Pane doktore, Evropská komise navrhla do konce letošního roku úplně zakázat dovoz ruské ropy do Evropské unie. Co na tento nápad říkáte?

Brusel se smí domáhat jen věcí výhodnějších, a ne ještě horších než ty dosud. Právě to nám však nenabízí ani tentokrát. Evropské zájmy nebrání. Tlačí nás do chomoutu Velkého bráchy. Amerika nakupuje ruskou ropu ostošest. Hlavně tu pak dodává do Evropy. S hamižnou přirážkou, jak to má ve zvyku. Spoléhat se ovšem nedá ani na to. Ilustroval to i počátek loňského roku. Tankery, s nimiž počítala Evropa, změnily kurs do Asie, ochotné zaplatit víc. Vezly sice zkapalněný plyn. Bude to jinak, až povezou ropu? „Řešení“, do nějž nás tlačí EK, je i krajně riskantní. Půjčím si citát z Viktora Orbána. Srdce mu bije napravo, za svou zemi se však prát umí. Embargo na ruskou ropu, prohlásil před pár dny, „se rovná svržení atomové bomby na maďarskou ekonomiku“. Ta česká by to neodskákala o nic méně.

A co říci na podmínku premiéra Fialy, že ČR je připravena podpořit zákaz dovozu ruské ropy, pokud bude mít odklad do té doby, než bude navýšena kapacita ropovodů. Je to dobré řešení?

Premiér nemůže kápnout božskou. Ztratil by glanc i tam, kde ho ještě neprokoukli. Říkanku o odkladu, než se navýší kapacita ropovodů, by ocenil i generál jezuitů. „Strategické spojence“ uspokojí pramálo. Kapitulace před jejich tlakem je jen otázkou času.

Groteskní jsou přitom i její „důvody“. Ruskou ropu prý nelze kupovat proto, že „financuje válku“. Válek běžely tucty i v minulosti. Životů zmařily milióny. Zdecimovaly celé regiony. Koho to vedlo k masochismu, jaký se teď chce po nás? Propadly mu snad jaktěživ – Spojené státy? Nebo se jejich „elity“ balíkovaly i z režimu, který měl za „totáč“ skoro celý svět? Do Ameriky tekly miliardy dividend z německých rafinérií, zbrojovek a chemiček. Zásobovaly i Hitlerovu agresi a vyhlazovací lágry. Tirády, požadující embargo na ruskou ropu, jsou k smíchu a k pláči. Uhranou leda žalostně chatrné vzdělání.

Josef Skála na mírovém mítinku KSČM 8.5.2022 v Plzni

Nejen výzvy ohledně ropy, ale i ohledně ukončení odebírání ruského plynu zaznívají čím dál častěji. Zvládli bychom to bez plynu z Ruska? Co by to pro nás znamenalo?

Jsme zemí, profitující ze sibiřského plynu jako první. Masivní plynofikace startovala už před půl stoletím. Vynesla nám i velkou ekologickou dividendu. Dnes se po nás chce obludná zpátečka. Experti z branže, odolní k červeným lucernám, před ní burcují už řadu měsíců. Teď si vzal slovo i Pavel Tykač, jeden z nejbohatších Čechů. Pokud se odstřihneme od ruského plynu, řekl v debatě na CNN Prima News, spousta lidí to nepřežije. Na ráně budou hlavně děti a senioři. Pak bude jenom „drobným představením“ i listopad 89. Říká už i český miliardář. Před kolapsem klíčových odvětví – a statisíci zaměstnanců na dlažbě – varuje i Erik Best, americký komentátor z Prahy. Drahý plyn znásobí cenu hnojiv. Brutální škody hrozí i produkci potravin.

Pokud si to magoři vydupou, spoustě lidí hrozí chlad, nevídaný i krátce po válce. A k tomu jídlo za násobky dnešních cen. Dost možná i jeho deficit. Tohle vše neváhá riskovat jen spolčení maniaků.

Vláda vyhlásila, že podpoří některé rodiny s dětmi částkou pět tisíc na dítě. Je to dostatečná pomoc? A co říci na zmatky, které tento záměr od začátku provázely?

Rodinám s dětmi, majícím hlouběji do kapsy, pomůže každá koruna navíc. Státní populační politice, bez níž tu nejsou silné ročníky „Husákových dětí“, nesahá ani po tkaničky. Dnes se stát nemá ani k cenové regulaci zboží pro děti a mládež. Do převratu bylo „za hubičku“. Teď stojí pět stovek i docela banální dětské kapičky. Ceny oblečení a obuvi pro batolata jsou mnohdy srovnatelné s levnějším sortimentem pro chlapy jako hora. Horentní sumy stojí, dnes už zdaleka nejen v Praze, i školky a jesle. Pro rodiče, s nimiž se poměry nemazlí, je stále nedostupnější i dětská kultura a sport. Skoro každá hodnotná náplň volného času, chránící i proti sociálním patologiím. Čím dál nerovnější šance tak hyzdí i životní start. Mrzačí to i potenciál celé země. Pět tisíc na dítě jednou za čas na tom změní pramálo.

