Natalie Ivanovno, v předvečer Dne vítězství bychom si rádi připomněli jarní dny roku 1945, kdy skončila válka. Uchováváte archiv svého otce. Existují nějaké nové informace o těchto dnech?

Není to tak dávno, co jsem v otcově archivu našla velmi zajímavý film. Natočil ho český kameraman, když skončila válka v Evropě, a on se ocitl v Praze. A natáčel, jak to vypadalo, když se lidé setkali s osvoboditeli, jak se radovali. A tyto záběry, které se dochovaly v archivu, nám dávají představu o tom, jak vypadala atmosféra posledního dne války v Evropě.

A pak jsem viděla záběry toho, jak se prezident země, který se vrátil jako legálně zvolená hlava Československa do Prahy, setkal s armádou, s mým otcem a dalšími slavnými vojenskými veliteli. A tato oslava je zachycena na filmu.

Všechny tyto emoce jsou autentické. Jsou tím, čím byly v květnu 1945.

Dnes se mnoho lidí na tyto události dívá odlišně. Co si myslíte o revizi historie?

Zdá se mi, že bez ohledu na to, jaké události, změny, posuny, přerozdělení se dnes vyskytnou, nikdy se nemůžeme zpronevěřit naší paměti. Nemohu zradit památku svého otce, který válku ukončil právě tak, jak ji ukončil: zachránil Prahu a udělal vše pro to, aby nebyla zničena a rozbita dělostřelectvem.

Proto ho také Pražané tak vítali – takový jásot jsem snad v kronice nikdy neviděla. A kronika je právě tím objektivním hlasem, který k nám po desetiletích přichází a říká: „Takto skončila válka.“

A jsem ráda, že se tato poslední tečka války v Evropě odehrála v Praze. Myslím si, že všichni Pražané, všichni Češi a všichni Slováci mohou být hrdí na to, že poslední bitva tohoto strašného masakru, války 20. století, se odehrála právě v Praze.

Byli v Československu lidé, které váš otec považoval za své přátele? Co si myslel o Ludvíku Svobodovi, který velel 1. československému sboru?

Když můj otec přijel do Československa, s Ludvíkem Svobodou se vždy setkal. A když mu Svoboda nabídl setkání se svými spolubojovníky, otec vždy souhlasil. Otec uznával Ludvíka Svobodu nejen jako velitele sboru, ale zaujal ho také svými morálními a lidskými vlastnostmi, a tak se otec postaral o to, aby československému sboru velel právě Svoboda.

Můj otec zbožňoval odpočinek v západních Čechách, jeho oblíbeným místem byly Karlovy Vary. Tato místa si zamiloval už v roce 1946, kdy tam poprvé odjel odpočívat. Po válce dostal dovolenou a odjeli tam s mojí matkou, jeho mladou ženou, se kterou prošel frontou.

Na frontě trpěl vředy, všechny ty české léčivé vody mu dělaly dobře. Setkal se tam s lékařem, který otce dobře znal, nejen že mu měřil tlak a řekl mu, jakou vodu má pít, ale povídal si s ním, hovořili o historii.

Když byl můj otec v Československu, i když byl na dovolené, vždy se rád setkával s lidmi. Na taková setkání chodil s radostí a s otevřeným srdcem a byl tam skvěle přijat. Jezdil například do dolu v Kladně, kde se nacházely železárny, tam se byl podívat na vysoké pece.