„Myslím, že se pan Ovčáček trochu unáhlil, anebo se neporadil s panem prezidentem.“ Doktor Zdeněk Zbořil nemůže uvěřit tomu, že by si pan prezident přál, aby se jeho kancelář prezentovala na veřejnosti slovy, která použil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček v reakci na ohlášenou kandidaturu profesora Jiřího Drahoše. Připomeňme, že zaznělo vyjádření o tom, že Češi chtějí aktivního prezidenta, a ne nějaký produkt PR agentur, a Drahoše nazval fikusem. „Podobně se před nějakou dobou vyjádřil Tomáš Halík, když označil kardinála Duku za okrasnou pokojovou květinu v kanceláři prezidenta republiky, a jedna jediná věta způsobila, že ztratil podstatnou část své vážnosti,“ doplňuje Zbořil. Situaci nebere politolog vůbec na lehkou váhu: „Pan profesor Drahoš je osobnost, a i když můžeme mít názory na jeho kandidaturu jakékoli, neměli bychom se vůči němu dopouštět takového nezdvořáctví. Nevím, jaká je atmosféra v hradních kuloárech, ale ať už pan Ovčáček mluvil ústy svými nebo svého prezidenta, předpokládám, že oba najdou vhodnou příležitost, aby se omluvili. Těch střel do vlastní branky nemusí být mnoho, ale někdy může stačit jen jedna a mohla by být rozhodující.“

Drahošův program by Zbořil nepodceňoval

Z prudkých reakcí, které zazněly na sociálních sítích v souvislosti s kandidaturou Jiřího Drahoše, publicista Ondřej Neff dovozuje, že jak Miloš Zeman, tak Michal Horáček cítí Drahošovu šanci na vítězství. „Jeho dosavadní veřejné vystupování nemělo s politikou nic společného, takže politicky vzato se tu zjevil jako Botticelliho Venuše zrozená z vln,“ podotýká Neff. Zároveň také v úvaze pro Lidové noviny píše: „V poněkud ošemetné situaci se teď nacházejí především politické strany, protože všichni tří zmínění kandidáti dávají najevo, že o ně nestojí.“ Neffovi dává za pravdu i politolog Zdeněk Zbořil. „Jistě Michal Horáček a možná dnes už i Miloš Zeman si uvědomili, že Jiří Drahoš, jakkoli nemá velké zkušenosti s tím, jak se u nás dělá politika na jevišti a v zákulisí, dal hned ve svých prvních dvou velkých interview najevo, že se nebude snažit, dokonce i kdyby jej novináři a profesionální politici nutili, řečeno slovy Bohumila Hrabala, ‚zaklesnout se s někým parožím rozhovorů‘. Má své jasné a ucelené postoje a názory a nemusí hašteřivě reagovat na kdejakou individuální nebo stranickou exhibici,“ říká politolog a dodává: „Dokonce se ani nebude muset, podobně jako pan prezident, účastnit předvolebních debat a objíždět celou republiku s nějakým autobusem. Je na jiné společenské úrovni než ostatní kandidáti, a jak někde napsal, myslím Bohumil Pečinka, pan Drahoš by se mohl ke svému volebnímu vítězství dokonce i promlčet.“

K situaci také uvádí: „Ve skutečnosti podceňovaní občané by alespoň byli osvobozeni od intrik a komplotů stranických sekretariátů. Pan exprezident ČAV je typologicky někdo jiný než Donald Trump, ale k vypuštění pražské politicko-stranické bažiny může také trochu přispět. Nepodceňoval bych ani dosud jeho stručný politický program: Karel IV., Komenský, Masaryk. Jsou to sice jen symboly, ale symboly české vzdělanosti a odkazy nikoli na ‚třídní boj‘ jako spíše na panharmonii a ‚cestu od vševědění k všenápravě‘.“

V souvislosti s úvahami o podpoře politických stran kandidátům na prezidenta vyvozuje komentátor Lidových novin Petr Kamberský, v jak moc velkém jsou „srabu“. Vede ho k tomu jasná souvislost. Současný prezident Zeman je v politice mnoho let, přesto se proti nim vymezuje. Michal Horáček říká, že sice chce být prezidentem, což je nejvyšší politická funkce v zemi, ale zdůrazňuje, že politikem není. Úplně stejně se chová i další prezidentský kandidát Jiří Drahoš. I on říká, že chce stát v čele státu, ale není politik. „Ano, je to krize myšlení a chování politických stran a jejich duchovních autorit i představitelů. Dokonce bych si dovolil tvrdit bez ohledu na to, zda bude pan profesor Drahoš vítězem, nebo poraženým, že může pomalu skončit představa o politicích jako těch, kteří se soustřeďují pouze na technologii moci, a nikoli na ‚konání dobra“‘, jak nás učil už Aristoteles. Všimněme si prosím, že pan Drahoš (vlastně trochu podobně jako Andrej Babiš) mluví o národním hospodářství, národohospodářských soustavách a národohospodářích, a nikoli o abstraktních ekonomických systémech nebo sítích. Asi dobře ví, že pro ty není občan nebo člověk jejich existenciálním ručením, ale jen odcizeným prvkem,“ říká Zbořil.

Drahoš ve srovnání s Horáčkem? „Jiný level, a že to nedá“

Prezidentský kandidát Michal Horáček se v rozhovoru pro web info.cz obul do svého nového konkurenta Jiřího Drahoše. Bývalý šéf Akademie věd ČR podle něj naopak bude kandidátem politických stran, jimž bude muset svou podporu splácet. „Každý, kdo je někým podporován efektivně, tak je to stejné, jako když si jdete do banky půjčit peníze − musíte je vrátit i s úroky. Já nic vracet nebudu, nikdy. Já budu nadstranickým prezidentem,“ uvedl Horáček. A co na to Zdeněk Zbořil? „To je naivní představa typická pro způsob myšlení pana Horáčka a jemu podobných. Samozřejmě že i pan Drahoš se může dostat do vleku anonymních nevolených politických elit, ale proč by se jimi nechal vláčet? Vždyť těch jeho prezidentských pravomocí, ačkoli jsou součástí, podle ústavy, moci výkonné, není tolik, a třeba hned když dostane otázku, zda a za jakých okolností by se rozhodoval o udělení abolice nebo amnestie, uvidíme, zda bude mít podobné nápady, jako měli Václav Havel nebo Václav Klaus.“

A nabízí se i další otázka. Je už v této chvíli jasné, že v souvislosti s kandidaturou Jiřího Drahoše je už producent Michal Horáček v podstatě ze hry? „Nechci nic prorokovat, ale zdá se mi, že pan prof. Drahoš je ve srovnání s Michalem Horáčkem, jak říkají dnešní mladí, ‚jiný level, a že to nedá‘,“ reagoval Zbořil. Přidává i další své postřehy k novému kandidátovi na prezidenta. „Již jsem uvedl tři symboly české vzdělanosti a evropské nebo světové orientace (Karel IV., Komenský, Masaryk), ale podobně také pan Drahoš mluví o hodnotách: demokracii, pravdě, rozumu a úctě k lidem. A je zajímavé, že na tato slova nemusí psát kvazi filozofické nebo rádoby intelektuální eseje. Možná že jeho vzdělání, podobné jako u Margaret Thatcherové, mu dovoluje zamýšlet se i nad politickými, sociálními a kulturními problémy bez uměleckého a společensko-vědního patosu,“ podotýká Zbořil.