Pane doktore, dnes se všichni zaměřují na inauguraci nového prezidenta USA Donalda Trumpa. Komentátor Pavel Šik na to konto poznamenal, že když si Petr Fiala píše na plakáty, že „vrátil Česku respekt v zahraničí“, zapomíná, že se mu to „jeho“ zahraničí smrsklo na polovinu. Je na tom něco pravdy?
Říkám s ironií – ten páně Šikův optimismus je nakažlivý. Úspěšně se mu pokoušejí vyhnout i ti nejslužebnější z posluhujících. Ale třeba je na tom něco pravdy a všechny české „Schweine-Hunde“ se mýlí. Český stratkom k tomu ještě včera přidal pojmenování „šmejdi“, a tak je otázkou, zda to „smrsknutí“ není už „rozprsknutím“. Trochu učeněji, zda nenastává imploze, pokus o sebezničení „Česka“. Možná, že autoři tohoto poutače zapomněli, že „Morava a Slezsko nejsou žádné Česko“. A pak by se snad dalo věřit víře, že alespoň v Brně a v Praze si myslí, že jsou respektováni a že si svůj respekt nemusí vynucovat drakonickými tresty 2-5 let. Dokonce i za to, když někdo někde něco plácne a tajemný plukovník nebo generál usoudí, že je to „ruský narativ“.
Zkusme si třeba připomenout verše – „Co volnost krotkému je bravu, jen bít a urážet ho. Jest úděl jeho bič a s rolničkami jho“. Aby to nemuseli ve Strakově akademii dlouho hledat, prozradím, že je napsal Alexandr S. Puškin, který měl nevyhraněný rasový původ a v okolí ruského carského dvora jen vyrůstal. A navíc ho čeští básníci překládali vždy a každý trochu jinak.
Někoho by mohlo také napadnout a zeptat se, kde všude to okleštěné Česko si svůj respekt poztrácelo.
Psali jsme:
Od roku 1990 naši představitelé tvrdí, že Spojené státy jsou náš hlavní partner. Ale přes vztahy s Georgem H. W. Bushem, Billem Clintonem, Georgem W. Bushem, Barackem Obamou, Joem Bidenem a teď tedy s Donaldem Trumpem... Je to alespoň trochu rovnoprávné partnerství, když si probereme náš přístup k těmto prezidentům? Někdy zaznívá, že vztahy s Moskvou bývaly dříve podobné.
Ještě jste zapomněl, že žena prvního českého prezidenta byla Američanka a TGM si přidal ke svému Masaryk také její Garrigue. To ve své době znamenalo víc než dnes Prague Pride, i když ti vámi vzpomínaní američtí prezidenti svoje a naše partnerství brali dost selektivně. Bill Clinton dostal českého Bílého lva od Václava Havla v době své eskapády s Monikou Lewinskou, na Ivanu Zelníčkovou-Trumpovou už podruhé hledají čeští krtci něco dehonestujícího. Zatím se jim podařilo nalézt jen něco na jejího otce, který dokonce už před léty zemřel, a tak budou muset naši vědci hledat, nebo sepsat, něco výbušnějšího. To, že korespondent ČT ve Washingtonu, neopomněl připomenout před třemi čtyřmi dny před inaugurací Donalda Trumpa, že do funkce nastupuje „odsouzený zločinec“, zatím asi ve Spojených státech dostatečně nerezonuje. Ta „odpudivá osoba“ už ohlas má a když víme, že jeden ze synů nového pana prezidenta rozumí a mluví česky, i když s moravským přízvukem, bude to s tím respektem asi složitější. Ona ta klíčová slova a pokleslé rituály jsou snadno zapamatovatelné na Západě i na Východě. A jde jenom o to, kde mají lepší paměť, a která klíčová slova jsou, když je třeba, k použití.
