Rusko žádá projednání hrozby použití špinavé bomby Ukrajinou na Radě bezpečnosti OSN. Ukrajina tvrdí, že ruské tvrzení je známkou toho, že sama Moskva takový útok plánuje a obviní z něj Ukrajinu. Spojenci NATO ruské obvinění odmítají. Co je podle vás cílem hrozeb o použití zbraně, která způsobí radioaktivní zamoření? Myslíte si, že strachu a paniky není nikdy dost?

Jaderný věk – to je věk jaderného odstrašování. „Odstrašení“ je pojem charakterizující politiku, která pomocí hrozeb použití nukleární zbraně zastrašuje potenciálního či faktického protivníka, nutí ho, aby nejednal způsobem, který se mu jeví jako vhodný – nutí ho, aby se pod hrozbou jaderného napadení zřekl nějakého jednání. Hrozba jaderného úderu je pak zohledněna ve všech rovinách zahraniční politiky. Tedy jak v oblasti vojenských činů, tak i diplomacie.

To zní hrozivě. Proč to státy dělají?

Především – funguje to. Vzájemné jaderné vydírání odrazuje jaderné mocnosti od nerozvážných skutků. I když dlužno dodat, že už během studené války se objevila teze, že nevíme, zda válka mezi jadernými mocnostmi nevypukla, protože měly nukleární zbraně – anebo přestože měly nukleární zbraně. V každém případě nukleární velmoci mezi sebou napřímo neválčí, používají prostředníky. I Pákistán a Indie se zklidnily, když si otestovaly jaderné nálože. Nebo jinak: Trapná prohlášení českých ministrů týkajících se Ruska, které vlastní přibližně šest tisíc jaderných náloží, jsou možná jen proto, že Česko nemá odpovědnost, kterou mají nukleární mocnosti. Pojem odpovědnosti je zde důležitý: Aby politika odstrašení fungovala jako základ míru, musí na obou stranách konfliktu stát lidé se schopností racionálně vyhodnotit situaci. Třeba pochopit, že během kubánské raketové krize před šedesáti lety předmět sporu nestál za to, aby si Spojené státy a Sovětský svaz vyměnily jaderné údery.

Zní to hrozivě především proto, že požadavek racionality je velkou slabinou tohoto balancování na pokraji války: Rozumní státníci a vojáci jsou nedostatkové zboží.

Chcete říci, že mír je založen pouze na správném či chybném odhadu politiků? To je ovšem křehká jistota.

No právě! Situace je ale ještě horší. Odstrašení funguje pouze tehdy, když hrozby použití jaderných zbraní působí věrohodně. To znamená, že státník musí vypadat, jako by nechápal zcela důsledky jaderné katastrofy, a je tudíž odhodlaný onen pomyslný červený knoflík, který rakety odpálí, zmáčknout. Tím se v krizi automaticky zvyšuje nejistota, nervozita, nebo jak vy říkáte, strach a panika.

Tedy, jestli vám správně rozumím, mír je tím pevnější, čím je křehčí. Vám to nepřipadá iracionální?

Homo sapiens není příliš moudrý tvor. 

A jakou roli v této situaci hraje ta dnes tolik diskutovaná špinavá bomba?

Je to zbraň hromadného ničení tak trochu podobná „čisté“ nukleární bombě. Dalo by se říci, že špinavá bomba je jadernou zbraní chudých. Každý, na jehož území se nachází sklad vyhořelého jaderného paliva, je taky trochu jadernou mocností: Když spojíte toto vyhořelé jaderné palivo s klasickou výbušninou a rozmetáte ho po okolí, zamoříte nejen blízké okolí, ale i vzdálené kraje. Záleží na množství radioaktivní látky, na stupni její radioaktivity, síle výbušniny a směru větru. Zamoření území se pak velké meze nekladou. Třeba z Ukrajiny až do Německa…

Tedy i Česko by si mohlo vyrobit špinavou jadernou bombu?

