Prezident Miloš Zeman před pár dny šokoval celou politickou scénu svým výrokem o kalašnikovu v souvislosti s premiérem Bohuslavem Sobotkou. Co jste mu říkal vy?

Určitě nejde o běžný prezidentův bonmot, který by se mohl případně přičíst nějaké viróze. Nefunguje ani obhajoba tradičního vykladače jeho výroků Jiřího Ovčáčka, který tvrdí, že inteligent to pochopí. Pan Ovčáček žije v mylné představě, že se po světě pohybují samí inteligenti. Bohužel tomu tak není. Žijeme v době zjitřených emocí, které český prezident vydatně přiživuje, což může vést k nepředvídatelným individuálním zkratům. Je to vidět i z mnoha diskusí na sociálních sítích. Za tento lapsus by se měl Miloš Zeman omluvit, jako hlava státu by měl mít svá veřejná vystoupení pod kontrolou.   

Jak vůbec hodnotíte po třech letech od zvolení Miloše Zemana v roli prezidenta?

Miloš Zeman své příznivce určitě nezklamal. A ty ostatní nezklamal také, protože od něj nic jiného neočekávali. Neočekávali, že bude společnost spojovat, jak sliboval, ale naopak v ní hloubí příkopy. Dělá to zcela vědomě a programově. Pro ty, kdo jej nekriticky neobdivují, je určitě problém jeho provýchodní kurz a speciální vztah k autoritářským režimům. Obrat zahraničního směřování je za jeho působení patrný, často se dostává do kolize s vládou. Důsledkem je nejednotná pozice České republiky navenek, což nepřispívá k dobrému kreditu naší země. Třešinkou na dortu je jeho relativizování doby normalizace, když předává nejvyšší státní vyznamenání bývalým nejvyšším komunistickým funkcionářům. Mezi klady jeho působení patří pokračování v tradičně dobrých vztazích s Izraelem.

Překvapil vás něčím?

Nepřekvapil. Chová se tak, aby se zalíbil svým voličům, a ti ostatní ho nezajímají. Postupuje tak s velkou vehemencí a mediálním nasazením.

Předpokládáte, že bude za dva roky znovu kandidovat? Odborníci mu dávají vzhledem k jeho popularitě zejména na venkově velké šance.

Bude záležet na prezidentově zdraví. Jeho hektická veřejná aktivita dává tušit, že by do toho šel rád znovu. Vyhledává témata, která dnes hýbou veřejným míněním. Snaží se tím překrývat negativně vnímané kroky či jevy z předchozí doby. Mám na mysli nejrůznější kontroverze, například problém s bezpečnostními prověrkami jeho nejbližšího okolí, víru v ruského ministra zahraničí Lavrova, inspiraci v čínské stabilizaci společnosti, zlehčování zásahu policie proti studentům na Národní třídě nebo spor o Peroutku. Jestli se mu to podaří, záleží na síle a přesvědčivosti protikandidátů.

Není nejvyšší čas, aby se demokratické strany začaly poohlížet po vhodném kandidátovi na prezidenta? Vidíte nějakého vhodného kandidáta, který by mohl mít šanci uspět?  

Času je ještě dost a tyto úvahy jsou předčasné. Spíš jde o to, jaké nároky by měl takový kandidát nebo kandidátka splňovat, a to s přihlédnutím k současnému stavu. Měl by to být někdo, kdo chápe, že i přes všechny současné problémy stojíme na pilířích západní transatlantické demokracie. Kdo si i přes potřebnou míru kritičnosti uvědomuje, kde jsou naši hlavní spojenci. Kdo nemá potřebu prokazovat, že je jediný v Evropě, který složí pocty Vladimiru Putinovi za jakýchkoli okolností. A zejména kdo pochopí, že prezidentská funkce neslouží k vyřizování osobních účtů a zbytečnému jitření emocí.

Politologové upozorňují, že prezident, který ostatně nemá žádné větší pravomoci, sice dělá ve světě ostudu, ale skutečné nebezpečí pro demokracii a právní stát v České republice představuje šéf hnutí ANO, místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš, který je jako podnikatel, majitel významných médií a politik v každodenním střetu zájmů. Vidíte v tom také velké riziko?

To riziko samozřejmě existuje, v tomto směru je Česká republika naprostou evropskou anomálií.  Andreji Babišovi jako členovi vlády prochází, co dřív absolutně nebylo možné. Kdyby dříve firma vlastněná ministrem dostala veřejnou zakázku za sto tisíc korun, média a koaliční partneři by ho rozcupovali. Místopředsedovi vlády dnes procházejí miliardy, které z eráru inkasuje jeho Agrofert, a nic dramatického se neděje. Většinu médií buď vlastní, nebo s nimi má uzavřené pakty o neútočení. Kolik lidí dnes například ví, že je na evropské úrovni šetřen lobbing jeho manažerů z Agrofertu ve státní správě za vyšší eurodotace, z čehož by mohly mít profit i firmy ministra financí?

A jak si vysvětlujete, že tento oligarcha je stále nejpopulárnějším politikem?

Průzkumy osobní popularity jsou velmi vrtkavé. Není to tak dávno, co byl nejpopulárnějším politikem jistý Stanislav Gross, který měl 74 procent preferencí. Tedy podstatně víc, než má dnes Andrej Babiš. Mnoho lidí Andreji Babišovi jako vůdci protestního hnutí uvěřilo a stále věří, že přináší změnu. Přišel s jednoduchými hesly, že chce zatočit s „Palermem“, kde všichni kradli a podváděli. Pochopitelně s jeho výjimkou. Pomíjel přitom, že v tomto „Palermu“ vyrostl a expandoval díky svým kontaktům na dnes jím proklínané politiky. Jeho hnutí ANO je v řadě velkých měst v krizi, příliš nepřesvědčili ani jeho „odborníci“ ve vládě, z nichž část už musel vyměnit. Řadu slibů nebude schopen splnit. Parlamentní volby budou za necelé dva roky a do té doby se může mnohé změnit.

