil postoj kolem legitimity voleb. „Strana nechá prověřit výsledky voleb nezávislou třetí stranou a podle jejího hodnocení se rozhodně, jak dál postupovat,“ řekl Strache. Toto rozhodnutí plní všechny potřeby: pracuje stále s nedůvěrou, ale vlastní hodnocení nechává na expertní třetí straně.

„Nesrovnalosti“ voleb

O jakých nesrovnalostech ohledně prezidentských voleb se hovoří v uplynulém týdnu zcela konkrétně v rakouských médiích?

Oficiálně se objevilo  několik typů informací o „nesrovnalostech“ ve volbách. Už minulý týden ministerstvo vnitra informovalo o celkem pěti voličských obvodech, kde došlo prokazatelně k problémům. Například se jednalo o špatné určení voličské účasti či nesprávné sčítání hlasů včetně předčasného sčítání korespondenčních hlasů, které mělo oficiálně začít až v pondělí 23. května v 9 hodin ráno. V těchto případech k němu ale došlo už v neděli večer. Incidenty už byly předány do rukou státního zástupce a mají být vyšetřovány.

Na začátku tohoto týdne byly zveřejněny  další tři případy. V hornorakouském Helfenbergu mělo dojít ke svévolnému zničení tří hlasovacích lístků tamním starostou obce, v Ahornu bylo jedné voličce zabráněno hlasovat, protože byla nesprávně uvedena v seznamu korespondenčních voličů. Konečně v Miesbachu v Dolním Rakousku mělo volit  šest mladíků, kteří ještě nedosáhli legálního věku. Vinu na tom údajně měl administrativní chaos v registračních seznamech této obce, jak měla informovat ÖRF. Zprávy jsou zatím skoupé na popsání konkrétního rozsahu „nesrovnalostí“, přičemž establishment ujišťuje, že incidenty nemohly ovlivnit vlastní výsledek voleb.

Zůstává tedy zatím otevřenou otázkou, jestli tyto dosavadní incidenty mohou zpochybnit důvěryhodnost a legitimitu prezidentských voleb v Rakousku. Tedy legálně a ústavně, protože pro mnoho podporovatelů Svobodných už tyto volby jsou vnímány jako zfalšované, či dokonce ukradené.

Z právního hlediska jsou ale věci docela jasné. Norbert Hofer a jeho Svobodní by museli shromáždit takové penzum nesrovnalostí, či dokonce podvodů, který by dokazovaly, že došlo k ovlivnění výsledku voleb. Šéf Svobodných Strache v rozhovoru pro Kronen Zeitung ostatně sám jasně přiznal, že ve hře je Van der Bellenův náskok. Jak známo, jedná se v něm o 31 038 hlasů. To není velké číslo. Ale v tomto případě se ještě může ukázat až příliš velkým. 8. června lhůta na zpochybnění voleb právní cestou vyprší.