Opakuji: Každý stát, na jehož území je jaderná elektrárna, má přístup k vyhořelému jadernému palivu, má tuto schopnost. Že je to šílené? Donedávna jsme si nedovedli představit tankové bitvy poblíž Temelína. Dnes sledujeme konvenční boje kolem největší evropské jaderné elektrárny, odstřelování Záporožské jaderné elektrárny. A nesmíme zapomínat, že radioaktivní jaderný materiál lze získat i jinak než v podobě vyhořelého paliva. Proto se až donedávna, pokud jde o špinavou jadernou bombu, hovořilo hlavně v souvislosti s možností teroristického útoku. Tedy o špinavé jaderné bombě v rukou malé skupiny, nikoliv státu.

Moskva mluví o tom, že se Ukrajina chystá k použití špinavé jaderné bomby. Západ ale tvrdí, že je to lež. Či dokonce zastírací manévr, který předchází ruskému použití špinavé jaderné bomby.

Není to jednoduché. Samotný fakt, že s ruským náčelníkem generálního štábu o tomto problému hovořili v posledních dnech jeho partneři z USA, Velké Británie, Francie, ale také z Indie a Číny, naznačuje, že to přinejmenším vojáci ze všech stran vnímají jako vážný problém. Také o obsahu jednání německého prezidenta v Kyjevě nemáme dost zpráv. Obecně platí, že úroveň naší informovanosti je pohříchu malá. Uvedu příklad: Loni na mnichovské bezpečnostní konferenci ukrajinský prezident hovořil o tom, že Kyjev zvažuje, že si pořídí jaderné zbraně. Letos v květnu na konferenci v Davosu Rafael Grossi, generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii, prohlásil, že se na již zmíněné Záporožské jaderné elektrárně, dnes obsazené ruskými vojáky, nachází 30 tun plutonia a 40 tun obohaceného uranu. Je-li to pravda, jaký je osud těchto tun štěpného materiálu? Jen pro srovnání: Bomba svržená na Hirošimu obsahovala 64 kg obohaceného uranu, bomba shozená na Nagasaki měla plutoniové jádro o váze 6,2 kg.

Pane profesore, co když dělají ti, co předpokládají, že nedojde k použití jaderných zbraní, stejnou chybu jako u předpokladu, že Rusko nenapadne Ukrajinu?

Použití jaderných zbraní je vrcholem iracionality v politice. A iracionalitu nemůžete předvídat racionálními metodami, můžete ji jen zvažovat jako variantu.

Skupina demokratů měla napsat dopis prezidentovi Spojených států o nutnosti diplomatického jednání s Ruskem. Ke zveřejnění prý došlo omylem kvůli personální chybě a dopis byl několik měsíců starý. Z toho vyplývá, že teď už nikdo o žádné příměří neusiluje a nechce ani zkoumat jiné než vojenské možnosti řešení konfliktu? Lze z toho něco usoudit?

Třeba je zveřejnění dopisu řízenou předvolební indiskrecí. Nervozita kolem války na Ukrajině narůstá, a nejde jen o jaderné zbraně. V obou hlavních politických stranách je před listopadovými volbami do Kongresu řada lidí, kteří se snaží získat přízeň kritikou nepopulární politiky prezidenta. Ale vidíme i takové věci, jako je výzva francouzského prezidenta k papežovi, aby se zasadil o jednání mezi Moskvou a Washingtonem, na níž je pozoruhodné i to, že vynechal Kyjev. A je tu také Macronovo prohlášení, že jaderné zbraně Francie nebudou v souvislosti s válkou na Ukrajině použity. Připomínám, že NATO žádné jaderné zbraně nemá, ty zůstaly pod výhradním národním velením – tedy v rukou amerických, britských a francouzských vojáků a politiků. 

Vy jste se nad možností zahraničněpolitické strategie v souvislosti s volbami do amerického kongresu zamýšlel ve svém komentáři pro Argument. Volby do amerického kongresu proběhnou za dva týdny. Co by se mohlo změnit v případě úspěchu republikánů?