Zdražuje se de facto všechno: jídlo, pohonné hmoty, elektřina… Jak dlouho, podle vás, budou Češi toto zvládat, a co by měla vláda okamžitě udělat?

Původcem drahoty, expandující Evropou, nejsou přírodní ani jiné pohromy, Ta vlna se zvedla dlouho před válkou na Ukrajině. Komodit, jejichž ceny žene nahoru, není o nic méně než dřív. Tím, co roste, je spekulace a parazitní renta. A právě to je i klíčem k tajemství, proč vedeme evropský žebříček drahotního tempa právě my.

Tak omezená „energetická suverenita“ jako naši zemi nedusí ani žádného ze sousedů, s nimiž jsme byli v RVHP. Pokud jde o zemní plyn, jsme v cizí moci kompletně. Ze Sibiře k nám sice proudí i nadále, jenže s německou přirážkou, která ho prodražuje víc než v celé okolní Evropě. Zbytečnou německou přirážku platíme i za českou elektřinu vyrobenou u nás, ale nakupovanou přes burzu v Lipsku.

Tím, co je v lidském těle krevní oběh, jsou v ekonomice právě energie. Proto je potřeba řešit příčiny. Obnovit energetickou suverenitu země. Vláda to má za svatokrádež, umí jen vyzáblé kompenzace. Jdou k tíži daňových poplatníků, včetně těch, které dusí už drahé energie. Ženou do dluhové pasti i veřejné finance. Mohou si cizí predátoři přát lepší servis?

Domníváte se, že by postoj vlády změnila například generální stávka?

„Pětikolka“ má parlament pod palcem. Zkrotí ji jen mimoparlamentní tlak. Říkáte generální stávka? Nejste zdaleka sám. Slýchám to skoro všude tam, kam mezi voliče vyrážím sám. Stávka, natož pak generální, je „odborářskou parketou“. Až dosud měly i „odborářské“ cíle. Hrozby, visící nad námi teď, jsou mnohem vážnější povahy. Odvrátí je jen program, jenž tradiční agendu odborů přesahuje. Dát mu tvar, který promluví z duše společenské většině, je na politické opozici. Nejen na etablovaných stranách, ale i sdruženích, spolcích a osobnostech těšících se veřejné důvěře. A právě to je proces, který má trestuhodné zpoždění. Tím rychleji je musíme napravit.

Usilujeme o to i na půdě našeho sdružení KUDY Z KRIZE. Síly v něm spojili experti v řadě oborů. Pracujeme i na tom, co máme ve štítu. Na „cestovní mapě“ z dnešní krize. Patent na rozum si nenárokujeme. Se zájmem sledujeme i paralelní iniciativy. Stojíme o dialog s každým, komu jde o skutečná východiska. Přivádí k nám i specialisty z dalších sfér. Sám tomu chci pomoci i coby ředitel Institutu české levice. Na meditace „o tom, co bude potom“, už není čas. Teď to chce spolupráci napříč celým spektrem, které se nesmíří s degradací naší země. A proto ani se vším, co dusí svobodu slova a projevu. Nová platforma se rodí i na tomto poli. Pod zkratkou PRAK, rozuměj Proti Represím A Kriminalizaci. Prak byl už zbraní Davida proti Goliášovi. Mocenské aroganci se postaví i náš PRAK. Program i složení mluvčí zveřejní už v nejbližších dnech. I to bude součást „přidané hodnoty“, kterou nabídneme masovým odborům.

Podívejme se i na stav českého zemědělství. Z některých míst zaznívá varování, že úroda pšenice je pro tento rok už ze značné části prodána do zahraničí. Co na to říct? Měla vláda v tomto smyslu jednat?

Organizace našich potravinářů žádají exportní embargo. Argumentují i kroky jiných vlád. U nás je to však hrách na stěnu. Kdo baští zavádějící reklamu, spíchnutou z liberálních zaklínadel, má na to svaté právo. O našich životech by už však rozhodovat neměl. Světu vládne „právo“ silnějšího, a ne decentní „ruka trhu“. Pšenice patří k pár artiklům, v nichž jsme nepřestali být soběstační. Vyfouknou-li nám však i budoucí úrodu, vymstí se to drasticky. Klidně i vyšší cenou chleba, než kolik stálo ještě nedávno maso „v akci“. A nakonec možná i přídělovým systémem, zrušeným už pár let po válce.