Prezident Miloš Zeman a Andrej Babiš se začínají vzájemně podporovat. Co je podle vás spojuje?

Toto spojení není překvapující, ale pro ostatní by mělo být varováním. Oba spojuje touha po co největším vlivu a mocenský pud. Uzavírají tak nepsanou smlouvu o smlouvě budoucí o vzájemné podpoře, ze které mohou oba těžit. Znají se už z minulosti, kdy Andrej Babiš privatizoval některé významné podniky za Zemanovy vlády, kde měl skvělé kontakty. Mnohé je spojuje i dnes. Oba mají osobní problém s Bohuslavem Sobotkou a jejich společným cílem je rozkládat či oslabovat sociální demokracii. Spojují je sklony k autoritativnímu vládnutí. Oba od počátku zpochybňovali protiruské sankce, čímž dávají najevo svoje geopolitické ukotvení a zájmy. Zemanovi nevadí Babišův gigantický střet zájmů, ačkoli ve své bývalé vládě by jistě nic podobného netoleroval. Toto spojenectví jen potvrzuje nepříliš normální situaci v této zemi.

Jak vnímáte, že ministr financí, který má ambice se po příštích volbách stát dokonce premiérem, veřejně před minulými volbami prohlásil, jakým stylem by řídil zemi, pokud uspěje ve volbách. Podle něj by měl podporu dostávat velký průmysl, malé a střední podniky jsou podle něj „na prd“. Nevysvětluje tento jeho výrok současný hon na živnostníky, snahu zavést elektronickou evidenci tržeb, kontrolní hlášení DPH, což může vést ke konci podnikání řady malých a středních firem?

Je opravdu bizarní, že ministr financí vidí hlavní zdroj daňových úniků u malých podnikatelů a živnostníků, místo například v daňové „optimalizaci“ velkých firem. Malé podnikání se u nás na šedé ekonomice podílí jen sedmi procenty. To Andreji Babišovi nebrání v neustálém zdůrazňování, že malý podnikatel a živnostník rovná se podvodník a parazit, kterého je potřeba zmáčknout a šlapat mu na paty. Vadí mu, že tito lidé od státu nic nepotřebují, nejsou na něm závislí, starají se sami o sebe a jediné, co očekávají, je to, že jim stát nebude házet klacky pod nohy. Zato velké firmy za jeho působení profitují, čerpají obrovské dotace a investiční pobídky, a to jistě není náhoda.

Co taková politika může způsobit české ekonomice, když největší počet lidí zaměstnávají podle statistik malí a střední podnikatelé? V Německu, které je na tom ekonomicky mnohem lépe než my, dokonce sedmdesát procent?

Nárůst byrokracie ze strany státu nabývá rozměrů dohledového terorismu, který může skutečně mnoho podnikatelů natolik otrávit, že svoji živnost ukončí. Malí a střední podnikatelé přitom dávají práci 60 procentům zaměstnanců. V některých regionech je malé podnikání jednou z mála možností, jak se uživit. V Chorvatsku, kde se ministr financí systémem elektronické evidence tržeb inspiroval, na jeho zavedení doplatily desítky tisíc živnostníků. Na celkovém daňovém výběru a snížení šedé ekonomiky se přitom citelněji neprojevil. Negativně ale mohou zapůsobit i další nápady vlády, jako je tvrdý protikuřácký zákon, přičemž kvůli této kombinaci může skončit třetina hospod a restaurací, hlavně na venkově.

V souvislosti s migrační krizí, s neschopností Bruselu jí čelit, členské státy přistupují k různým vlastním řešením, dochází i ke kontrolám na hranicích, což může postupně vést i k uzavírání vnitřních hranic EU. Jak v souvislosti s migrační krizí, která bude s příchodem jara narůstat, pokud EU nepřijme zásadní opatření, vidíte budoucnost schengenského prostoru a Evropské unie?

Letošní rok bude v souvislosti s řešením migrační krize klíčový. Že je situace vážná, o tom svědčí názorové posuny v řadě evropských zemí. Dříve kritizované Maďarsko se stává příkladem pro hledání cest, jak dostat migrační vlnu pod kontrolu. Dnes Evropská unie vážně uvažuje o plotech na makedonsko-bulharské hranici, což bylo ještě před pár týdny nemyslitelné. Rakousko a Švédsko stanovují limity pro přijímání běženců, jiné země zpřísňují azylovou politiku. Ke změně přístupu dochází pod tlakem veřejného mínění ve Francii i v Německu. Vlády by měly být ke svým občanům maximálně otevřené. Lakování narůžovo ničemu nepomůže, jen posílí radikální nálady. Pokud Evropa nepřejde od slov k činům a migrační vlnu se nepodaří výrazně zbrzdit, mohou v ní nastat změny, se kterými do této doby nikdo nepočítal. Včetně možnosti dočasného uzavření schengenského prostoru, o kterém se už také spekuluje. Co se týká budoucnosti Evropské unie, leccos může naznačit, jak dopadne snaha Davida Camerona reformovat Unii a liberalizovat její vnitřní vazby. Nikdo rozumný by si však rozpad Evropské unie přát neměl.