Zatím jsou venku jen dva říjnové průzkumy volebních preferencí, Fox News Poll a NBC News Poll. Oba shodně signalizují mírnou převahu demokratů. Nevěřím v to, že by se zahraniční politika USA změnila v důsledku voleb do Kongresu. Nelze ale vyloučit, že je to Bílý dům, který čeká s některými rozhodnutími na dobu po volbách.

Nová Národní bezpečnostní strategie odsuzuje „ruskou brutalitu“ a uvádí, jak píšete pro Argument, že „Spojené státy nedovolí Rusku ani žádné mocnosti dosáhnout svých cílů použitím nebo hrozbou použití jaderných zbraní“. Co soudíte vy o konkrétní formě vyjádření „nedovolí“?

Když pomineme chvástavý tón této formulace, který je určen pro domácí publikum, vracíme se zpátky k iracionalitě politiky odstrašování. „Nedovolí“ je výraz krajně neurčitý, útočný – a nesmyslný. Možná záměrně nesmyslný.

Podle nejnovější Národní bezpečnostní strategie USA dnes už „nejvýznamnější geopolitickou výzvu“ představuje Čína. Co říci v tomto kontextu v souvislosti s 20. sjezdem Komunistické strany Číny a oznámením složení nejužšího vedení?

I když se většina komentářů soustřeďuje na otázky zahraniční politiky ve sjezdových materiálech, v pasážích například o modernizaci ozbrojených sil či o politice vůči tchajwanské separatistické provincii je zřetelná kontinuita. Sjezd hlavně pojednával o tom, jak naplnit požadavek vybudovat „krásnou Čínu“. Mě osobně zaujala pasáž z projevu Si Ťing-pchinga o tom, jak se vyhnout cyklu vzestupů a pádů dynastií, o kterém hovoří celé čínské dějiny. Podle něho je základem řešení sebereforma komunistické strany.

Co říkáte na znovuzvolení Si Ťing-pchinga do funkce generálního tajemníka na třetí volební období?

Princip možnost zvolit do čela státu někoho pouze na dvě volební období zavedly v USA poté, kdy Franklin Roosevelt zemřel v prezidentské funkci během svého čtvrtého období. Pak se z tohoto principu stala modla – byť je ve své podstatě protidemokratický, protože lid by měl mít právo zvolit si kohokoliv kolikrát chce. Na druhé straně, pokud jde o bývalé socialistické státy, neschopnost měnit vedení a s tím spojená neschopnost sebereformy patřila k příčinám zahnívaní. Během roku uvidíme, jak bude nové stranické a státní vedení Číny schopné pracovat jako tvůrčí kolektivní orgán; dopředu lze jen věštit z křišťálové koule.

Obecně, jak hodnotíte rozložení sil v konfliktu na Ukrajině před začátkem zimy. Co říct závěrem? 

Ukrajinská tragédie vstoupila do fáze, kdy po výcviku začínají na frontu přicházet ruské rezervy. Kyjev má ale ještě pootevřené okno příležitostí, navíc potřebuje úspěch nejen před americkými volbami, ale i před summitem G-20. Po celé frontě vidíme průzkum bojem pomocí útvarů na úrovni roty či batalionu, kdy aktivita je především na straně ukrajinských ozbrojených sil. Ovšem ukrajinský týl se může během několika dní dostat do hluboké, nezvratné krize. Nejlogičtější by byla ukrajinská ofenziva v oblasti Chersonu, ovšem to vědí obě strany – po ní by mohla následovat ruská protiofenziva. Sledujeme-li stav ukrajinské a ruské společnosti včetně ekonomiky, na delší válku je lépe připraveno Rusko. Západ na tom nic zásadního změnit nemůže, může jen prodloužit utrpení. Těch, kdo nabízejí plány, jak vyhrát válku, je na všech stranách nadbytek, chybí ale lidé s rozumnými návrhy na spravedlivý mír.