Dočasný zákaz cestování občanů sedmi vybraných zemí do USA. Rozhodnutí Donalda J. Trumpa, které „rozsvítilo“ celý tento týden. Dle Bílého domu jde o dočasné opatření poskytující lhůtu, během níž nastupující administrativa prověří bezpečnostní mechanismy pro odhalení teroristů mezi cestujícími. Dle odpůrců DJT rasistické, šikanózní, nelidské a nechutné opatření. Co na to vy? Vysvětluje to Bílý dům dostatečně věrohodně? Je těch sedm zemí dobře vybráno? Jak hodnotit to, že většina Američanů za tímto opatřením stojí, byť třeba s výhradami? A lze chápat odpor liberálů k tomuto kroku jako strach z toho, že takováto tvrdá opatření by DJT mohl chtít upevnit coby permanentní? 

Je třeba vše vnímat v kontextu. Trump oněch sedm zemí – Sýrii, Írán, Irák, Libyi, Somálsko, Jemen, Súdán – ve svém dekretu ani nejmenoval a „oživil“ jen dekret Obamův z loňského roku, který zakazoval přesně to samé. Ostatně, Obama v roce 2011 přestal na půl roku vydávat víza Iráčanům, a žádný humbuk se nekonal. A když prezident Bill Clinton navrhoval postavit zeď a deportovat ilegální migranty, protože USA jsou sice „zemí imigrantů, ale současně zemí vlády zákona“, dostalo se mu ovací ve stoje. Jinými slovy, nynější pobouření nad tím, že Trump jen pokračuje ve šlépějích svých předchůdců, je notně pokrytecké. 

Člověk se až musí ptát, jestli jsou všichni ti protestující „blbí, nebo navedení“. Vždyť například za Obamy bylo do USA vpuštěno jen několik tisíc Syřanů; a to byli navíc lidé, kteří měli na letenku a peníze na rozjezd, žádní nebozí zoufalci trpící někde v uprchlickém táboře. Takže nynější úpění, jak Trump ničí životy běžencům, je fakt pro srandu králíkům. A hodně mě pobavila Madeleine Albrightová, která si přisadila, že když Trump spustí „registry muslimů“, půjde se do nich přihlásit. V prošpiclovaných USA jsou muslimové na principu kolektivní viny nebo kolektivní nedůvěry tou nejsledovanější komunitou už dlouho, takže nějaké registry už situaci nemohou nijak zásadně zhoršit. A slyšet taková slovy od paní, která uvalila sankce na Irák a pak tvrdila, že smrt půlmilionu tamních – tedy vesměs muslimských – dětí, kterým se nedostávalo životně důležitých léků, „za to stála“, tak to je fakt nechutné. Ale nešť, ještě že tahle paní neskončila u nás na Hradě. 

Nicméně, ještě k tomu výběru „zakázaných“ zemí. Z těch několika teroristických útoků, které byly na území USA spáchány, pachatelé nepocházeli z žádné z vyjmenovaných zemí. Ale Albrightové souputník generál Wesley Clark zato už v roce 2001 předložil prakticky totožný seznam zemí, na které mají USA v plánu zaútočit. Jen tam tehdy byl namísto Jemenu Libanon. A Irák, Libyi už zničili, Sýrii zkoušeli ničit šest let, o Somálsku není jisté, zda vůbec existuje i jinak než na papíře, Jemen ničí dodávkami zbraní útočícím Saúdům, Súdán rozbili rozdělením… Čili, prezidenti se střídají, ale snadné terče vydávané za nepřátele zůstávají. Přiznám se, že motivy Trumpova postupu nechápu, ale vidím kontinuitu. Jinými slovy, i když to tak možná v tom mediálním a protestním humbuku nevypadá, nedělá Trump v tomto směru zatím nic jiného než jeho předchůdci. 

Mě na tom všem ale nejvíc zaráží státní byrokracie, která odmítá poslouchat prezidenta. Pokud stát nefunguje, zkolabuje. A pokud byli byrokraté do funkcí vybíráni nikoli podle odbornosti, ale jakéhosi stranicko-zájmového klíče, a nyní chod státu bojkotují, připadá mi to – obecně – velmi nebezpečné. 

DJT se ozval Merkelové, komuniké o telefonátu bylo však takové nicneříkající. Mluvil i s Hollandem, který ho poučil, že přijímání uprchlíků je znakem civilizovanosti. Co vám tyto akce naznačily? Vy jste minule použila příměr, že Evropa je zhrzená milenka, kterou DJT vystrčil na mráz. Tak nyní se zdá, že milenka se naštvala: Prezident Evropské rady Donald Tusk sdělil, že DJT je NEBEZPEČÍM PRO EVROPU. Chápete ten předěl? Prezident USA je nebezpečím pro Evropu. Je to jen plácnutí do vody, nebo se EU chystá, jaksi, opevnit proti USA? Jan Zahradil tvrdí, že ve skutečnosti EU považuje Ameriku za protivníka. No ale s kým chce tedy Evropa být spojencem, když prezident USA je pro ni „nebezpečím“? 