Fotogalerie: - Poslanci sobě
Pokud se Amerika hospodářsky nastartuje tím, že nebude hledět na ony zelené cíle, které Trump odmítá, a v Evropě díky těm „zeleným cílům“ budeme dále strádat, jak se s tím evropské vedení vyrovná? Rusko je pro něj špatné, Čína je špatná, Trump pak bude také špatný?
Nechci být prorokem, dokonce i tehdy, když se na obzoru stahují temné mraky. Tomu nepomůže, jak se ve Vídni naučil TGM, ani české hulvátství nebo lokajství. Mnohokrát jsem si dovolil připomínat, abychom se učili trochu zeměpisu. Ale nechtějí tak učinit ani naši sebejistí vladaři, ani doma nebo v EU sebevědomé dámy. Bude asi muset dojít, jak se opatrně říká, k strukturálním změnám. To je jen eufemismus pro zásadní změny a naslouchání hlasům, které se nepěstují ve verbálních exhibicích v Bruselu a v jeho dependancích. Asi to bude stát hodně peněz – vzdát se arogantní ideologie a zvolit někoho, kdo by byl alespoň na úrovni „otců zakladatelů“ evropské integrace. Pokud se nenajdou, a upovídaní manekýni a manekýnky evropské divadelní scény neodejdou nepamětí do propasti, spadne za tím vším opona a unavené publikum nebude aplaudovat ani odchodu ze stále více do tmy se propadající „divadlo veškerenstva věcí“.
Proto si myslím, že by celá evropská reprezentace měla šetřit slovy a přijmout odpovědnost za to, co způsobila. A poslechnout, jak se dnes v EU ozývá snad ze všech světových stran – „Fstejte se, nyc se fam nestane!“
Představme si, že Evropa bude dále hospodářsky strádat i tím, že západní (Trumpovy) energie prostě budou dražší, zároveň se budeme „zeleně uskromňovat“, a protože Trump nemá žádný zájem na Ukrajině a „boji proti Rusku“, ještě budeme masivně zbrojit. Kolik let tento souběh může vydržet?
Prospěje České republice vítězství Donalda Trumpa?Anketa
Nechci žertovat o česko-moravském válečném hospodářství a o schopnostech amatérů, kteří budou řídit „masivní zbrojení“, ale nevím, jak budeme dodržovat ekonomické standardy během válek, které povedeme. Tanky vyrobené a udržované v provozu z evropských zdrojů jsou jen dívčí sny, a tak to asi bez Spojených států nepůjde. Tam nemusí prezidentovat jen Donald Trump, ale jsem přesvědčen, že kdokoliv přijde po něm, bude hájit zájmy své země, i když budou motivovány válkou nebo mírem.
Navíc, každá legrace něco stojí, a peněz není nikdy dost. Trochu nám to kazí bojechtivost evropských generálů, ale i na tomto poli platí, že vojáci se rádi připravují na války, ale neradi je vedou.
O víkendu jsem slyšel od skupiny přátel, že tak jako naši soudruzi předstírali, že se nic nezměnilo po nástupu Gorbačova a vydrželo jim to do roku 1989, tak i ti evropští se zachovají takto. Jenže v Evropě jsou pořád nějaké volby. Parlamentní, prezidentské, regionální...
V poslední době se opravdu objevilo několik aktualizovaných vzpomínek. Je v nich hodně informací o tom, že tato setrvačnost opravdu existovala. Vasil Bilak argumentoval starodávnou pravdou, že „buď budeme držet pohromadě, nebo budeme viset každý zvlášť!“ Touto zásadou se snažily řídit všechny „ancién regime“ a Alexis de Tocquevill o tom napsal Starý režim a revoluce, u nás připomínaný jen příležitostně. Modelovou situaci odvodil z historického faktu Velké francouzské revoluce, ale ukazuje se, že je to práce „věčně zelená“. Volby v takových situacích obvykle nehrají vážnou roli. Algoritmus je dávno známý. V dnešní době dokonce hojně používaný. Volby se dají uspořádat, voliči se dají volebními korteši (většinou dobře placenými náhončími, agitátory) k volebním urnám díky nejrůznějším trikům nahnat, sčítání hlasů zmanipulovat, neuznat, a jak je dnes v Evropě módou, dokonce je i zrušit.
