Arabista a orientalista Petr Pelikán je honorárním konzulem Súdánu. Kromě toho i tlumočí a to často pro potřeby lidí, kteří do Česka zavítají z oblastí Blízkého nebo Středního východu. Často se prý jedná o žadatele o azyl. Jak Pelikán říká, zkušenosti má přímo z terénu a z „žabí perspektivy“. S ParlamentnímiListy.cz se o ně podělil zcela otevřeně a „politicky nekorektně“.

Do Evropy už řadu let směřují ze zemí Blízkého východu a severní Afriky vysoké počty ekonomických migrantů a válečných uprchlíků. Azyl dostávají lidé z různých zemí, nejen z válkou zmítané Sýrie. Nemáte pocit, že se hranice mezi válečným uprchlíkem a ekonomickým migrantem tak trochu stírá? 

My jsme se umanuli na to, že uprchlíci musejí pouze prchat před válkou. No a teď si představte, že když například Američané budou válčit proti Němcům a nějaký voják z jedné nebo z druhé strany to najednou zalomí a zdrhne, tak je z něj podle práva dezertér. Máme tedy status uprchlíka dávat mladým klukům, kteří zdrhají třeba ze Sýrie nebo i z jiné země jenom proto, aby v ní nemuseli konat svou nejčestnější občanskou povinnost?

To já nevím. Do Evropy míří ale například i lidé z Iráku a z Afghánistánu. Vzácností snad nebyli ani uprchlíci z Indie či z Maroka…

Já si osobně myslím, že uprchlictví jako takové, je výsostně individuální otázkou. Je totiž spousta zemí, ve kterých nějaký válečný konflikt probíhá, a přesto to velká většina tamních obyvatel vůbec nevnímá a koneckonců se jich to ani netýká.

Dáme si takový příklad z hypotetického scénáře u nás. Když bude například v Benešově zuřit válka a nebudou ji ukazovat večer v Praze v televizi, tak se vás to prakticky v ničem nedotkne. Udělá se tam objížďka a já když pojedu na chatu do jižních Čech, tak ten konflikt jednoduše autem objedu. Musím říct, že takhle to je v hodně zemích, o kterých se v té souvislosti bavíme.

Sýrie jako taková například nedeklaruje, že vede válku. Sýrie říká, že bojuje proti terorismu. A v Afghánistánu už děláme pořádek asi 17 let. Čili by tam už asi být měl. Zajímavé přitom je, že třeba ukrajinské válečné uprchlíky nepřijímáme. Obávám se, že někde kolem Dněpropetrovska přitom situace není o moc lepší než ve spoustě oblastí na Blízkém východě.

Oproti tomu ale bereme třeba Iráčany. Loni na podzim jsem měl v rámci výzkumu šíitských náboženských obřadů, který máme na Západočeské univerzitě, možnost projít pěšky spolu s poutníky kus jižního Iráku a tam bylo úplně klidno a bezpečno.

Na základě čeho se tedy o tom, odkud může pocházet válečný uprchlík, rozhoduje?

Nevím, na základě čeho se rozhoduje, kteří uprchlíci se budou přijímat, a kteří ne. Řekl bych, že to, koho budeme považovat za uprchlíka, a koho už ne, je do značné míry politické rozhodnutí odrážející postoj vůči celému státu, ze kterého lidé přicházejí. Uprchlictví je přitom vždy otázkou specifické situace jednotlivce, nemělo by se paušálně přiznávat velkým skupinám.

Jsem přesvědčen, že současná praxe je špatná. Většina lidí, které znám a o kterých přesně vím, jak se do Evropy dostali, nikdy na životě ohrožena nebyli.

Kdo by o tom tedy měl rozhodovat, a jak vlastně?

To je klíčová otázka. Jinými slovy – kdo jsou odpovědní politici, kteří by o tom měli rozhodovat? Národní státy jsou v těchto otázkách tlačeny kamsi do směšného pozadí. Měla by tedy o uprchlících rozhodovat výlučně Evropská unie?

A pokud zatím v tomto procesu rozhodují jednotlivé státy, kdo má rozhodovat na národní úrovni? Mají to být jen centrální orgány, anebo i starostové či hejtmani? Třeba v Německu je to dost zásadní otázka, protože spolková vláda usazuje velké počty imigrantů právě přes municipality. To, že neznáme odpovědi na tuto zásadní otázku je jedním z důvodů, proč se Evropě zatím nedaří migrační krizi řešit.   

VIDEO: BESEDA O MIGRACI, JÍŽ SE ZÚČASTNIL PETR PELIKÁN I EUROPOSLANEC TOMÁŠ ZDECHOVSKÝ