Pane profesore, patřil jste mezi elitní české diplomaty, a to nejen díky působení na postu velvyslance v Paříži. Vykonával jste též post prvního náměstka ministra zahraničních věcí a celou kariéru se zabýváte mezinárodními vztahy. S jakými pocity sledujete místy až vynášení do nebes současného ministra Jana Lipavského, na kterého pěl ódy jak premiér, tak další představitelé vlády? Padla dokonce srovnání Lipavského s Karlem Schwarzenbergem.

Anketa

Obáváte se odklonu České republiky od jádra EU?

Obávám

4%

Neobávám

2%

Tento odklon vyžaduji

92%

Nevím / Je mi to jedno

2%

hlasovalo: 8523 lidí

Kdybychom poslouchali pouze vyjádření vládních představitelů, mohli bychom získat dojem, že v Lipavském máme jakéhosi českého Henry Kissingera a člověka, který svým geopolitickým rozhledem, svými nenahraditelnými kontakty a vhledem do mezinárodněpolitické reality dokáže zachránit Českou republiku i z těch nejtěžších mezinárodněpolitických krizí. Takový je narativ. Abych řekl pravdu, mě tento narativ úplně nepřekvapuje, protože oni si zvykli na to, že jakákoli lež jim projde a že mohou říkat cokoli bez nějaké větší kritické odezvy. Jako když Fiala tvrdil, že senátní volby vlastně vyhráli. Zpět k Lipavskému. V čem spočívá jeho významný přínos pro tuhle vládní garnituru? Zdůrazňuji, že mluvím o přínosu pro vládní garnituru, nikoli pro Českou republiku. Spočívá v tom, že tento člověk je mezinárodní politikou naprosto nepolíbený, naprosto neznalý. Nezná základní souvislosti, nemá mezinárodní kontakty. Funguje jako dokonalá prázdná nádoba, do níž mohou dát obsah, jaký potřebují. Obsah, který potřebují, dnes znamená naprosto nekritické sledování washingtonské linie. Nevím, zda i bruselské linie, protože s Bruselem se občas rozchází, což bylo vidět teď při hlasování, kdy Česká republika v Bruselu zablokovala měkkou rezoluci, která vyzývala k příměří mezi Izraelem a Libanonem. To je asi jediný moment, kdy se Česká republika nějak vychýlí z bruselské linie. 

Z tohoto hlediska Lipavský plní svou funkci naprosto správně a je zde rozdíl proti Karlu Schwarzenbergovi, který v mnoha ohledech samozřejmě poškodil českou zahraniční politiku, když rušil řadu ambasád, nicméně měl naprosto realistický pohled na blízkovýchodní konflikt a razil svou linii. Jinak nemohu Lipavského se Schwarzenbergem srovnávat. Jsem sice kritikem Karla Schwarzenberga, ale musím uznat, že měl vlastní představu o tom, co je zahraniční politika, měl svou vlastní hlavu a mezinárodní kontakty. Představoval nějakou entitu a osobnost, s níž člověk mohl souhlasit či nesouhlasit. Zatímco Lipavský je dokonalá prázdnota, která se plní obsahem, jaký potřebují naši zahraniční správcové. Jeho dokonalá prázdnota je cenná, protože u většiny lidí najdete nějaké téma, které je pro ně důležité, ale tím, jak je Lipavský mezinárodní politikou nedotčený, nemá tam vůbec nic. Nic. Plní velmi užitečnou roli, a proto mě slova chvály nepřekvapují.

Co to o premiérovi a vládě vypovídá, když nám říkají, jak je Lipavský téměř nepostradatelný?

Premiér Fiala v této věci mluví pravdu, protože Lipavský pro ně je nepostradatelný. Z hlediska toho, jakým způsobem vláda pošlapává zájmy České republiky, to nemůže dělat úplně každý. Předchozí ministři zahraničí nebyli nějací lumeni nebo výjimečné osobnosti, ale čas od času se u nich něco zajímavého objevilo. I ten nešťastný Tomáš Petříček, který nebyl kvalifikován pro tohle ministerstvo, byl schopen říci něco kritického třeba na adresu Izraele. Z tohoto hlediska je Jan Lipavský pro tuto vládu nepostradatelný, v tom mají pravdu a výjimečně Fiala nelže.

