Více než dva a půl roku jste vedl rezort, s nímž se potýká nynější ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Vy jste do té funkce šel sice také bez průpravy, ale nepřipadá vám, že dnešnímu šéfovi rezortu chybí vhled do systému, že dělá neuvážené kroky typu pětistovka k důchodu za každé vychované dítě a pak to chce už po dvou měsících měnit, že se diví, jak v lednu vylétla inflace a s ní i zákonem daná valorizace, takže je pak třeba dodatečně měnit valorizační vzorec? Nebo máte pro lidoveckého předsedu, jehož parketou je mnohem více zemědělství, pochopení?

Rozhodně nelze říci, že pan Jurečka v rámci pětikoaličního kuchhandlu spadl do stávající funkce bez průpravy. V politice je již slušnou řádkou let, a protože je zasloužilý lidovec, a ti historicky jsou vždy v pravý čas na správném místě, tak nějakou průpravou prošel. Ale se mnou to bylo jinak. V době, kdy jsem byl vhozen na ministerstvo, mně bylo téměř 50 let, a jediné, co jsem měl za sebou bylo pár životních facek, 30 let působení v průmyslu a cca 10 dní aktivní účasti na dění v roce 1989, čímž jsem se dostal do vrcholové politiky. Na rozdíl od Jurečky žádná politická strana, žádné sekretariáty, jen vlastní rozum. Najednou jsem stál na prahu zrodu nového státu a současně se podílel na tvorbě nové koncepce sociální politiky a politiky trhu práce – radikální sociální reformy. V té době pan Jurečka ještě vodil kačera po dvorku, tím nemyslím žádné zlehčování jeho ega, jen tím chci říci, že je důležité umět se s pokorou podívat těch 33 let zpět a trochu se zamyslet, než začnu bagatelizovat, co museli moji předchůdci vybudovat.

Alespoň trochu pokory by ministru Jurečkovi slušelo obzvlášť proto, že jde o rezort, s nímž příliš zkušeností neměl. Jak náročné na řízení je jeho ministerstvo?

Řídit ministerstvo práce a sociálních věcí není nic jednoduchého a dokonce tvrdím, že je to nejtěžší ministerstvo. Už jen proto, že cokoli uděláte, se prakticky hned projeví ve společnosti. Ministra z vás neudělá, že to máte na dveřích nebo na vizitce, to si musíte tvrdě odpracovat, a hlavně nemít maximalistické představy o své velikosti. Já se obávám, že většina dnešních tzv. politiků jsou tímto sebeklamem postiženi. Ne každému je dáno umět sdělovat věci tak, aby jejich obsah byl pro většinu občanů srozumitelný a přijatelný. To pan Jurečka neumí, a pokud jeho charisma spíše připomíná kostelníka z malého vesnického kostela, a zkouší vyprávět nepříjemné věci a jde tak říkajíc „s kůží na trh“, je na „úspěch“ zaděláno. Mně v těch prohlášeních a „nezbytných“ opatřeních chybí, a to nejen od Jurečky, ale od celé vlády, co všechno zvážili, jaká rizika, komplexní studie a analýzy vzali v úvahu, než něco položili na stůl. Místo toho lidu servírují pohádky o válce, opozici, která za všechno špatné může, a to vše zabalené do politického balastu.

Výsledkem pak je, že tu něco drobně vláda přidá, tu ubere a Jurečka se bije v prsa, jak dobrou sociální politiku náhodnými záplatami dělá. Přitom netuší, že nepochopil, stejně tak jako mnoho jeho předchůdců, namátkou třeba Drábek, což byla zvláště povedená postava, že sociální politika jsou spojené nádoby, kdy za určitých okolností někde můžete ubrat, ale nikdy ne ze všech důležitých položek.  

Bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že třicet let považovala politická reprezentace za nepochybné, že v zákoně valorizace být musí proto, že když inflace polyká důchodcům jejich penze, tak má docházet k vyrovnání. A když to koaliční poslanci nechtějí dorovnávat, tak jsou to zločinci. Co si myslíte o tom, co se tu kolem valorizace strhlo, ať už v Poslanecké sněmovně, nebo ve společnosti, kdy politici i média štvali mladé proti starým?

Kolegu Tlustého bych poopravil: 33 let, tedy od Federálního ministerstva práce a sociálních věcí, byl princip valorizace důchodů koncipován, a diskutován zároveň s tím, jak budou důchody vypadat mnoho let dopředu. Tuším, že to bylo v roce 1991 na FMPSV, kdy pod vedením prof. Tomeše a týmu skutečných odborníků i ze zahraničí, důchodový systém včetně jeho valorizace začal nabývat konkrétní obrysy. V té době, plné euforie a nadšení si nikdo nepřipouštěl, že zákonem stanovené principy valorizace by mohla jakákoliv vláda porušit. Dnes se to stalo, a dokonce se pro takový krok hledají důvody, které by to aspoň nějak ospravedlnily. Protože takové důvody neexistují, tak to je přece silný signál pro ministra práce a sociálních věcí, tedy pokud jím opravdu je, aby vstal a bouchl pěstí do stolu a vládě, Parlamentu, do medií a lidem, o jejichž kvalitu života má tu čest pečovat, řekl nahlas, že cesta k spravedlivému státu nevede přes žonglování s tím, co se vládě nehodí. Ano, můžeme být solidární, ale to má své limity. Zcela jednoznačně je to kodifikováno ve Výzvě za mír a spravedlnost, kterou jsem podepsal. „Šetříme, abychom mohli válčit. Odkládáme investice, abychom mohli válčit. Zadlužujeme se, abychom mohli válčit. Válka si postupně podmaňuje všechna rozhodnutí západních vlád i té naší, včetně toho kostelníka ze zapadlého vesnického kostelíka.“

A co je nejhorší, že nikdo neřekl nebo smysluplně nevysvětlil, proč a v koho zájmu se to děje. Místo toho vidíme jen přihlouplý úsměv opřený o kolektivní alibismus dočasně vládnoucí podivné pětisestavy.