Založil jste portál Modrý jelen, kde rozebíráte pozadí toho, co se děje ve společnosti, mimo jiné i manipulace ze strany politiků a médií. Co vás vedlo jednak k tomu hodně neobvyklému názvu, ale především k tomu, věnovat se odhalování manipulací?

Žijeme v neklidné době plné strachu, napětí a rozdělování společnosti. Politici, kteří se o nás za naše peníze mají starat, nám zjevně nepomáhají a vedou nás do propasti. Covidová opatření, Ukrajina, inflace, energie, nesmyslné vyhazování peněz ze státní kasy, cenzura a propaganda v médiích, dehonestace nepohodlných. Zdálo se mi, že útlaku ve společnosti neúměrně přibývá, chybí vlídné slovo, naděje, ochrana. Lidi nemůžete soustavně deptat. Uvažoval jsem, jak bych mohl pomoci.

A k neobvyklému názvu Modrý jelen mě vedly symboly. Modrá je barvou klidu a souladu, důvěry a oddanosti. Jelen v symbolice zobrazuje mocné zvíře uctívané od pravěku, je výrazem lidské duše, ikonou bojovníka a patří k nejčastěji zobrazovaným zvířatům na stěnách pravěkých jeskyní. Jeho hlavní silou je vnitřní klid a důstojnost, vidí skrz temnotu, je odhodlaný. Spojení symboliky modré barvy a jelena mi přišlo trefné pro dnešní dobu v tom, co nám chybí, po čem toužíme. Svou prací bych chtěl dodávat odvahu a naději, abychom se nebáli společně řešit naši budoucnost, vzali ji do svých rukou. S rozvahou, bez nenávisti. Proto Modrý jelen. Začal jsem natáčet rozbory mediální manipulace z oficiálních médií a rozhovory s lidmi, kteří se zastávají druhých.

Pro rozbory mediálních manipulací vás předurčují zkušenosti, které jste získal mimo jiné i ve veřejnoprávní televizi. Co všechno jste si vyzkoušel?

Počátkem 90. let po sametové revoluci jsem pomáhal zakládat novodobé zpravodajství a publicistiku v tehdejší Československé a později v České televizi. Jako redaktor, moderátor, šéfredaktor zpravodajství a publicistiky v ostravském studiu a šéfredaktor publicistiky v Praze, později ředitel programu v televizi TA3 na Slovensku. V roce 1995 jsme v Ostravě založili investigativní pořad Klekánice, prožil jsem si s ním řadu konfrontací u soudů s dotčenými osobami z reportáží, ale i s redaktory, kteří měli někdy zúžené představy o zpracování reportáží.

Jako porotce jsem jezdil na soutěže lokálních televizí v České a Slovenské republice se stovkami účastníků, zvykl jsem si být v diskusích v první linii, předkládat kritiku bez přípravy a čelit bezprostředním oponenturám, rozebírat detaily reportáží, hledat a hájit objektivitu, minimalizovat manipulaci. Byly to na soutěžích i v redakcích každodenní rozpravy a půtky při hledání nebo hájení objektivity, jíž v zásadě nelze stoprocentně dosáhnout, ale je možné o ni neustále usilovat.

Proč jste se tedy práci, která vás – soudě podle toho, s jakým zaujetím o ní mluvíte – bavila, rozhodl opustit?

Z médií jsem odešel před 11 lety, protože už mě přestala bavit stereotypní produkce oficiálních médií, a tak jsem založil dětskou redakci Sólokapr a realizoval vlastní projekty. Na počátku covidu v březnu 2020 jsem po deseti letech zapnul televizní přijímač. Nestačil jsem se divit. Nenávistná, manipulativní, propagandistická žurnalistika, rozdělující společnost. Hloupá, sebestředná. Aktivističtí novináři. Sedl jsem si s překvapením na zadek.

S vývojem covidových událostí jsem začal mít podezření, co se děje, zvláště když jsem stále neviděl „mrtvoly v mrazácích a na ulici“. Když jsem sledoval na obrazovce reportéra z České televize, který si hrál na policajta na česko-slovenských hranicích a v době jejich uzávěry křičel na lidi, kteří přecházeli přes louky a lesy z práce do svých domovů na druhou stranu hranic, „To nesmíte dělat“, namísto toho, aby zkoumal, k čemu a pro koho je to vůbec dobré. To mi nesedělo, nikdo z novinářů se na nic neptal, přestože základní povinností novináře je klást otázky.

K čemu jste při sledování České televize došel?

