Jste radním Českého rozhlasu, nicméně v politice rezonuje i téma České televize. Co je dobrého a špatného na České televizi? Jak vidíte kontroverzní téma jejího zpravodajství a publicistiky?

Veřejnoprávní média jsou často poměřovány prizmatem jejich zpravodajství a publicistiky. Trochu se zapomíná, že se jedná o důležitého spolutvůrce a uchovatele národní kultury, mediální archivy a také součást klíčové infrastruktury státu, pro případ ohrožení země, jako třeba v době Pražského povstání, v srpnu 1968, nebo při povodních.

Přesto všechno se Česká televize, konkrétně její zpravodajství a publicistika, ukazuje jako jeden z největších boláků naší demokracie. Jedná se o veřejnoprávní médium, ale od doby televizní revoluce před dvaceti lety si ji zprivatizovala jedna zájmová skupina, která k sobě nepustí nikoho mimo svůj neoficiální mediální kartel, postavený na půdorysu nakladatelství Economia (Respekt), Deník N a Seznam Zprávy. Poslední dvě zmíněná média nahradila dřívější pozici Mladé Fronty, která se po jejím zakoupení Andrejem Babišem stala rovněž ne zcela žádoucí. Zpravodajství jede pořád jak kafemlejnek svou liberální agendu, zamlčuje a manipuluje skutečnosti. O agresivní publicistice pod taktovkou Marka Wollnera a Nory Fridrichové nemá cenu ani mluvit, natož pak o jednom z nejodpornějších pořadů, který se kdy na obrazovce ČT objevil, tedy Newsroomu, který nás má asi proškolit v tom, kdo má pravdu. Václav Moravec je pak zašlá hvězda, která si nikdy nepřipustí, že nejlepší časy TOP 09 jsou už dávno minulostí. Prostor jiným však nedá. Vzpomeňte si na jeho uraženost, když nemohl moderovat prezidentskou debatu mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem.

Veřejnoprávní média potřebují notnou dávku rekonstrukce. Změnit konstrukci jejich financování a zároveň posílit i jejich kontrolu. Současné mediální rady jsou bezzubé, z Rady ČT si ředitel Petr Dvořák dělá vyloženě dobrý den.

Prací poslance je především navrhovat zákony. Jaký legislativní návrh míníte v případě zvolení navrhnout a prosadit?

Chci se zaměřit na veřejnoprávní média a kulturu. Protože sám mám doma dvě děti předškolního věku, pak bych měl speciální zájem na přijetí zákona, obdobně jako v Maďarsku, o zákazu propagace LGBT ideologie ve vzdělávacích zařízeních a navíc i ve veřejnoprávních médiích. Skutečně si nepřeji, aby byly moje děti jakkoliv informovány například o medikamentech na oddálení puberty. To totiž dopadne podobně, jako ve filmu Obecná škola, kdy ředitel prostřednictvím rozhlasu varuje žáky, aby v mrazech neolizovali kovové předměty. Film známe, tak víme, že tím akorát dal dětem nápad k vyzkoušení. Podobně to bude s jakoukoliv LGBT tezí, o které se děti dozvědí. Budou ji chtít vyzkoušet.

Jiná věc pak je LGBT propaganda ve veřejnoprávních médiích. Od doby nováckého televizního pořadu Tabu jsme skutečně ušli mílovou cestu. Nevím, jestli jste si někdy poslechl vysílání Českého rozhlasu, stanice Wave. Mnohé z tam prezentovaného je už skutečně rovnou za hranou nechutnosti. Proč musím z vln veřejnoprávního rádia poslouchat o sexuálních úchylkách některých dvojic, nebo třeba i pětic, podle toho jak se zrovna kdo cítí, proč nám tam moderátorka vykládá, co dělá se svou menstruační krví? To už není o otevírání tabu, to je o vytahování nechutností. Ať si to vysílají na svém rádiu, založit si vlastní vysílačku dnes není žádný problém. Ale ať tím neobtěžují koncesionáře.

SPD vede značně vyhrocenou rétoriku vůči neziskovému sektoru, Tomio Okamura operuje s termínem „politické neziskovky”. Sdílíte takto vypjatý postoj?

Inspirace by měla pocházet z USA. Měli bychom začít regulovat neziskovky, především pak tzv. politické neziskovky. Není třeba omezovat jejich činnost, jen je přimět, aby šly ven s pravdou, odkud čerpají peníze. Měly by to mít povinně uvedeno na svých webových stránkách, i na materiálech, které distribuují. Ve veřejnoprávních médiích je pak nutné uvádět jejich pravou afiliaci, tedy v duchu „koho chleba jíš, toho píseň zpívej”, s podmínkou, že nám řekneš, kdo tím chlebodárcem je. Podobně, jako dnes veřejnoprávní média ohlašují ministry nominované za hnutí ANO, tak by měla ohlašovat i zástupce neziskové společnosti, většinově financované například z grantu Open Society Fund, Evropského parlamentu, či americké nebo ruské ambasády a tak dále. Hned bychom věděli, odkud vítr vane, cui bono.

Církevní představitelé se k Vaší kandidatuře staví různě. Tu škálu bychom mohli vyjádřit na stupnici mezi páterem Halíkem a kardinálem Dukou. Jako kdyby kardinál i Halík nabízeli každý jiný přístup k náboženství. Co je za tímto vztahem?

On je to vlastně příběh o pýše, povýšeném elitářství a pocitu nadřazenosti. Tomáš Halík, když už jednou za čas vyjede na venkov, tak se diví, že tam žijí normální lidé, že se tam nesetkal s blbci, udiveně se ptá „kde jsou ti blbci?” To o jeho přístupu ke společnosti svědčí dostatečně.