Hovořil jste nedávno pro CNN Prima News o tom, že výpadky léků musí ministerstvo aktivně řešit, ne se vymlouvat na dodavatele. Z vašeho pohledu experta na zdravotní právo – jaké právní možnosti má tedy ministerstvo k „aktivnímu řešení“ nedostatku léků?

Příčin nedostatku léků je vícero. Nejprve ty snadno řešitelné. Jedním z nich je byrokracie kolem registrací léků, příkladem může být lék na leukémii Litalir resp. látka hydroxyurea. Zde nešlo o výpadek výroby, jen o „papírovou válku“ s dodavateli. Ministerstvo musí dokopat svůj podřízený orgán SÚKL, aby to řešil rychleji, aby si leukemici nemuseli jezdit pro hydroxyureu do zahraničí, kde k dostání byla. Nebo bez prodlev schválit výjimku, která v zákoně pro tyto případy je, jak ostatně víme z jejího nadužívání u covidových vakcín a dětí.

Jinou příčinou je byrokracie kolem cen a úhrad. Když je léčiv méně, tak zdraží, princip nabídky a poptávky. V Česku je ale cena léků pevně zastropovaná, dělá to opět SÚKL. Pokud s regulovanou cenou nehne, léky k nám nikdo vozit nebude, nebo je přednostně dodá jinam. Pro představu, je to jako kdyby vám manželka řekla v roce 2018, chleba nekupuj, když bude za víc než 25 korun. Ale teď je chléb za čtyřicet a kdybyste dodrželi „cenovou regulaci“, budete bez chleba. Zatímco doma se rychle domluvíte co s tím a za co připlatit, SÚKLu předělat cenovou regulaci u léků hrozně trvá. To je známý nešvar, kvůli kterému se na jednu stranu za léky přeplácí, ač na trhu už zlevnily, na druhou stranu dochází k výpadkům, když léky na trhu zdraží. Opět je to ale jen „papírová válka“, řešitelná z MZ.

A pak zde je problém skutečného nedostatku kvůli globálním problémům dodávek. Ministerstvo musí umět základní léky opatřit po Baťovsku, tady v pravý čas a s co nejméně prostředníky. Jak na to? Ač se to moc neví, stát u nás provozuje největší „řetězec“ nemocnic i lékáren, mám na mysli přímo řízené nemocnice MZ od „fakultek“ až po léčebny, které ročně nakupují desetimiliardové objemy léčiv.

S trochou šikovnosti by si proto MZ mohlo vytvořit vlastní distribuci, schopnou opatřovat léky včas u nás, souběžným dovozem z EU, případně i z mimoevropských zemí skrz dovozní licenci – každý větší privátní řetězec ji má. Není to úplně snadné, na dovoz léků je spousta regulací, ale kdo zákony zná, nalezne v nich pro krizové situace potřebné řešení a výjimky. Také potřebujete mít zdatné obchodníky, ale takový „státní nákupčí“ by měl vzhledem k objednávaným objemům obrovskou páku na výrobce, takže pacienti v ČR by nečekali poslední v řadě, co na ně zbude, jak to vidíme dnes. A nemuseli by jezdit pro léky do Polska.

Také bych očekával, že ČR začne neprodleně obnovovat svou schopnost vyrábět léky, jako to vidíme v Rakousku či v Polsku. Nestane se to hned, na čas budeme závislí na dodávkách z Asie, zejména z Číny, ale ve střednědobé perspektivě by to pomohlo. Na to měly jít peníze z evropských grantů, jde o soběstačnost, základní léky jsou strategická komodita.

Co argument, který zazněl v té debatě od protistrany, že zkrátka léků je dnes nedostatek všude?

Mezi lékárníky se o nedostatku základních léčiv ví přinejmenším od roku 2021, výroba a dodávky léčiv se plánují hodně dopředu a za covidových restrikcí se toto plánování narušilo. Ale léky vyráběny stále jsou a kdo se staral, ten je má. Náš stát, který byl schopný poslat letadlo do Číny pro roušky, aby je všichni mohli nosit v lese, bohužel projevil jen opožděnou a slabou starost o zajištění základních léčiv. Ministerstvo se začalo o dostupnost starat až když léky skutečně došly, to je pozdě. Vládnou nám nemehla.

Rozruch v té debatě vyvolala vaše slova, že když si, ať jako ČR nebo jako EU, nejsme schopni léky vyrobit sami, měli bychom udržovat dobré vztahy se zeměmi, na kterých jsme závislí. To dnes není příliš populární názor, hovoří se spíše o „bezpečnosti“. Je podle vás dnes možné udržovat jmenovitě s Čínou takové vztahy, aby nebyly ohroženy dodávky léků a zdravotnického materiálu?

Fakta jsou taková, že Západ přenesl do Asie, především do Číny a Indie, lví podíl výroby léčivých látek, protože tam byla levná pracovní síla a také šlo o ten ošklivý chemický průmysl, který nám doma nevoněl. Než se z toho omylu vzpamatujeme a výrobu si obnovíme, potrvá to řadu let. Po tu dobu jsme na Číňanech závislí.

Můžeme si vybrat. Buď s nimi zvládneme obchodovat, to neznamená se před nimi klanět jako naši ministři v čase roušek, stačí mít korektní vzájemné vztahy výrobce-zákazník. Nebo proti nim povedeme skrz Lipavského, Pekarovou Adamovou a další experty křížová tažení, budeme je prohlašovat za globálního nepřítele a hrozit jim sankcemi, ale pak ty sankce můžou přijít i z druhé strany a penicilin si budeme pěstovat leda ve špajzu na misce s plísní, nebo o základní léky žebrat u Rakušanů či Poláků, kteří s obnovou výroby začali v předstihu.

Já jsem přesvědčen, že vláda je povinna zajistit občanům zdraví, mír a prosperitu, zde konkrétně naplnit právo občanů na zdraví dle čl. 31 Listiny, což vyžaduje pragmatickou lékovou politiku vedoucí k dostatku léčiv. Pokud to hodlá tahle vláda zkoušet bez Asie, konkrétně bez Číňanů, a současně bez okamžitých masivních investic do obnovy domácí výroby, pak nám budiž nebe milostivo.