Pane profesore, patřil jste mezi elitní české diplomaty, a to nejen díky působení na postu velvyslance v Paříži. Vykonával jste též post prvního náměstka ministra zahraničních věcí a celou kariéru se zabýváte mezinárodními vztahy. S jakými pocity sledujete místy až vynášení do nebes současného ministra Jana Lipavského, na kterého pěl ódy jak premiér, tak další představitelé vlády? Padla dokonce srovnání Lipavského s Karlem Schwarzenbergem.

Kdybychom poslouchali pouze vyjádření vládních představitelů, mohli bychom získat dojem, že v Lipavském máme jakéhosi českého Henry Kissingera a člověka, který svým geopolitickým rozhledem, svými nenahraditelnými kontakty a vhledem do mezinárodněpolitické reality dokáže zachránit Českou republiku i z těch nejtěžších mezinárodněpolitických krizí. Takový je narativ. Abych řekl pravdu, mě tento narativ úplně nepřekvapuje, protože oni si zvykli na to, že jakákoli lež jim projde a že mohou říkat cokoli bez nějaké větší kritické odezvy. Jako když Fiala tvrdil, že senátní volby vlastně vyhráli. Zpět k Lipavskému. V čem spočívá jeho významný přínos pro tuhle vládní garnituru? Zdůrazňuji, že mluvím o přínosu pro vládní garnituru, nikoli pro Českou republiku. Spočívá v tom, že tento člověk je mezinárodní politikou naprosto nepolíbený, naprosto neznalý. Nezná základní souvislosti, nemá mezinárodní kontakty. Funguje jako dokonalá prázdná nádoba, do níž mohou dát obsah, jaký potřebují. Obsah, který potřebují, dnes znamená naprosto nekritické sledování washingtonské linie. Nevím, zda i bruselské linie, protože s Bruselem se občas rozchází, což bylo vidět teď při hlasování, kdy Česká republika v Bruselu zablokovala měkkou rezoluci, která vyzývala k příměří mezi Izraelem a Libanonem. To je asi jediný moment, kdy se Česká republika nějak vychýlí z bruselské linie. 

Z tohoto hlediska Lipavský plní svou funkci naprosto správně a je zde rozdíl proti Karlu Schwarzenbergovi, který v mnoha ohledech samozřejmě poškodil českou zahraniční politiku, když rušil řadu ambasád, nicméně měl naprosto realistický pohled na blízkovýchodní konflikt a razil svou linii. Jinak nemohu Lipavského se Schwarzenbergem srovnávat. Jsem sice kritikem Karla Schwarzenberga, ale musím uznat, že měl vlastní představu o tom, co je zahraniční politika, měl svou vlastní hlavu a mezinárodní kontakty. Představoval nějakou entitu a osobnost, s níž člověk mohl souhlasit či nesouhlasit. Zatímco Lipavský je dokonalá prázdnota, která se plní obsahem, jaký potřebují naši zahraniční správcové. Jeho dokonalá prázdnota je cenná, protože u většiny lidí najdete nějaké téma, které je pro ně důležité, ale tím, jak je Lipavský mezinárodní politikou nedotčený, nemá tam vůbec nic. Nic. Plní velmi užitečnou roli, a proto mě slova chvály nepřekvapují.