Ale když už jste to zmínil – ono se v nedávné minulosti, které chceme říkat totalitní, také volilo. Nemám na mysli tu předem zorganizovanou a spočítanou podívanou, ale tu intimní, jen pro politickou třídu vyhrazenou akci v malém okruhu zasvěcených. I tam se tehdy konaly volby, bojovalo o hlasy přátel a nepřátel, někdy i za cenu života a smrti. Konečně, demonstrativní zvolení Václava Havla prezidentem na konci roku 1989 je kuriózní ukázkou toho, jak se rodí demokracie. Řekněme, že i ta naše demokracie tak trochu řízená.
Psali jsme:
Kdo tedy jede proti evropskému mainstreamu, je Slovensko. Slovenský premiér Robert Fico pravil, že je slovenským premiérem, nikoliv ukrajinským sluhou. Obvinil opozici, že chystá Majdan. Mají pravdu někteří slovenští psychiatři, když tvrdí, že Fico je přehnaně konfrontační a měl by odstoupit?
Spíše se domnívám, že slovenští psychiatři by se měli rozhodnout, zda jsou ještě lékaři, nebo politiky. Máme u nás docela dobrou zkušenost s kazašskou lékařkou Džamilou, která to dotáhla až na ministryni, ale hlavně vyráběla diagnózy podle televizního obrazu. Nejenom uměla odhadnout, kdy se Vladimír Putin zhroutí a jeho impérium rozpadne, ale některé její kolegyně chtěly Václava Klause zbavit funkce ze zdravotních důvodů, protože otálel s podpisem Lisabonské smlouvy. Miloš Zeman se také dostal do spárů krvelačných lékařů, kteří jej dokonce chtěli vykrvit a rozřezat. V žádném z těchto případů se nerozhodl žádný státní zástupce jednat, a žádná lékařská kapacita upozornit, že jde v takových případech o porušení základních etických principů povolání.
Nevšiml jsem si, že by slovenští psychiatři ve svém protestu vzali v úvahu pokus o atentát na Roberta Fica a jím jistě senzitivněji vnímané sociální prostředí na Slovensku, ve kterém se tato záležitost odehrála. To, že ponechali bez svých komentářů, když už jsou tak citliví na verbální vyjádření osobního názoru, pocitu a jeho společenské působení, alespoň mohli říct něco uklidňujícího k nešťastné události ve Spišské Staré Vsi. Anebo, v horším případě, mohli sepsat podobnou výzvu, nebo manifest, který by byl jistě potřebnější než jejich politická agitace.
Poslední budou prvními a první budou posledními. Tak to stojí v Bibli? Může se něčeho takového dočkat Orbán nebo Fico, vzhledem k vývoji, který jsme popsali?
Vůbec bych se nedivil. Snad jen tomu, že oba vámi jmenovaní politici získají mnoho nových přátel. Samozřejmě, jen do doby, než se objeví nějaká nová autorita, která bude dostatečně atraktivní, aby pomohla zakrýt malichernost a nenávist různých bezvýznamů, jejichž hromosvodem jsou dnes oba vámi vzpomínaní politici. Příležitostí k prozření bude v blízké době asi víc. Stačí se pozorně začíst do argumentů těch, kterým se nedostalo pozvání na Trumpovu inauguraci. Jen trojí přehlédnutí přání pana prezidenta Zelenského americkou stranou, které změnilo ukrajinské sdělení, že v Kyjevě nemají čas, ale že to bude za nějakou dobu možné, ukazuje, že rituální důležitost byla vážena a shledána lehkou. V Praze by se o tom dala sepsat celá elegie (žalozpěvy).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 4 čtenáři)
Nechá Donald Trump Evropu v bojích proti Rusku osamocenou?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
anaboca
