Máme tady konec roku, do kterého velmi brutálně zasáhla tragédie na Filosofické fakultě v Praze. Co říci k této události?

Co říkat, když žádná slova nemohou vyjádřit ten nekonečný smutek nad zmařenými mladými životy a nad bolestí všech jejich blízkých? Pro rodiče není nic strašnějšího, než stát nad hrobem svého dítěte. Upřímnou a hlubokou soustrast všem, které to postihlo.

Pokud se podíváme na celý ten rok, jak ho pro Českou republiku hodnotit?

Byl to rok, kdy jsme se pod vedením Fialovy vlády vydali na usilovný pochod zpátky do totality. Hospodářský úpadek zaviněný hloupou politikou a nesmyslnou ideologií, znovuobjevená cenzura, stíhání za verbální trestné činy, vyhazování z práce za „špatné“ názory. V životě by mě nenapadlo, že 34 let po sametu se něčeho podobného dožiju a že v čele toho všeho bude fialová ODS, tedy politická strana, se kterou jsem v minulosti měla něco společného.

Česko jako nemocný muž Evropy. Tak nás označila zahraniční média. Prý už nebudeme těžit z levné pracovní síly a vlastní nejvyspělejší průmysl nemáme. Jak z toho ven?

Ono to není zas tak složité. Kdo za to může? Ten, kdo to řídí. Jak z toho ven? Vyměnit ho. Porazit celou vládní SPOLUsebranku ve volbách. To je sice jen první, ale naprosto nezbytný krok.