Minulý rok lze bez nadsázky nazvat rokem turbulentním. Čím ohlédnutím za ním začít? Co třeba tím, že premiér Petr Fiala prohlásil koncem roku, že jeho vláda úspěšně provedla zemi krizí a nyní chystá reformy, které budou její úspěch korunovat? Opravdu lze hovořit o úspěchu? A kdo se má reforem bát a kdo se na ně má těšit?

Byl to rok plný nádherných frází a absurdit. Klíč k loňskému roku najdeme v románu Jaroslava Haška, který zemřel dnes přesně před sto lety, 3. ledna 1923. A nedokončil román o Švejkovi, který se přesto stal nejpřekládanějším románem na světě. Ano, nejpřekládanějším románem na světě, což musí být zvláštní zpráva pro všechny ty, co Švejka nikdy nepochopili. Poslední věta tohoto geniálního díla přesně vystihuje rok 2022. Nevysloví ji Švejk, ale postava největšího blba u batalionu, záložního důstojníka, v civilu gymnaziálního profesora, poručíka Duba. Slyšte tuto nádhernou bezobsažnou frázi: „S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice.“

Tou bezobsažností narážíte i na novoroční projevy dvou z našich nejvyšších ústavních činitelů?

Jestliže si Nejvyšší k sobě povolal Haška právě poté, co vložil do úst tohoto komicky sebestředného a zhovadilého záložního důstojníka, v civilu gymnaziálního profesora, tuhle duchamornou frázi, potom nepochybuji, že Nejvyšší má smysl pro humor. Zašifrovaně nám tím zřejmě sdělil, že i za sto let bude svět patřit plácalům typu poručíka Duba. Plácalům, jejichž absurdním výrokům se už často nedokážeme ani smát. Vše, co se ve veřejném prostoru v roce 2022 u nás dělo, bylo skvostně absurdní. Zkuste si jmenovat něco, co absurdní nebylo. Dál se ve veřejném prostoru opravovala příroda a tvrdilo se, že muž může být žena a žena muž, přičemž rozdíl mezi mužem a ženou je jen sociální konstrukt, propagovala se dovednost měnit pohlaví, dehonestovala se rodina a zároveň se bojovalo za jednopohlavní manželství.

Rovněž se nám ve veřejném prostoru tvrdilo, že posílat peníze daňových poplatníků do ciziny je dobro, i kdybychom měli zadlužit naše děti. K absurditám loňského roku patřilo i to, že covidová pandemie, která tak moc ohrožovala lidstvo, skončila přesně v den, kdy se vyhrotil ukrajinský konflikt a po farmaceutických společnostech převzali otěže maximálních finančních zisků ctihodní zbrojaři. V roce 2022 se i nadále tvrdilo, že matematika je rasistická (z toho logicky plyne, že učitelé matematiky jsou rasisti), či že za klima se nejlépe bojuje tím, že středoškoláci se v pátek neučí. Zkrátka a dobře: Řekněte mi něco, co nebylo minulý rok ve veřejném prostoru absurdní. Vzhledem k tomu, že jsem v loňském roce připravoval zároveň životopisný román a divadelní hru o Jaroslavu Haškovi, přičemž v obou se prolíná jeho doba s tou naší, měl jsem k roku 2022 velmi dobře fungující klíč.

Premiéru Fialovi se minulý rok opravdu „vydařil“. Při návštěvě sídla civilní kontrarozvědky prohlásil: „My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží osobně i mně, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří, na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány.“ Jak nám prospěje, když se k nám dostanou jen vhodné a zkorigované informace?

Ano, korigovaná svoboda projevu je další sympatickou absurditou loňského roku. Moc se mi na ní líbí, že s tímto myšlenkovým oxymóronem přicházejí lidé, kteří tak rádi předvádějí svou posvátnou úctu, kdykoliv slyší jméno Václav Havel. Zároveň korigováním svobody projevu míří na ty, kteří touto obdobnou posvátnou úctou netrpí. V tom spatřuji poněkud komický paradox. A nebo ti, co tak plamenně obhajují korigování svobody projevu, neznají jeden z nejdůležitějších textů, na kterém se Václav Havel podílel, konkrétně Chartu 77.