To se zase částečně vracíme k předchozí otázce – mám dojem, že když do Evropy mířily stovky tisíc zbědovaných lidí, tak nikdo z unijních politiků nepoučoval Obamu o civilizovanosti, když přijímal jen pár vybraných a bohatých „uprchlíků“. Nicméně, o Trumpově postoji vůči EU mnohé napovídá jeho „volba“ amerického velvyslance v Bruselu. Měl by se jím stát jistý Ted Malloch, který se nechává slyšet, že „pomáhal zničit Sovětský svaz“, a tváří se, jako by mu tato zkušenost měla pomoci „zkrotit“ i tu naši nebohou EU. Otevřeně si navíc dělá srandu z Jeana-Claudea Junckera, z něhož by byl prý „vhodný starosta nějakého města v Lucembursku“, a tvrdí, že podle Trumpa Evropská unie není „otevřená a opravdová demokracie“. Sám Trump to sice nahlas takhle zatím neřekl, ale prý dává přednost jednáním bilaterálním před hovorem s jakýmisi složitě definovanými množinami čehosi. Je jasné, že z takových vyhlídek musí běhat „bruselským“ – ať už těm skutečným, nebo jen na národních úrovních – mráz po zádech. 

Takže ano, chápu, že pro některé je Trump nebezpečný jako otevřený oheň, netuším ale, co s tím – kromě velkých slov a poplašených proklamací – chtějí udělat. Evropská unie mi připadá příliš rozdrobená a utopená v milionech drobných i větších problémů, aby byla alespoň trochu akceschopná. To spíš můžeme čekat trend určitého „drolení“, kdy se jednotlivé unijní státy začnou přiklánět k Trumpovi, zatímco další vlády se budou o to víc stavět na zadní a hledat nějaké symbolické proevropské argumenty. A celý ten unijní vůz se rozklíží natolik, až mu začnou padat kola. 

Co se týče oněch spojenců, bylo by ideální, kdybychom tuto otázku vůbec nemuseli pokládat, kdyby Evropská unie byla racionální a funkční projekt, který by sám o sobě svou přitažlivostí a dynamičností lákal potenciální zájemce o spojenectví. V reálu nám ale z takových zájemců zbyla snad jen Ukrajina a možná ještě trochu i Gruzie. Jako opory do budoucna to tedy nic moc není. Rusko jsme si zakázali sami, Čínu chce spousta lidí zakazovat rovněž, takže buď totálně převlékneme kabáty, nebo budeme onomu „americkému nebezpečí“ čelit sami. Moc jiných možností nevidím. 

V Německu se vyzyvatelem Angely Merkelové stal již definitivně Martin Schulz. Ten pravil: ,,Pokud si někteří členové EU vykládají solidaritu takto: financování zemědělských fondů nebo strukturálních fondů ano, ale solidaritu pro uprchlíky ne, pak budoucí spolková vláda bude muset zohlednit tuto jejich solidaritu v uprchlické politice v příštím rozpočtovém období EU.“ A zároveň exministr zahraničí SRN Kinkel řekl, že Češi se sice „drali“ do EU, ale nechtějí být solidární. Inu, jak ono to asi dopadne s těmi česko-německými vztahy, které jsou prý skvělé, jak jsme slyšeli u příležitosti výročí Česko-německé deklarace? Co vy, třeba – máte ráda Němce a Německo? 

To jsme vlastně pořád u toho, tedy u vnitřního stavu Evropské unie. V Německu se nějak zacyklili na určitém problému, zkoušejí ukazovat svaly a hrozit, ale čas běží příliš rychle a mění „situaci v terénu“ tak, že některé problémy se stávají už jen pseudoproblémy ve srovnání s problémy novými. Myslím ale, že naše vztahy s Německem se budou do značné míry odvíjet od obecného vývoje v Evropské unii a ekonomických vztahů se podobné výroky nedotknou vůbec. Dál zůstaneme výhodným německým subdodavatelem. 

Já osobně mám Němce vcelku ráda, proč taky ne. Vždycky, když jedeme autem do Holandska, tak oceňuju čistotu a funkčnost tamních odpočívadel a toalet, ale když pak zase kolem silnice začnou přibývat odpadky, je zřejmé, že už jsme v tom Holandsku. A dýchne na mne něco blízkého. Vždycky mě po těch několika hodinách jízdy spořádaným Německem napadne něco jako „jsme doma“. 

