Pane prezidente, spolku Milion chvilek pro demokracii, před kterým jste nedávno varoval, se povedlo podruhé naplnit Letnou. Možná přišlo víc lidí než v červnu. Co na to říkáte? Jak jste vnímal ultimáta, která dali premiéru Andreji Babišovi?

Tomuhle nefandím, to je naprosto jasné a známé. Není důvod, abych to skrýval. Myslím, že je samozřejmě právo ve svobodném státě, pokud ještě je, demonstrovat, to je naprosto logické. Není ale možné klást ultimativní požadavky, jako to tito lidé dělají. Navíc ultimativní požadavky personálního typu. 

Nedovedu dobře definovat přesně, kam tito lidé míří. U nás je co měnit, ale pokud to někdo zúží na jedno dvě jména a chce tím očistit či změnit společnost, je to krátkozraké a z mého pohledu dětinské a neseriózní.

Překvapilo Vás, že akce zaujala i napodruhé tolik lidí?

Překvapilo mě to, ano. Nejsem žádný analytik těchto demonstrací a žádné tajné informace jsem o tom neměl. Všeobecně jsme mysleli, že se toho lidé jednou nabažili a už do toho nepůjdou, i s tím, že bude větší zima. Takže mě to překvapilo.

Rozumím, že je v zemi nespokojenost a řada lidí si prostě nepřeje tu či onu osobu na té či oné funkci, ale my nežijeme v revoluční chvíli. Přijměme, že žijeme v normálním standardním a stabilizovaném státě a tam nepatří ultimáta. Tam patří normální politický souboj, ale toto není forma normálního politického souboje. 

Navíc kombinace lidí, kteří tam byli, to je kýč na desátou. Ti lidé si spolu ani nemají co říct, nicméně je sjednocuje ambice být u toho, být vidět a slyšet a těch několik totálně zprofanovaných uměleckých představitelů, kteří si nemohou pomoct, aby se nepřidali ke každé takové věci, to se člověk musí opravdu jenom usmívat.