Evropský parlament a Rada EU se nedávno dohodly na posílení směrnice EU o obnovitelných zdrojích energie. Na základě dohody se zvyšuje závazný cíl EU v oblasti obnovitelných zdrojů energie do roku 2030 ze současných 32 na nejméně 42,5 % a téměř se zdvojnásobuje stávající podíl energie z obnovitelných zdrojů v EU. Co o tomto kroku, jímž se EU přibližuje k dokončení balíčku právních předpisů „Fit for 55“ zaměřeného na realizaci Zelené dohody pro Evropu, soudíte?

Je na hony vzdálen současnému reálnému životu unijních Evropanů, především co se týká z toho vyplývajících nákladů na každodenním živobytí drtivé většiny lidí. Podobné závazky „od stolu“ jsme přece u nás dlouho slýchávali v době reálného socialismu a nemusím připomínat, co ve výsledku přinášely. Především co se týká rychlosti prosazování a s ní spojené ekonomické udržitelnosti jde o obrovský zásah do životní úrovně obyvatel starého kontinentu, kterou nemůže ospravedlnit žádný solidární peněžní fond, kterým se mají tlumit dopady. Tím vlastně sami tvůrci podobných závazků přiznávají, že to, co dělají, povede ke zchudnutí evropské populace. Nejen nám v Česku už se zdá, že cena za údajnou záchranu planety přesahuje míru snesitelnosti. Když nejste ideově na stejné vlně, tak se logicky ptáte, proč se pro údajné blaho všehomíra dělá něco, co většině lidí vadí. Jak vyplynulo z nedávného průzkumu agentury YouGov, většina Evropanů chce sice chránit světové klima, ale bez toho, aby si musela významněji odříci svůj komfort. Rozumím jim. O tom to přece je, nemůžete lidem rozkazovat, aby dobrovolně chudli, jenom proto, že si to jejich vedení přeje, byť se zaštiťuje štítem světových zachránců. Pardon, ale tuto filozofii spousta lidí nikdy nepřijme.

Jen čtyři státy v rámci EU se podle nové studie think-tanku New Economics Foundation nemusí bát o to, že by v budoucnu neměly prostředky pro financování projektů na zpomalení globálního oteplování. Vedle Dánska se k nim řadí Švédsko, Lotyšsko a Irsko. Analytici se domnívají, že tento problém by mohl do budoucna ještě zvýšit hospodářské rozdíly mezi jednotlivými evropskými zeměmi. Je podle vás reálné, že by si to především vlády zemí střední a východní Evropy uvědomily a začaly proti tomuto trendu brojit a pokusily se ho zpomalit, když už ne zastavit?

To je spíše otázka pro politiky nebo sociology, ale podle mě chybí v tuto chvíli vůle něco takového zastavovat nebo zpomalovat. Všichni zodpovědní se tváří, že to tak má být. V době nedávného českého předsednictví EU jsme doufali, že si dokážeme vyjednat takové podmínky, které by časově zohledňovaly česká specifika směřování k cílům Green Dealu hlavně pro náš průmysl a speciálně i pro energetiku, což jsou, ať chceme, nebo nechceme, oblasti propojené s naší životní úrovní. Výsledkem posléze bylo například vydání unijní normy Euro 7, která ruku v ruce se zákazem prodeje aut s pohonem na benzín a naftu, vlastně dělá z tuzemského i evropského automotive produkčního mrzáka bez rukou a nohou. Pak se naštěstí vzpamatovali Němci a my se k nim přidali, ale na celém principu neochoty přepřahat od ideologie směrem k racionalitě to nic nemění.