Na Donbasu se stupňuje napětí a z tisku padají úvahy typu „zatímco Trump žvaní, Putin obsadí Ukrajinu“. Oproti tomu Svobodná Evropa, považte, hlásí, že ukrajinské jednotky postupují čím dál více do neutrálního pásma, protože jejich politické vedení je nervózní z toho, že ho DJT hodí přes palubu a chce si tedy „nahnat body“ pro budoucí vyjednávání. Krom toho, poněkud rozpačitý je i dojem z návštěvy Petra Porošenka v Berlíně. Jak tyto události hodnotíte a co z toho vyplývá? Rýsuje se už nějak příští osud Ukrajiny? 

Podobné názory nemá jen Svobodná Evropa, ale viděla jsem je i v německých médiích. Podle nich má Kyjev strach ze sbližování USA a Ruska, a tak eskaluje napětí, aby uchoval západní sankce proti Rusku. Je třeba připomenout, že Kyjev snaživě dodával štábu Hillary Clintonové kompromitující materiály na Trumpovy některé spolupracovníky, a teď má strach, že mu toto „povolené“ vměšování do americké volební kampaně bude po zásluze „spočítáno“. Porošenko je v zoufalé situaci – snaží se zachránit, co se dá, ve hře, v níž už dávno všechno prohrál a kterou s ním vlastně už ani nikdo nechce znovu hrát. A pokud se znovu – jako tolikrát – přepočítal i nyní, může se stát, že Trump zruší nebo zmírní sankce proti Rusku bez ohledu na situaci na Donbasu, ale Porošenkovi tam zůstane konflikt, který sám znovu rozžehl. Proto i ten „rozpačitý dojem“ z přerušené Porošenkovy návštěvy v Berlíně, jak říkáte – očividně tam přijel pán „mimo čas a prostor“, německým politikům se ho nepodařilo vrátit do reality, a tak demonstrativně „naléhavě“ odjel domů kvůli bojům u Avdějevky a hned nařídil, aby o tom jednala Rada bezpečnosti OSN… 

Evropa přitom má svých problémů tolik, že tlačit „kyjevské“ k rozumu ani nemůže, i kdyby chtěla. Francois Fillon, ještě než ho sežehl nynější skandál s falešně zaměstnávanou manželkou, jasně prohlásil, že Ukrajina a Gruzie v EU a NATO nikdy nebudou. A podobné postoje dnes zastává většina Evropy. Co to znamená pro Ukrajinu? Nic dobrého, samozřejmě. Snědený a rozkradený krám. Obecně se po několika majdanech zdá, že největším problémem Ukrajiny je Ukrajina a Ukrajinci. 

A Rusko si z nich už utahuje, když otevřeně zve konstruktéry a techniky z legendární letecké kanceláře Antonov na práci v Rusku. Jak dlouho asi tak tito špičkoví specialisté budou doma sedět o chlebu a vodě? 

Syrská arabská republika již podle nového návrhu ústavy země, který sponzorovalo Rusko, možná nebude arabská. Jméno je jméno, ale co praktické důsledky vyjednávání? Ústava, volby, mír, obnova a stabilita... Blíží se k tomu Sýrie alespoň trochu a co je nejdůležitější, má někdo představu, jak by to mělo vypadat a jak tu představu „vnutit“ všem zúčastněným stranám? Mimochodem, musí Asad vlastně jít, nebo už nemusí? 

Ruský návrh syrské ústavy počítá s decentralizací moci prezidenta, vznikem nové, etnicko-náboženské komory parlamentu a v neposlední řadě i s autonomií pro Kurdy. Právě kvůli nim a turkickým kmenům by mělo z názvu státu vypadnout ono slovo „arabská“. Nicméně, taková ústava naráží na odmítání jak z Damašku, tak i z opozice. Na druhou stranu je zřejmé, že si Kurdové na severovýchodě Sýrie trpělivě budují svůj stát a myslí to smrtelně vážně. Mají kromě Ruska podporu i od Trumpa, takže s nimi jen tak nehne ani turecký Erdogan, který kurdský stát považuje za cosi srovnatelného s nefalšovaným peklem. A když se takto mění realita přímo v terénu, je zřejmé, že se bude muset nějak odrazit i na tváři budoucí Sýrie, a že tedy všechny strany nakonec budou muset přistoupit ke kompromisům, protože jinak tamní válka jen tak neskončí. 

Asad jít nemusí. Trump za ním vyslal už dva své „vyslance“, a vzápětí už jej v čele Sýrie akceptovalo nejen Turecko, ale třebas i tradiční „měniči režimů“ z Velké Británie. Zůstává. Podle ruského návrhu ústavy by prezidentský mandát trval sedm let, ale další kandidatura už by možná nebyla. I tak to ale vypadá, že bude v čele Sýrie ještě dlouho. 

