Když jsme si domlouvali rozhovor, říkal jste, že se vás dotkly některé komentáře na adresu Josefa Laufera a jeho minulosti. Kdo konkrétně a čím vás „nadzvedl ze židle“? Pokud vím, Vy jste s Lauferem nějako dobu spolupracoval…..

Vyjádření určitých lidí z branže i některých médií mne opravdu velmi zaskočila. Že šlo spíš o průměrného zpěváka, ani nijak se zvláštním hlasem a podobně. Třeba i LN titulek „Nejednoznačný Josef Laufer atd. Nerozumím tomu, proč se jeho „kapitán Minařík“ neřešil již dávno, kdy by i sám Laufer mohl k tomu cokoli říci. Skoro mám pocit, jakoby mu jiní jeho všestrannost, neboť byl nejen zpěvákem, ale i hercem, mimem, tanečníkem i bavičem, a dokonce režisérem, snad záviděli. A proto ty nesmyslné útoky skrz tuto politickou píseň. Někdy to tak bývá, útočíme právě na to, co sami nejsme. Navíc většinou nejvíce zpochybňují vše u druhých právě ti, co dobu komunismu takřka vůbec nezažili. V podstatě to pak vyznívá trapně a pošetile. Ale s tím se setkáváme i u politiků včetně těch nejvyšších, předsedů obou komor Parlamentu nevyjímaje. Takže asi nic neobvyklého.

Kritická slova na adresu Josefa Laufera zaznívala také proto, že byl prý evidován jako tajný spolupracovník (důvěrník) Státní bezpečnosti. Jak toto vnímáte? Jak se k těmto věcem dnes postavit?

Mám za to, že určitě platí „O mrtvých jen dobře“. Víte, jsme národ, který někomu přešlapy odpustí a neřeší to, jako například u J. Nohavici, u jiných to jakoby nechce učinit. Já osobně hodnotím člověka vždy podle toho, co uměl, jak se choval ke svému okolí, zkrátka, jak pracoval a v čem byl pro společnost vlastně cenným. A u Josefa Laufera jsem se přesvědčil o tom, že byl ve všem, co dělal, opravdový profesionál. Navíc to byl noblesní člověk se svou vnitřní pokorou. Ze spolupráce s ním jsem se moc naučil a v mnohém mne obohatil. Vnitřně jsem si tohoto člověka moc vážil a jsem Bohu vděčen, že jsme se pracovně kdysi také potkali.

A jak Vy sám tedy budete na tohoto umělce nejraději vzpomínat?

Když se řekne Laufer, tak se mi vždy vybaví naše společné vystoupení při výročním plese moji agentury, kde jsme společně zpívali jednu píseň a já stál vedle takového umělce na prknech, co znamenají svět. Zajímavé bylo i to, že většina zúčastněných tuto naší společnou kreaci kvitovala. Úžasný zážitek.

Pojďme na další téma. Děláte už dlouhá léta v kultuře, zajímalo by mě, jestli se kulturní svět po covidu už konečně stihl „zmátořit“? Jaký je mezi lidmi v tuto dobu zájem o kulturu? Vynaloží na ni peníze, nebo stále raději šetří?

Zdá se, že lidé si už na zdražení vstupného zvykli a pochopili, že předcovidová doba se už nevrátí. V každém případě si však více vybírají, do jaké kultury své prostředky dají. Pro nás promotéry a producenty je to o to větší boj o každého návštěvníka. Podmínky pro podnikání v kultuře jsou nyní v mnohém jiné.

Musím přiznat, že jsem si musela dohledat, kdo je vlastně současný ministr kultury. Přijde mi, že na rozdíl od jeho předchůdců o něm není tolik slyšet. Ale možná je to jen můj pocit. Jak tedy jste spokojen s činností Martina Baxy?

