Senátoři odmítli ratifikaci takzvané Istanbulské úmluvy, tedy Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Udělali dobře?

Hned na úvod zapeklitá otázka. Koukám na to ze dvou úhlů pohledu. Jakékoliv násilí je špatně, to nemusíme rozebírat. A zadruhé? Podle mého by bylo na místě se racionálně bavit o tom, jak mu zamezit. Máme zde řadu skvělých organizací, které ví a mají zkušenosti. Ale za vším hledejme peníze. Pořád jsme ve stádiu, kdy i žena od rodiny s agresivním partnerem nemá možnost hned odejít. Bojí se o děti, o pronásledování. Ano, jsou azylové domy pro ženy s dětmi, ale kolik jich máme?

Podívejte se na web azyláky.cz. Vzhledem k ověřeným statistikám prokázaného domácího násilí na ženách je to tristní. A to nemluvím o prevalenci, kterou nejsme schopni zjistit. Odhad je jedno nahlášení na deset nehlášených případů. Ale jak říkám, jsou to jen odhady, které zase podle jiných mohou být až jedna ku třiceti. Vykázání z bytu má svá opodstatnění, ale kolik obětí domácího násilí se k tomuto nahlášení odhodlala. Jako zásadní v této problematice vidím především strach ze strany oběti. To je to, co musíme řešit.

A to je důvod, proč na mě Istanbulská úmluva působí šíleně uměle. Jako by ji psali pouze právníci bez jakýchkoliv konzultací s lidmi, kteří se touto problematikou zabývají po praktické stránce. Kdybychom tuto úmluvu ratifikovali, tak nám vzniká hromada nákladů, které budou čistě administrativního charakteru, ale neřeší oběti. Za tím si stojím.

Mám tady starší sociologický výzkum společnosti proFEM, kde se píše, že stát ročně zaplatí zhruba 1,3 miliardy korun ohledně řešení problematiky domácího násilí. Nejvyšší náklady vznikají ve zdravotnictví a dále pak v soudních řízeních. Nám prostě chybí komplexní systém ochrany obětí, tedy aby je bylo možno oddělit od agresora, ať už možností azylu nebo pak jasným vykázáním. A to, co následuje, je právě komplexní právní systém, který obětem pomůže. Tohle nám tady chybí. Takže energie právníků vynaložená na Istanbulskou úmluvu by měla směřovat právě sem. Jenže to už znamená více práce, více ponoření se do problematiky a to se nechce. Tato úmluva může spíše vyvolávat chaos mezi institucemi než právě pomáhat obětem.

Sepsal jste diplomovou práci o násilí páchaném na mužích. To je v Česku stále na okraji zájmu a vlastně vysmívané téma. Proč?

Jestli dovolíte, tak bych na tuto otázku odpověděl trochu oklikou. Mimo jiné se zabývám schizofrenií a depresivními poruchami mezi bezdomovci. Ptám se, proč je více mužů bezdomovců? Je jich v poměru k ženám zhruba 12 ku 1. Proč je více mužů, kteří páchají sebevraždy? V tomto ohledu je poměr 5 ku 1. Snažím se jít k počátku.

Nechci, aby to vyznělo tak, že za tyto psychosociální patologie mohou ženy. Podle mě jsme my muži rezignovali, začínáme být slabší, zapomněli jsme se sžít s dněšní dobou. A když se vrátím k Istanbulské úmluvě, tak i zde jsou muži vnímáni, promiňte mi to, jako zlo. Prostě necháváme na sobě více štípat dříví s tím, že přeci chlap vše zvládne. Párkrát ano, ale pak neví, jak dál. Když jsem v první otázce říkal o tristní situaci, kde jsou ženy oběti domácího násilí, tak u mužů je tomu ještě o několik řádů hůře.

Jeden z předních světových psychiatrů a psychologů Carl Gustav Jung přišel se svou teorií kolektivního nevědomí takzvaných archetypů. Například, když se řekne slovo hrdina, vybavíme si mladého svalnatého muže, který má meč a všechny porazí. Proto je toto téma na okraji zájmu. Hrdinové přeci nepotřebují ochranu před ženami. Musím se tomu pousmát.