Máte pomalu nepřeberné množství profesí souvisejících s uměleckou branží. Kterým se aktuálně nejvíce věnujete?

Jsem herec improvizátor. Nebo také lektor improvizátor, čemuž věnuji nejvíce času, živí mě to. Pak hraji i před kamerou, věnuji se produkci, dělám asistenta režie, občas si zrežíruji nějaké menší věci. Také hraji loutkové divadlo, což je pořád herectví, ale zas trochu jiné. Nedávno jsem se úplně náhodou stal editorem knížky 365 + 1 příběh strážníků z Přerova. Dlouho jsem se věnoval historickému šermu. Teď už s ním tolik nevystupuji, ale občas se něco najde. A také pomáhám s produkcí a kouzelnickými představeními Ondrovi Pšeničkovi, jedinému českému kouzelníkovi, který vystupuje ve slavném hollywoodském Magic Castlu a třikrát získal trofej v pořadu Fool Us Penna a Tellera. Takže se ještě lehce věnuji magii.

Není úplně obvyklé, aby se člověk živil improvizací. Jak jste se k ní vůbec dostal?

Na vejšce jsem se jí věnoval jako koníčku, kromě ní jsem dělal různé jiné práce. Na Technické fakultě Vysoké školy zemědělské jsem sice studoval dva magisterské a obory a doktoranturu, ale nikdy jsem to potom v praxi nepoužíval. Zjistil jsem totiž, že mě nejvíc baví školit a hrát, tedy věnovat se věcem, které momentálně dělám. Už na vejšce jsem šermoval, hrál loutkové divadlo a začal jsem tam i s improvizací. Můj brácha tenkrát chodil s Janou, teď už Pokornou. Viděl jsem její představení pod impro ligou, které mě nadchlo. Zjistil jsem, kde se to učí a začal trénovat. Později jsem se tomu začal věnovat třikrát týdně a pak už se to rozjelo. Když jsem objevil, že tahle věc existuje, tak mě to tímhle směrem nakoplo. A Jana, která to tak trochu způsobila, s námi v improvizacích pořád hraje.

Už jako malí jsme s bráchou byli pečení vaření na divadelních poutích na Střeleckém ostrově. Brácha byl divadelník od malička, ale mě herecké prostředí také vtáhlo.

Váš bratr Igor je už od roku 2013 členem Činohry Národního divadla, vy jste zase propadl kouzlu improvizace. Čím vás tak přitahuje?

Baví mě, že se při improvizaci člověk snaží být kreativní a něco vytvářet. Schopnost improvizovat se pokouším lidem předávat dál do jejich života. Nejenom v rámci divadla, impro je hlavně o tom soustředit se na okolí, být v přítomném okamžiku a v něm jednoduše reagovat, přijímat podněty, reagovat pozitivně a snažit se, aby situace, v nichž jsem, fungovaly. Pro mě jako improvizátora není cílem být za každou cenu ten nejzábavnější, ale přispívat k tomu, aby scéna pro diváka pracovala jako celek. Není to jenom o divadle nebo improvizaci jako takové, ale i o přemýšlení. Nejsme úplně zvyklí přemýšlet o druhém člověku, aby s námi fungoval dohromady. Improvizaci vnímám jako umění, ale v rámci přesahu do života. Není jenom na jevišti či v rychlých reakcích, ale je také způsobem myšlení, reagování a přijímání. Improvizace je zároveň i trochu meditace.