Pane režisére, při našem posledním rozhovoru jste zmínil, že chystáte natáčení historického filmu. Podrobnosti jste ale zatím zveřejnit nechtěl. Prozradíte už dnes víc?

Myslím, že už to říct můžeme. Chystáme se spolu s kolegy natáčet film s názvem Ležáky. Bude to film na co nejreálnějším základě, a to jak prostředím, tak lidmi, kteří tuto tragickou událost českých dějin zažili. Velká zásluha patří hlavně autorovi scénáře Miloši Pilařovi, který ověřoval drtivou většinu údajů. Snažil se pracovat především s ověřitelnými fakty.

Žije dnes ještě někdo, kdo ty Ležáky zažil, jako jsou třeba „lidické děti“?

Ještě žije jedna z těch dvou sester, které byly dány na převýchovu do Německa, paní Doležalová se dnes jmenuje. Její dcera dělá ohledně Ležáků důležitou osvětu. Věnuje se tomu, aby lidé na Ležáky nezapomněli.

Můžete pro naše čtenáře připomenout, co přesně se v Ležákách stalo? Příběh Lidic zná snad každý, ale ty Ležáky jsou v tomto trošku „opomíjené…“

Přesně tak. A přitom dost nespravedlivě. Tím v žádném případě nechci snižovat tragédii Lidic, ale je třeba si říct, že v Ležákách opravdu probíhala protinacistická činnost. Jedna z nejpůsobivějších vět toho scénáře zazní, když už lidé v Ležákách ví, co se stalo v Lidicích. V tu chvíli jedna z postav toho odboje říká: „Bože můj, co udělají tady s námi v Ležákách, když se podívejte, co udělali v Lidicích, kde nikdo nic protistátního neudělal.“ Tato věta se nese celým filmem. Ti lidé v Ležákách, což byla na rozdíl od Lidic osada o několika domech, opravdu ten poslední týden žili v obrovském strachu.

Myslím si, že Lidice po atentátu na Heydricha byly vypálené především proto, že byly blízko Prahy, aby to Pražanům nahnalo strach.

Pravda je ta, že nevím jak Hitler, ale Goebbels nebyl zrovna úplně nadšený z vypalování vesnic. Vždy je to o tom, že je někdo „snaživý“. Pardubické gestapo prostě snaživé bylo. A Ležáky nakonec skončily příšerně. Kromě těch dvou dětí, sester, z nichž jak jsem říkal, ještě jedna žije, zemřeli prakticky všichni. Samozřejmě i ti, kteří s tím odbojem neměli vůbec nic společného. Celý ten odboj se odehrával pouze v domě mlynáře a lidí kolem něj.

A proč jste se vlastně rozhodl pro takový film? Zatím jste točil spíš ze školního prostředí, což byli Bastardi. Velký úspěch jste zaznamenal před časem s filmem Kluci z hor…

Miluji historii. Ležáky si zaslouží zfilmování stejně jako Lidice. To jsou prostě příběhy, na které se nesmí nikdy zapomenout. Teď jsem viděl Zátopka a měl jsem obrovskou radost. V životě drtivé většiny z nás dojde k momentům, za které se stydíme. Je jasné, že by bylo fajn to odmazat, ale to bohužel nejde. Já mám ale poslední dobou pocit, že se především u nás děje to, že musíme na každého najít něco špatného. Na tom Zátopkovi se mi líbilo, že z něj v tomto smyslu nedělali žádného negativního hrdinu. Prostě se ukázalo, co v životě dokázal, že to byl člověk, který uměl bojovat. Opravdu se mi to moc líbilo.

A ty Ležáky jsou na tom podobně. Mají lidem připomenout, že na některé osobnosti a situace se jednoduše zapomenout nemá.