Fotogalerie: - Ostaš a Kočičí skály

Před několika dny přišly zdroje Financial Times s tím, že nový ministr zahraničí mluvil o územních kompromisech nutných pro příměří s Ruskem, o čemž poslední měsíc dva mluví stále více lidí. Na druhou stranu ti, kteří tuto variantu zmiňují téměř od samého počátku, byli a jsou nálepkováni. Lze vidět jakési snahy o monopol na to, co kdo smí a nesmí říkat a komu je to vyčítáno a kdo je za totéž chválen?

Takhle funguje kontrola debaty o zahraniční politice, kdy zde jsou určité hlasy autorizované k tomu mluvit, a pokud se přihlásí někdo s jiným názorem, je marginalizován či eliminován. Pokud se dneska začínají objevovat úvahy o tom, že Ukrajina bude muset přijmout určité územní kompromisy, znamená jediné. Tyto plány dostaly zelenou ze strany Washingtonu, kde minimálně část hlubokého státu a mocných struktur si přeje, aby se toto téma otevřelo. Zatím to dělají opatrně a připravují na to veřejné mínění, protože obrat o 180 stupňů se zatím neděje hned, ještě to není jako v Orwellovi. Jdou postupnou cestou, ale aby tyto operace byly zdařilé, nesmí ve veřejné debatě být někdo, kdo to bude jakkoli rušit a připomínat souvislosti. Proto musejí nejprve získat kontrolu nad veřejným diskurzem a později mohou modelovat očekávání lidí podle svých potřeb. Je to spojené, nejprve musejí mít kontrolu nad diskurzem, který lze poté využít jako mechanismus modelování toho, co si lidé mají myslet. 

Toto téma se týká i maďarské vlády, které je stále vyčítána jiná pozice v pohledu na ukrajinskou válku, přičemž tato pozice ale nyní začíná být mainstreamová. Nově dokonce čelí Budapešť žalobě Bruselu kvůli maďarskému zákonu na ochranu národní suverenity, i když je známo, že Orbána lze silou k něčemu těžko dotlačit. Jak to chápat? 

Problém není o tom, co Maďarsko říká, ale z jakých pozic to říká. Maďarsko to říká z pozice vlády, která obhajuje zájmy svého státu a nemá problém jít s Bruselem do konfliktu a vyzvat ho na souboj. Kdyby někdo řekl totéž jiným způsobem, který by byl probruselský a uznával tamní hierarchii, měl by mnohem méně problémů. Maďarsko je v takové pozici, že je či bude sankcionováno, ať řekne cokoli. Když to samé zazní třeba z Nizozemska nebo ze Švédska, tak všichni přikývnou s tím, že je to vlastně pravda. 

Podívejte se, co dokázala Meloniová v Itálii, která byla velmi opatrná, ale podařilo se jí podstatně zredukovat migraci. Bylo to dáno tím, že v jiných ohledech hodně hrála bruselskou hru, byla velmi loajální k Ursule von der Leyenové. U dánských sociálních demokratů je to podobné, protože ti v otázkách migrace a bezpečnosti měli zcela jinou linii než Brusel. Zatímco Maďarsko je díky své otevřené obhajobě svých národních zájmů v takové pozici, že může udělat cokoli a bude mu to přičteno k tíži. Naším cílem by mělo být, aby tento postoj uvnitř EU byl naprosto legitimní. A aby bylo legitimní obhajování vlastních zájmů způsobem, jaký dělá Maďarsko. Je to však téma na velkou válku mezi členskými státy a bruselskými institucemi.

Psali jsme:

„To může udělat jen trouba.“ Ivo Budil, Petr Drulák a Oskar Krejčí o Západu

Exkluzivní svědectví: Když Fiala „odkopl“ Slováky. Co se dělo za zavřenými dveřmi u Fica?

Servilita k velkému bratrovi, to je problém. Zeman na Drulákově fóru varoval před liberálními demokraty

Fiala nic nezastavil, se Slovenskem se mluví dál. Na vysoké úrovni již brzy