Nyní jste věnoval velké úsilí tomu, abyste důležitým lidem vysvětlil, kdo je soudce Robert Fremr a proč by neměl být ústavním soudcem. Proč?

Byla to reakce na fakt, že můj přítel a básník Petr Pazdera Payne nám tuto kauzu připomněl. Společně s Petrem Paynem, Petrem Placákem a Jenem Urbanem jsme se dali, lapidárně řečeno, do dobrého díla. Spolek Šalamoun se podílel také, protože mí kolegové to, co jsem napsal, rozesílali na všechny strany. Veřejnoprávní média nijak nereagovala a dělala mrtvého brouka. Hlavně že jsou veřejná. I soudcem Robertem Fremrem odsouzený Alexandr Eret nakonec začal reagovat. Poslal nám věci, které sepsal v roce 1990, a rozhovor s Hvížďalou. Jan Urban s Fremrem udělal rozhovor, protože už měl v ruce estébácké materiály z archivu bezpečnostních složek (ABS).

Robert Fremr byl čekatelem na komunistickou rudou knížku, tak ať nyní neříká, že byl nezávislý. A „úžasný“ pan Fremr se, tehdy v roce 1988 po pár měsících od rozsudku nad Eretem, stal z městského soudce soudcem Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky. Ve svých třiatřiceti letech, což nebylo obvyklé. Po roce 1989 to nicméně uniklo pozornosti všech. Nikoli však těch, kdo ho prezidentovi doporučili s tou exkluzivní vstupenkou soudce, který soudí válečné zločiny.

Začali jsme si vzpomínat a já přímou cestou oslovil pana prezidenta Petra Pavla, že jmenovat Fremra ústavním soudcem je blbý nápad. Bylo to krátké a věcné. Ten, kdo mou reakci doručil, mi později se smutkem sdělil, že jsme neuspěli, protože prezident naslouchá jiným hlasům. Tak jsem napsal dopisy senátorům i prezidentovi. Z Hradu reakce nepřišla.

Je okolo toho hodně podivných okolností. Dlouho se ty informace tutlaly, ale pak jsme zveřejnili ty dopisy a šlo to rychle. Jímala mě hrůza, že chtějí mít ve spěchu plný Ústavní soud. To není třeba. Několikrát se stalo, že Ústavní soud nebyl plný, a nic se nestalo. Je tam velký tlak a nevím proč a od koho. Nemyslím si, že je to vůle prezidenta. Ten má pořád šanci se vzpamatovat a Fremra ústavním soudcem nejmenovat.