Máme tu opět okénko „Médii zapomenutá bojiště“. Před pár týdny jsme naťukli téma Libye, kde generál Haftár s podporou Rusů zdárně postupoval. Postupuje dále? Blíží se situace k nějakému řešení? Česká média referují jen o tom, že Libye je „třetí frontou boje proti Daeši“. V Jemenu proběhlo americké bombardování. Co tím sleduje DJT a kdo tam teď vlastně bojuje proti komu? Co je zajímavé, už se ani moc nemluví o bitvě o Mosul, která byla plus minus v režii Američanů...

Tři války. Vezmu to hodně zkratkovitě. Minulý týden se objevily zprávy o tom, že Rusové dodají právě Haftárovi, agentovi CIA, zbraně za dvě miliardy dolarů, a to přes Alžírsko, čímž se jaksi formálně obejde zbrojní embargo OSN. A Libyi proto čekají „konsolidační“ boje, až Haftárova šedesátitisícová armáda potáhne na Tripolis… Čili ano, cosi se hýbe směrem ke stabilizaci a relativně nepočetné síly Daeše v Libyi aktuálně nejsou nejdůležitějším problémem. 

V Jemenu Saúdové dál bombardují hlava nehlava a Trump si tam odbyl své první mrtvé – komando SEAL zaútočilo na jednu vesnici a v ní prý na štáb Al-Káidy, z něhož se ale vyklubal spíš dům „spolupracovníka“ Al-Káidy. Kromě několika ozbrojenců pozabíjeli i desítky civilistů a vesnici málem srovnali se zemí. I tady je ale vidět kontinuita. Za prvé, mezi oběťmi byla i dcerka radikálního imáma Awlakího, kterého nechal zabít už Obama. Je důležité připomenout, že otec i dcera měli americké občanství. A za druhé, je už jakousi americkou mánií útočit takzvaně na „velitele“ Al-Káidy nebo Daeše. Co nálet či útok, to zabitý „důležitý velitel“ toho či onoho. Kdyby to měla být pravda, tak už zkušení velitelé teroristických skupin museli dávno „dojít“, ale při pohledu „do terénu“ tomu tak není. Zlí jazykové tvrdí, že po každém útoku Pentagon prostě jen těm zabitým „přišije“ nějakou funkci, aby všechno to zabíjení ospravedlnil. Proč v tomhle nesmyslu pokračuje i Trump, který přece chce dělat všechno jinak, fakt netuším. Asi je to nějaká nepsaná povinnost všech obyvatel Bílého domu nebo tak něco. 

Boj o Mosul nedávno „oslavil“ svých prvních 100 dní a začíná se vytrácet ze zpráv, protože nelze médiím předhodit žádný hmatatelný úspěch a rostoucí počty mrtvých civilistů je pro změnu zase potřeba ututlat. Nejsme přece ve východním Aleppu! Jistě, Mosul bude dřív nebo později od Daeše osvobozen, ale účet to nebude nijak hezký. A co víc, už dnes se v rámci útočné ofenzívy různé strany – americké, irácké vládní, šíitské, kurdské -- snaží zabrat co nejvýhodnější pozice pro budoucí „porcování medvěda“, a tak nelze vyloučit ani to, že si už dnes házejí klacky pod nohy. 

Tož tak. 

Mailové schránky českého ministerstva zahraničí byly napadeny! Sice se neví kým, ale prý to určitě byl „státní aktér“ a spíše nějaký velký stát. Jistě víte, jakým směrem se ukazuje. Zastánci Chovancova centra CTHH divoce máchají rukama, že toto je přesně ta hybridní hrozba, před kterou se musíme bránit. Špičkoví IT odborníci spíše naznačují, že na MZ mají binec. Ať tak, nebo tak, Zaorálek bude při nejbližší příležitosti varovat kolegy v Bruselu. Jaký dojem z celé „akce“ máte vy? 

Dmu se pýchou, že jsme na světové aréně stejně důležití jako americká Demokratická strana se svou Hillary a dalšími kleptokraty. Barack Obama sice těsně před koncem svého mandátu přestal držet basu a prohlásil, že to nebyli ruští hackeři, ale únik od kohosi zevnitř systému, ale budiž. My budeme obětí ruských hackerů, ať v Bruselu čučí na drát! Teď je ale podle mého hodně důležité, aby nikdo ty e-maily našeho ministerstva zahraničí nezveřejnil, protože se obávám, že teprve tehdy, při jejich čtení, by mohl nastat ten správný trapas. 

A ano, pokud je nikdo nezveřejní, tak to bude napovídat variantě s tím bincem na ministerstvu zahraničí, ale… být obětí hackerského útoku je v dnešní době přece tak sexy! 

Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?

Každý den přináší záplavu skutečných i fakeových zpráv, uvidíme, jestli mezi nimi bude něco skutečně důležitého.