Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Jiřího Zlatušky (z 8.4.),  (+ z 21.2.), Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Jaroslava Hutky, Pavla Svobody, Miroslavy Němcové, Zdeny Mašínové, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Prezident Miloš Zeman nakonec do Moskvy pojede, ale nezúčastní se vojenské přehlídky na Rudém náměstí, jak se očekávalo. Hrozilo navíc, že by vláda náklady cesty nepokryla. Jak vnímat celou tu diskusi kolem toho? A je podle vás v pořádku, že prezident sice v Moskvě bude, ale během přehlídky bude jednat se slovenským premiérem?

Celou diskusi vnímám především jako krajně nešťastnou, neboť dle mého k diskusi, tak jako v případě dalších důležitých témat, vůbec nedošlo. Objevily se až hysterické hlasy, které jako kolovrátek opakovaly, že není správné, aby „demokratický politik“ jel do Ruska, kde by stál pouze po boku „diktátorů typu Kima“ a žehnal „zbraním invazní armády, která zabíjí na Ukrajině“. V kontextu prohlášení generála Christopha Gomarta (šéfa francouzské rozvědky), který tvrdí, že: „Rusové nevyslali na Ukrajinu své velení, transporty ani polní nemocnice, takže se o invazi nedá mluvit. (...) Nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu, protože pokud se na Ukrajině objevili ruští vojáci, tak ne jako invazní jednotky, ale jako prostředek, jak vyvinout tlak na ukrajinského prezidenta Petra Porošenka.“ – působí neustálé opakování toho, jací jsou Rusové agresoři, trapně. Trapně a současně hrozivě.  Osobně nemám odmala vojenské přehlídky rád. Ale jestli jsou někde na místě, potom právě při oslavách konce druhé světové války. Nechápu, jak někdo může zpochybňovat klíčovou roli Ruska (potažmo Sovětského svazu) v porážce Hitlerova nacistického režimu.  Na prezidenta Zemana je u nás dlouhodobě vyvíjen enormní mediální tlak. Je tomu tak již od voleb, v nichž mnohá mainstreamová média ani neskrývala, že mají svého favorita. Připomínala tak více fanouška dostihů než hlídacího psa demokracie.  V listopadu 2014 jsme zažili pochod rudých karet, které byly vytaženy údajně proto, že prezident prý mluví sprostě. Je zajímavé, že ony karty není vidět, když vulgarity a urážky zaznívají v médiích či od ministrů. Ti ovšem nepřekládají žádné cizí slovo, ti si jednoduše nadávají. Miloš Zeman si ovšem dovolil vyslovit názor, že ruská invazní armáda na Ukrajině není, že pro takové tvrzení nejsou žádné důkazy – a hned byl některými označen za „nepřítele svobody a demokracie“. Slova Gomarta Zemanův postoj potvrzují. Tento postoj se ovšem někomu nehodí. A tak je Zeman nálepkován jako „Putinův agent“ – a v mediálním prostoru se nenajde skoro nikdo, kdo by proti takovéto – krajně zkreslující – argumentaci vystoupil. Mohli jsme vidět některé rádoby ochránce svobody, jak roztloukali prasátka a financovali nákladné transparenty na podporu americké vojenské kolony. Takovéto jednání ovšem považuji za neslučitelné s objektivní žurnalistikou. Korunu všemu pak podle mě nasadila jistá „přátelská rada“, v níž se objevilo slovo „prekérní“. Nemyslím si, že by jakýkoli velvyslanec měl hlavu cizího státu poučovat o tom, co je, či není „prekérní“. Mohl by se totiž dozvědět, že je-li něco prekérního, potom právě snaha dehonestovat legitimní cestu k připomenutí obětí mnoha vojáků, civilistů – a k oslavě konce něčeho mimořádně zrůdného, co by se již v dějinách nemělo opakovat. Jak říkám, tlak na M. Zemana byl enormní. On přesto svůj názor nezměnil – a do Ruska v květnu pojede. Hodnocení jeho cesty si nechám na dobu, až proběhne. Bylo by z mého hlediska nedobré, pokud by jeho účast byla ze strany hostitele vnímána jako nedůstojná. Něco takového je ovšem předčasné předjímat. Počkejme si. Co se týče slov premiéra Sobotky, který prezidenta republiky napomínal, pokládám je za jeho osobní selhání a ostudu. V takovéto záležitosti by měl hlas našich vrcholných představitelů znít jednotně – a pokud možno jako hlas suverénních představitelů státu. Dovedu si zároveň představit, že kdyby vláda nepokryla náklady na prezidentovu cestu, mohla by vzniknout veřejná sbírka drobných, zato početných přispěvatelů, která by vládě, jež se naši zemi snaží prezentovat jako zcela oddanou „jestřábí“ politice kruhů blízkých například senátorovi McCainovi (jenž mimo jiné Zemana také za jeho postoje k dění na Ukrajině kritizoval), přidělala vrásky na čele.  