Napadlo mě, dělej, co umíš. Sedni k televizi, rozebírej manipulace, aby lidé věděli, v čem spočívají a neřídili se třeba jen pocity. Když má člověk jasno, přináší to vnitřní klid, i kdyby trakaře padaly... Další tři měsíce jsem chodil kolem obrazovky, bylo mi hloupé, abych jako někdejší pracovník televize veřejně pitval práci a reportáže bývalých kolegů. Jednoho dne jsem se odhodlal, vystoupil z komfortní zóny a začal s rozbory. Sotva jsem natočil první video, cítil jsem obrovskou úlevu. Osvobodil jsem se od všech bloků. Věřím tomu, co dělám.

Jednou z rubrik Modrého jelena je Jelen na stopě, kde se hodně věnujete České televizi. Proč právě jí, když z Kavčích hor opakovaně slyšíme, že podle průzkumů jde o jasně nejdůvěryhodnější médium v tuzemsku?

Neznám kritéria průzkumů, jejich zadání ani kdo je platil. Průzkumy obecně čehokoliv se jistě staly součástí propagandy. Například trojnásobný premiér Slovenské republiky Robert Fico na některé ze svých tiskovek tvrdil, že každé procento nahoru nebo dolů u předvolebních průzkumů stojí 10 tisíc eur.

Nevím, kolik lidí věří České televizi. Mám-li soudit podle svého subjektivního pozorování vlastního světa a okolí, počet věřících tomuto médiu ubývá. Česká televize, pozoruji, zřejmě nejvíce zneužívá svého postavení na mediálním trhu. Má bezstarostné příjmy dané zákonem, ať produkuje jakoukoliv kvalitu svých výrobků včetně propagandy.

Protože jste vzhledem ke zkušenostem z veřejnoprávní televize hůře obalamutitelný než běžný divák a vidíte tedy redaktorům zpravodajství a publicistiky mnohem lépe do karet, jaké závěry z jejího vysílání si děláte?

Myslím, že lidé vidí, jak Česká televize pracuje. Já jejím redaktorům možná vidím do karet, ale hlavně pozoruji, jací jsou to srabi, neumějí přiznat, jak se věci mají. Asi se zuby nehty drží svých platů, výhod, sociálního postavení. Možná podlehli nějakým představám o světě a jsou o nich přesvědčeni; to však neznamená, že by neměli o své práci přemýšlet, klást otázky, být kritičtí i ke svým postojům a práci.

Lidem, kteří se jim koncesemi skládají na výplaty, nepomáhají. Zpravodajství a publicistika České televize jsou nezodpovědné, bezzubé, bez nápadu, submisivní vůči vládnoucím politikům. V rozborech se tím zabývám jen kvůli příznivcům Modrého jelena, abychom si vyjasňovali věci, otevírali oči, jinak bych se České televizi nevěnoval. Česká televize lidi zkrátka straší, mate je, de facto ubližuje jim, když jí ale vypnete, nikomu se nic nestane.

Co si z poslední doby vybavujete jako nejkřiklavější přešlapy České televize?

Poslední doba je pro mne období covidu, Ukrajiny, inflace, drahoty energií. Časem, kdy se zastavil svět. Trvá už dva a půl roku a je ukázkou neschopnosti řešit krizové situace těmi, kdo nám vládnou. Nejkřiklavějším přešlapem České televize z mého pohledu je, že nezkoumala a dosud nezkoumá covid, účinnost testů, roušek, opatření, neprověřuje vedlejší účinky vakcín. Proboha, lidé jsou nemocní a umírají kdoví proč. Za loňský rok vyšší úmrtnost o cca 30 tisíc lidí, a Českou televizi to nezajímá.

Za covidu lidé nebyli léčeni, ale po propuknutí akutních stavů bez předchozí léčby jsme je naháněli do nemocnic, ti, co nemocní nebyli, tam z vyděšení utíkali také. Rodiny byly rozděleny lockdowny, v součtu více než rok se její členové neviděli. Andrej Babiš na Velikonoce 2020 naháněl manželku Moniku s dlouhým karabáčem doma na zahradě před kamerou, ale příslušníci česko-slovenských rodin nemohli sednout do auta a přejet hranici za svými blízkými. Staří lidé umírali v izolaci v sociálních zařízeních. Českou televizi to nezajímalo.

Redaktoři strašili covidem, teď válkou, inflací, energiemi, zavíráním potravinářských a průmyslových podniků, aniž by řešili příčiny tohoto stavu a tlačili na politiky, aby s tím něco dělali. Redaktoři se ocitli v bludném kruhu vlastní nemohoucnosti či neschopnosti. Měli by se vzbouřit a zakřičet: „Už dost tyranie“, a začít prověřovat, co se ve společnosti děje. Namísto toho zájem o věci veřejné maskují kritikou lidí, kteří se namísto novinářů těmito tématy zabývají. Česká televize jim říká dezinformátoři a antivaxeři. Z mého pohledu jde o neodpustitelné jednání redaktorů z České televize, že se podílejí na utrpení národa a na rozdělování společnosti. To je pro mne zásadní přešlap, což je slabé slovo.