Ministr kultury není vidět, a když se ukáže, nezaznamená veřejnost nic zásadního a zapamatuje si oproti například odstupující ministryni Langšádlové aspoň jeho motýlek. No, v podstatě je tento resort jaksi mimo zájem vlády, ale i opozice. Jsou v hledáčku jiné problémy, včetně nejvíce omílané důchodové reformy. Proto asi nikdo nic v tomto měnit ani nechce a nebude. Nutno ale přiznat, že to není problém jen této vlády. Kultura je v politice většinou vždy na okraji veškerého jejího zájmu. Bohužel.

Ministerstvo kultury se rozhodlo zavést do tuzemského státního řádu status umělce. Je to dobrý nápad? Jak to bude fungovat?

Tohle je tak hodně mimo reálný zájem těch, kterých by se mělo týkat. V podstatě jde o jakousi náhradu dřívějších uměleckých kategorií. Nic to podle mne v praxi znamenat nebude.

Opusťme na chvíli kulturu a podívejme se na naši politickou scénu. Co Vás v poslední době zaujalo, jak v dobrém, tak i ve špatném?

Když jsem před časem hovořil právě s Vámi o tom, že máme nejhorší vládu od roku 1989 ( Babišova vláda, pozn. redakce) netušil jsem, že by ještě mohlo přijít něco horšího. A ono to zde je. Víte, co je nejhorší? To nálepkování kohokoli, kdo cokoli řekne trochu jinak třeba v kontextu s válkou na Ukrajině nebo v Izraeli. Proč je jinde cílem to, co je na Ukrajině hrozbou? Uvedu příklad. Řekne-li slovenský premiér Fico, že válka na Ukrajině nemá vojenské řešení, neboť nelze porazit jadernou velmoc, dostane cejch „rusofila“ i „chcimíra“. Řekne-li německá ministryně zahraničí Baerbocková, že konflikt mezi Izraelem a Hamásem nemá vojenské řešení a žádá okamžité příměří, sklízí chválu. Pozoruhodné, že? Zatímco ve válce na Ukrajině platí mír či příměří za sprosté slovo, ve válce s Hamásem působí „mír“ jako kýžený cíl. Přitom v obou případech by nahrál agresorovi. Jaký dvojí metr tu máme? Je zvláštní, jak dehonestujeme ty, kteří popíší realitu dneška velmi přesně a vidí reálně to či ono. Končí to i tím, že například Cyrila Svobodu chtějí lidovci prakticky vyloučit jen vlastně za to, že v podstatě říká, že jakýkoli mír je lepší nežli válka. Skoro mne mrazí tato doba. Žijeme sice v postmoderní době, ale jakoby jdeme ruku v ruce nejen s prvky totalitními, kde se smí říkat jen jeden názor, ale pomalu i se středověkem, kdy mnozí zaplatili za svůj postoj i životem. Děsí mne tato doba, kdy nehledíme především sami na sebe a hrajeme si prakticky na „Spasitelé světa“, nebo přinejmenším východu Evropy, jako bychom neměli svých vlastních problémů dost. Jak to, že naši vládu nezajímá na prvním místě náš člověk? Někdy si říkám, k čemu vlastně byla ta „sametová revoluce“? Že by přišla jakási nová totalita, zejména z Bruselu či Štrasburku?

Blíží se volby do Evropského parlamentu, očekáváte ohledně výsledků nějaké větší změny? A v čem byl se EU měla podle Vás změnit?

V podstatě ve všem. Tak jak EU po lisabonské smlouvě jde úplně jiným směrem, nežli někdejší politici tohoto seskupení původně chtěli, tak je potřeba se této realitě podívat do očí a přehodnotit zásadním způsobem myšlení i záměry tohoto společenství. Jinak se dostáváme do určité schizofrenie, kdy EU neslouží nám, ale my ji. A to je zvrácenost. Pamatujete, jak se Británii hrozilo, jak po vystoupení z EU na tom bude špatně? A ejhle, většina těchto odstrašujících scénářů se vůbec nekonala nebo přinejmenším ne tak dlouho. Jaké to paradoxy. Bylo by dobré, kdyby byli zvoleni ve svém jádru jiní zástupci v Evropském parlamentu, kteří si budou všechny výše zmíněné souvislosti nejen připouštět, avšak i uvědomovat. Obávám se však, že se tak ale nestane.