V souvislosti se sedmdesátiletým výročím konce druhé světové války se objevují různé nové historické pohledy a „módní trendy“ ve způsobu výkladu historie. Vedle historiků jde také o prohlášení polských či ukrajinských politiků nebo i českých publicistů jako je Tomáš Klvaňa. Jak lze dle vás dávat pozor, aby nové způsoby výkladu neznamenaly zároveň překrucování historických faktů?

Pokud je možné, že bez větší argumentační bouře přejdeme výrok ukrajinského premiéra, že prý Stalin napadl Hitlera, což je do očí bijící překroucení historie o sto osmdesát stupňů, pak je již možné v podstatě cokoli. Nás totiž nezajímají fakta. Na školách se neučí – a novodobí ideologové se již starají o to, aby na „tabula rasa“ povědomí občanů o nedávné historii působili „tím správným“ způsobem. Ptáte se, jak lze čelit mystifikaci a překrucování faktů? Jedině kvalitním vzděláním. Tak jako bylo husitství přelomové v tom, že umožnilo prostým lidem vlastní výklad Bible, považuji v demokratické společnosti za stěžejní, aby její občané byli schopni vlastního výkladu historie – a nebyli odkázáni na novodobé „kněží“, kteří jim Písmo svaté vyjeví. Právě tady ale bude patrně zakopán pes. 

Při zmiňovaných nových výkladech historických faktů v souvislosti s koncem druhé světové války hrají významnou roli současné geopolitické třenice a spory s Ruskem, což často souvisí s argumentací o bezpečnostních hrozbách v Evropě. Jde o varování před Ruskem, které i tehdy jako SSSR v roce 1945 „vpadlo“ do Československa nebo Německa, aby nikoli primárně osvobodilo dané země, ale zajistilo si tam vliv na desítky let dopředu. Jak na tyto snahy máme nahlížet? A co z toho je ještě v pořádku, a co bychom měli vnímat spíše ostražitě?

Je potřeba se držet faktů. Faktem je, že se po válce formovaly sféry vlivu. Současně je ale nesporným faktem, že bez bitev před Moskvou či u Stalingradu by Hitler poražen nebyl. Kromě padlých vojáků bychom si měli připomenout i statečnost mnoha ruských občanů. Dlužíme to jejich památce. Ideologizování těchto faktů vnímám jako hrubou neúctu k těmto lidem a jejich potomkům. Jsem toho názoru, že pokud slyšíme argumenty založené na polopravdách či zkresleních, neměli bychom mlčet. Sám se na takové počiny snažím upozorňovat, jak na blogu Literárních novin, tak na Alt Pressu, či na serveru Disidenti.org (například ve stati nazvané Obhajoba neobhajitelného aneb Perly pana Pehe). 

Několikrát jsme už také slyšeli, že Sovětský svaz má sice výrazný podíl na našem osvobození, ale byli to spíše ukrajinští, nikoli ruští vojáci, tudíž bychom se při výročí konce války měli jezdit klanět spíše do Kyjeva než do Moskvy…

Existoval Sovětský svaz, a ten se pochopitelně skládal z různých zemí. Já zkrátka Rudou armádu vnímám jako celek – nemám potřebu jednotlivé vojáky kádrovat podle jejich národnosti, jejich mateřského jazyka, náboženského vyznání či čehokoli jiného. Klanět se obětem, které položily život v boji proti nacismu, má smysl ve všech zemích, kde se tak stalo. Čiňme to. Ale neklaňme se, prosím, kultu Bandery. Jsem zvědav, jak si dnešní Ukrajina konec druhé světové války připomene – a k jakým hodnotám se její představitelé budou hlásit. 

Jak jsem ale již předeslal. Na ruském území se odehrály bitvy, které byly pro vývoj války stěžejní – a ruští občané si zaslouží, aby se nemuseli cítit pokořeni a zostuzeni.